Klement Gottwald FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
HISTORIE / Bohumír Šmeral patřil k zakládajícím členům KSČ v roce 1921. Bývalý sociální demokrat neměl zrovna na růžích ustláno, v Moskvě jej sice respektovali jako vůdčí osobnost komunistů, současně jej stíhala pravidelně kritika. „Šmeralismus“ se stal později synonymem pro nevypořádání se s zhoubnou sociálnědemokratickou minulostí.
Šmeral, vystudovaný právník, novinář a překladatel patřil k významným osobnostem komunistického hnutí. Ideově vzešel stejně jako většina ze sociální demokracie. Původně byl stoupencem austromarxismu, tedy socialistické reformy habsburské monarchie v rámci tzv. kulturně-národnostní autonomie. Za první světové války se stal předsedou výkonného výboru sociální demokracie a také místopředsedou Českého svazu, což byla organizace, jež sdružovala české poslance na Říšské radě.
Od roku 1917 byl čím dál častěji kritizován pro svou „rakušáckou politiku“, útočil na něho zejména národněsocialistický tisk. Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 se z politiky stáhl a pobýval ve Švýcarsku. Po svém návratu se opět aktivně zapojil do veřejného života. Šmeral patřil k tzv. marxistické levici v sociální demokracii, která podlehla bolševické vábničce. Budoucí komunisté se pokusili stranu ovládnout a přetvořit ji v revoluční stranu. Takové úsilí se ale zatím nezdařilo.
Až v roce 1921 vzniká KSČ rozštěpením sociální demokracie, a od této doby mezi sebou tyto dva subjekty soutěžily ve volebních kláních. Šmeral měl nespornou autoritu v prvních letech existence KSČ. Současně však narážel na soustavnou kritiku z Komunistické internacionály, která měla Šmeralovi za zlé jeho sociálnědemokratickou minulost. To v praxi znamenalo, že v rozhodujících okamžicích váhal.
Nicméně kritika přicházela i z útrob „vlastní strany“, kdy na Šmeralovi nenechali nit suchou tzv. ultraleví, kteří chtěli revoluci vyvolat co nejdřív. Patřil mezi ně například Emanuel Vajtauer, Bohumil Jílek či Jan Doležal.
V druhé polovině 20. let však Šmeralův vliv v KSČ znatelně slábl. Souviselo to zejména s příklonem strany ke zbolševizování. Šmerala začal zastiňovat Klement Gottwald, který jej sice navenek respektoval, ale neměl jej rád. Moskva si byla vědoma, jaká je situace v KSČ, a Šmerala povolala do svých služeb. Přemýšlivý intelektuál pracoval v aparátu Kominterny. Stal se členem jejího prezidia, sekretariátu a také organizačního byra. Později řídil středoevropské byro Exekutivy Kominterny v Berlíně.
Mezitím v KSČ získali rozhodující pozice tzv. karlínští kluci v čele s Gottwaldem, Rudolfem Slánským, Václavem Kopeckým a dalšími. Ti se negativně vymezili vůči „šmeralismu“. Na V. sjezd KSČ nebyl Šmeral ani pozván, ač zůstával oficiálně členem politbyra. Přesto se Šmeral vymezil vůči Gottwaldovým oponentům a nové, již bolševické vedení podpořil. V roce 1936 byl zvolen do stranického ÚV a vztahy s KSČ se zlepšily.
V období kritického roku 1938 působil ve vedení KSČ, věnoval se přednáškové činnosti a psal. Na podzim 1938 se uchýlil před nacistickým nebezpečím do Sovětského svazu. Tam byl nadále činný, a to v exilovém vedení KSČ a také v Kominterně. Šmeral zemřel v roce 1941 a zanechal za sebou výraznou stopu. Ač ho neměl Gottwald v oblibě, tak mu šel na pohřeb a vzdal hold.
