Ještě pořád můžete narazit na venkově na hospodu jako z časů před sto lety, malebnou a s vlaštovčími hnízdy. Jenomže takové podniky mizí a mizet budou. Vybaven bicyklem vydal se Reportér na český i moravskoslezský venkov zjistit, jak zavedení EET a zákaz kouření zasáhly hostince na vesnicích. Upřímně řečeno, úbytek začal už dávno před regulacemi. Část venkova se vylidňuje, lidé si kupují levnější lahváče, hospodské dohady nahrazují sociální sítě. Přesto nepřinášíme jen nostalgické a pochmurné zprávy.

Dlouhá Lhota leží v kopcích mezi Benešovem a Sedlčany. Má dnes sotva třicet stálých obyvatel a ve všední den v poledne není snadné tady na někoho natrefit. U kapličky před hospodou ale zametá postarší žena. „Mám na starosti zvonění, a tak se trochu starám, aby to tu vypadalo k světu,“ vysvětluje.

Alena Jelínková je místní hostinská, zve mě dovnitř. A za pípou stojí sanitář, který přijel vyčistit trubky. Mám tedy hned dva zasvěcené informátory. „Dělám to už devatenáct let. A vidím každý den, jak jdou hospody do kopru,“ říká Tomáš Fejtek, který má na starosti výčepy v okruhu zhruba padesáti kilometrů a denně jich obrazí zhruba šest. „Ten kšeft se strašně ztenčil. Až tihle dojedou,“ ukazuje ke dveřím, za kterými paní Alena připravuje oběd, „už to po nich nikdo nepřebere.“

[ctete]144548[/ctete]

Vybavení v hostinci v Dlouhé Lhotě mají hodně retro, třeba výčepní pult pochází z roku 1978. Jediným výkřikem současnosti je elektronická pokladna. „Jsem zvyklá poslouchat, to mám ještě ze starýho režimu. Prostě se něco nařídilo, a hotovo,“ směje se sedmašedesátiletá paní Jelínková. EET si tedy pořídila, zákaz kouření spíše přivítala. „Někdy se tu vznášelo tolik čmoudu, že jsem jenom rychle roznesla piva a šla se schovat dozadu. A musím říct, že chlapi to docela berou – nepřemlouvaj mě, kouřej míň, chodí ven. Jenom mě štve, jak házej vajgly, kam je napadne, a já to pak musím sbírat.

Větší hrozbou pohostinství je prý něco jiného. Místo aby šli do hospody, jezdí lidé do supermarketů, kde kupují levnější lahvové pivo. „Ještě před pár lety jsem brala deset až patnáct padesátilitrových sudů týdně. A dneska? Jestli tři. Staří štamgasti umírají a mladý už nemají tolik času.“ Tomáš Fejtek zvedne hlavu zpod výčepu a dodává: „Navíc už lidi nemůžou tak popíjet. Ráno musí sednout do auta, šéfové jsou přísný, není to jako dřív, kdy mohli chodit do práce nacamraný.“

Přes chodbu mívala paní Jelínková malý koloniál, ten ale zavřela. Ještě před několika lety se tu i vařilo. „Živí mě důchod, tohle dělám hlavně pro těch pár chlapů, aby si měli kde popovídat. Snažím se vyhovět, maminka byla taky taková povaha,“ objasňuje paní Jelínková. Živnost se v rodině dědí po generace. „Máma se sem provdala na začátku války, to už hospodu vedla moje babička. Od časného rána se pracovalo na statku, pak v JZD. V poledne se tu podávaly obědy, večer se točilo pivo.“

[ctete]144453[/ctete]

Pak hostinská otevírá dveře, aby mi předvedla zdejší chloubu: sluncem zalitý sál s až rozmařile rozměrnými okny. „Muzikanti si pochvalují, že žádný sál široko daleko nemá takovou akustiku,“ říká a dodává: „Když jsme v roce 1992 vybourávali ztrouchnivělá okna a já si představila, kolikrát na ty kličky musela sáhnout moje máma, rozbrečela jsem se.“ Jinak ale na devadesátá léta vzpomíná v dobrém: „Pro kšeft požehnání. Lidi si chtěli užívat, na zábavách bylo plno. Teď je  nanejvýš hasičský bál, přes léto se tady hraje ping-pong.“

Děti jsou jinde

O úbytku obyčejných hostinců ve vesnicích po České republice se hovoří už několik let, nyní jde ovšem o velice horké téma – a to kvůli dopadu nedávno zavedené elektronické evidence tržeb, a ještě čerstvějšího zákazu kouření.

Pro cyklistický výlet mapující stav hostinců jsem vybral tři oblasti země – takzvané srdce Čech mezi Vltavou a bájnou horou Blaník, okraj Českomoravské vysočiny v okolí města Polička a také Valašsko v podhůří Beskyd. Eliminoval jsem místa hojně vyhledávaná turisty stejně jako pohraničí poznamenané odsunem německých obyvatel. Vynechal jsem i satelity u velkých měst, vesnice nad 1 000 obyvatel, ignoroval jsem penziony, hotely, koupaliště, fotbalová hřiště, nádražky a motoresty. Hledal jsem lokály, o kterých by šlo říci, že jsou nebo bývaly osou místního společenského života – vzkvétala v nich komunikace, utužovaly se sousedské vztahy, domlouvaly se důležité transakce. Takové, jako je hostinec Aleny Jelínkové v Dlouhé Lhotě.

[ctete]144395[/ctete]

Co se stane, až zavře? „Dětem by se do toho nechtělo, nevidí v tom perspektivu,“ říká paní Jelínková. Syn dělá číšníka v InterContinentalu v Praze, dcera je šéfkuchařkou v restauraci ve Velkých Popovicích. Druhá dcera je učitelka. „Leda vnuk, je mu deset. Ale už to nesmím vykládat. ,Ty budeš po mně šenkýřem, viď!‘ řekla jsem před ním. A on pak začal tvrdit rodičům, když mu vyčítali nějakou trojku ve škole: Já se nemusím učit, já budu šenkýřem na Lhotě!“

Televize v lokále paní Jelínkové není. „Dokud za to chtěli ty dva tři tisíce ročně, poctivě jsem platila. Ale třináct tisíc? Když spočítám, kolik půllitrů bych musela načepovat a roznést,“ připomíná platby Ochranného svazu autorského, koncesionářské a další poplatky. Ze stejných důvodů odhlásila i rozhlas. „Mám jinou zábavu,“ říká a ukazuje velké mapy na zdi – Evropy a Česka. „Jakmile se někdo vrátí z cest, hned mi musí ukázat, kde přesně byl. A vyprávět, jak tam žijou lidi,“ dodává paní Jelínková, která tráví za výčepem i víkend co víkend. „Chlapi vždycky začnou kňourat: Přece nám neodjedeš! A tak tu jsem.“

Hostinec v Dlouhé Lhotě má otevřeno, jak je třeba. „Občas někdo přijde i dopoledne, večer s nimi zůstanu třeba i do tří do rána,“ říká hostinská a pokouší se venku roztáhnout slunečník, který dostala od pivovaru. „To bych ráda věděla, kdo tohle vymyslel, takovou strojovnu, na to abych si zjednala pár volů.“

Účtenky nikdo nechce

Silnice ve vsi Zderadice v okrese Benešov končí. Na dvorku krmí drůbež žena, které tady nikdo neřekne jinak než Renča. Hostinskou dělá šestý rok. „Stará hospodská onemocněla, a tak jsem to vzala – na přilepšení k částečnému invalidnímu důchodu,“ říká paní Šobíšková a otevírá dveře. Že uvnitř můžete dostat točené pivo, zvenčí nepoznáte. „Tady to každej ví, cedule by jenom lákala zloděje.“ Přes týden se tu schází sotva šest sedm lidí, přes víkend ke dvanácti. Otevírá se v sedm večer. Největší spolehnutí je na „kartáře“, kteří chodí pravidelně, a na spolek důchodců. „Ty mám jednou za tři týdny. Je jich osm, někdy deset, nemůžou se sebe dočkat. Chtějí pohoštění, a tak něco připravím a jsem tu s nimi od devíti ráno do čtyř.“

Nemovitost patří obci a ta za ni nepožaduje nájem. Elektronická evidence tržeb hostinské nevadí. „Stejně jsem vždycky všechno přiznávala a takhle to aspoň nemusím počítat, všechno mi to vyjede.“ O to víc jí vadí zákaz kouření: „Venku posezení udělat nejde, je tam hned silnice, a ještě šikmá. V zimě se mi prodraží topení, jak budou chlapi pořád chodit ven a otevírat dveře.“

[ctete]143886[/ctete]

Další vesnicí na trase hospodské expedice po středních Čechách jsou Štětkovice. Na jejich okraji narazím na podivuhodný areál, označený nápisem „Drama věků“. Rozlehlé louky jsou protkané pěšinami, podél nichž stojí lavičky a u nich do skla vyleptané sáhodlouhé přepisy biblických podobenství. Park na „oslavu Božího jména“ tady nechal vybudovat realitní magnát a praktikující adventista Radim Passer, který se do Štětkovic oženil. Vykoupil  několik chalup, obehnal je zdí, některé zboural a má tu rodinné sídlo. Ptám se na hospodu a místní mě posílají do pizzerie vedle radnice – tu také postavil Passer. Sedám na kolo a jedu hledat normálnější vesnici, než je tahle.

Ve Vysokém Chlumci je hrad, skanzen a pivovar – také to tedy není nejtypičtější ves. Podnik s cedulí Stará hospoda ale vypadá lákavě, vcházím dovnitř aspoň zjistit tipy na výčepy v okolí. Atrakcí, na kterou jsou místní pyšní, je velký sál, kde se právě chystají kulisy na ochotnické představení cimrmanovského kusu Vichr z hor. „Jdu zabít králíka a pak budu kopit,“ zvedá se jeden z hostů, a než odejde, doporučuje dvě hospody poblíž: v Hrabří a v Brzině. „Jestli maj otevřeno na Brsině (tak zní zdejší výslovnost – pozn. red.), to nevím, hostinské je přes osmdesát a na jaře se roznemohla. V Hrabří u Šmejkalů ale určitě pořídíte, to je pravej venkovskej lokál.“

Před rodinným hostincem v Hrabří na sluníčku kyne na dvou židlích těsto. „Žena s vnučkou zadělaly na koláče, musím rozpálit troubu,“ říká Václav Šmejkal, kterého jsem vytrhl z odpočinku za výčepem. Žije tady už sedmačtyřicet let, hospodu vede od roku 1985. „Tehdy umřela tchyně, to mi bylo pětatřicet,“ říká a dodává: „Tchán to tady koupil už někdy před první světovou válkou.“ Spotřeba piva U Šmejkalů za posledních pět let spadla o třetinu. „Je nás tu dohromady stovka, na pivo chodí pořád jedni a ti samí. Někdy pět, jindy dva. V pátek to jakžtakž jde, to přijde i deset lidí. Občas je tu schůze, v zimě mají hasiči ples.“

V polici nad pípou jsou vidět krabičky cigaret nezhyzděné obrázky rozpadajících se plic. „No jo, to mi zůstalo ještě z dřívávějc. Chlapi kouřej míň a kupujou si jinde,“ připomíná další úbytek tržeb. Proti EET nic zásadního nenamítá. „Syn mě to ale musel naučit, nikdy jsem na počítači nedělal. Účtenky nikdo nechce, házím je tamhle do koše.“ Zařekl jsem se, že nebudu zkoumat politické názory hostinských, ale v Hrabří mám chuť zjistit, koho tak vyrovnaně vyhlížející muž volí. „Já? Lidovce,“ odpovídá.

Odvezte mě na Bytíz

Na vrátkách hostince v Brzině visí cedulka „Pro nemoc zavřeno“. Už chci obrátit řídítka, když zaslechnu hlasy. Opřu se do branky, na dvoře stojí chumel horských kol a dveře do domu jsou dokořán. „Pitomá chřipka, zánět se mi vrazil do oka, málem jsem oslepla,“ vysvětluje jedenaosmdesátiletá Marie Kovaříková hloučku cyklistů. „Čtyřicet let jsem si nelehla, až tohle. Nejvíc mě štve, že nemůžu štípat polena, v minulým životě jsem asi byla dřevorubec,“ směje se. Pak se pochlubí, že vede možná nejstarší hospodu v Povltaví. „První zmínka o Brsině je z roku 1452 a tohle je barák číslo 1. Byl tady brod a putovaly tudy obchodní karavany.“

[ctete]143474[/ctete]

Minulost Brziny, osady ležící na stejnojmenné říčce, a zdejšího hostince U Kotrbáčků, kam vás zaručeně pošle každý, koho se v okolí zeptáte na klasický venkovský výčep, je bohatá. A budoucnost? Obec, přes kterou kdysi povozy nacpané zbožím mířily ku Praze, pomalu vymírá: dnes má jen sedmnáct stálých obyvatel. „Mám k tomu místu vztah, hostinským tu byl už můj dědeček. Ale jestli v tom po mně bude někdo pokračovat, to vám neřeknu. Dům patří synovci a ten je rád, že se tu větrá a topí,“ říká paní Kovaříková.

Interiér připomíná kulisy z české pohádky a tenhle dojem ještě umocňují dvě vlaštovčí hnízda pod stropem. „Vždycky přiletěly kolem patnáctého dubna. Teď, jak se počasí posunulo, jsou tady už koncem března,“ objasňuje hostinská. Nad dveřmi je otvor, kterým můžou vlaštovky létat dovnitř a ven.

Elektronickou pokladnu není nikde vidět, až po druhém pivu se odvažuju zeptat. „EET? Tamhle pod tou utěrkou, aby to vlaštovky nepokadily. Účet nikdo nechce, odešlu to vždycky najednou, když lidi odejdou.“ Až teď si všímám, že pod hnízdy jsou umně nainstalované ochranné bedýnky. „No jo, aby to lidem nepadalo do půllitrů,“ směje se veteránka pohostinství na Sedlčansku.

Paní Kovaříková tvrdí, že hospoda na vesnici dnes nikoho neuživí a že nové příkazy to jen zhoršily. „Oni už nevědí, jakou další pitomost si vymyslet. Nemají ponětí o lidech, jenom nám přidělávají starosti, práci a nervy. Ale jestli přijde kontrola a bude chtít pokutu, rovnou jim řeknu: ,Víte co, odvezte mě na Bytíz (věznice u Příbrami, kde dřív byly uranové doly – pozn. red.) a já už to tam dožiju,‘“ říká celoživotní nekuřačka a abstinentka – nikdy nevypila ani jedno pivo.

Zavřít? A co s tím pak?

Za posledními hostinskými na Sedlčansku, které mi doporučili místní, se vydávám do Veletína a do Chyšek. V obou nacházím rozhněvané muže, byť každý má ke vzteku trochu jiný důvod.

„Krásně to tady dal do pucu. A ještě dobře vaří, což je úplnej zázrak, jinde okolo už kuchyně zavřeli nebo je to hrůza,“ libují si cyklisté Jiří a Zdenka Vinklerovi před hospodou U Čižinských v Chyškách, kteří mají zdejší oblast proježděnou skrz na skrz. Uvnitř v lokále nevládne tak spokojená nálada. „Ničej nás řetězce svou cenovou politikou. Já čepuju pivo za třiadvacet korun, níž jít nemůžu. A v krámě za ty stejný peníze koupíte tři lahváče,“ horlí osmatřicetiletý Pavel Čižinský – vyučený řezník, který rodinnou hospodu převzal před osmnácti lety. „Měla to tady i babina za komunistů, tehdy to patřilo pod Jednotu, i když to byl náš barák,“ říká a dodává: „Kdybych měl platit nájem, můžu to zítra zavřít.“

[ctete]143156[/ctete]

Chyšky mají šest stovek obyvatel a ještě před dvěma lety tu byly čtyři hospody. Dnes zbyly dvě – tu druhou provozuje obec při kulturáku a slouží hlavně jako jídelna pro zaměstnance zemědělského družstva. „Už dneska vytočím o polovinu míň než před pěti lety. A nevím, co přinese zima. Teď chodí kuřáci ven, ale až skončí léto… počasí je tu drsné, kousek odtud začíná Česká Sibiř. Drtěj nás festovně. A dokud bude lahvový pivo levnější než točený, mají hospody ostrouháno.“

Kolik se U Čižinských prodá denně jídel? „Někdy pět, ale někdy taky jedno. Dneska chlapi zavolali, že přijedou ze stavby, a tak to bude o něco lepší.“ Hostinský je zároveň kuchař, o personálu si může nechat zdát. „Jedu furt, občas mi pomůže žena.“ Uvažuje někdy, že by hospodu zavřel? „Upřímně? Pomalu obden. Nejvíc mě štve, že tohle všechno jsem sám vybudoval. A co s tím? Udělat z toho truhlárnu? Krám? Bytovou jednotku? Kdo sem půjde bydlet, když tady lidi berou čtrnáct tisíc hrubýho? A jak se hospoda zavře, má to spočítané, znova otevřít je těžký – musela by mít novou kolaudaci, splňovat nové parametry.“

„Narazil jsem Démona, dáte si šnýtek?“ vítá návštěvu kousek po desáté dopolední Miroslav Pejša – sedmapadesátiletý majitel Hospůdky za pecí ve Veletíně. „Nenajdete tady čistšího domorodce, už dvě generace si nikdo z rodiny nevzal nikoho z jiné vsi. Takže jsem už asi i trochu degenerovanej,“ chechtá se chraplavým smíchem těžkého kuřáka a objímá svou ženu Renatu. Svůj vysněný podnik otevíral na Silvestra roku 1999, s podnikáním začal hned po změně režimu: jezdil do tržnic v Praze prodávat sazenice, zeleninu, brambory. Vidina vlastní hospody byla ale silnější. Nejdřív rozebral a zrekonstruoval pec, postupně vypiplal celý interiér. Přes týden chodí na pivo pár místních, jinak jsou Pejšovi závislí na turistech a rekreantech. „A snažíme se sem dostat nějakou kulturu – divadýlka pro děti, muzikanty. Těch se tu někdy sejde třeba deset a pak se přetahujou, kdo bude hrát.“

Nejlepší tržby má Hospůdka za pecí v zimě. „Tamhle za stodolou můžou běžkaři nastoupit do stop, které vedou z Monínce (vyhlášený lyžařský areál uprostřed Čech – pozn. red.). Většinou si udělají nějaký okruh a skončí zase tady u nás.“ Letošní zimy se pan Pejša ale poprvé děsí. „Jsem fakt silnej kuřák –

spočítal jsem, že kdybych si cigarety kupoval, stálo by mě to osm tisíc měsíčně, naštěstí si pěstuju vlastní tabák. Ale co teď? Jak mám čepovat, obsluhovat a kecat s lidma, když musím stát venku a kouřit? To jim podám pivo a uteču? Stát vymejšlí kraviny, místo toho, aby byl rád, že se uživím a nejsem na podpoře,“ říká muž, který v roce 1980 emigroval do Německa. „Bylo mi dvacet, přijela za mnou máma a vyhrožovala mi sebevraždou. A tak jsem se zase vrátil.“

U divokých koček

Okolí města Polička na pomezí Čech a Moravy – další oblasti, kam se na bicyklu vydávám – lze geologicky popsat jako zlom mezi Českou křídovou pánví a Žďárskými vrchy. Přiblížit stav zdejších hostinců nechme šedesátníka, který stojí na sluncem rozpálené návsi v Sebranicích. „Je to bída. Všude se otevírá nejdřív v pět. Pak tam přijdete, uvnitř seděj dva tři mladý a – ťup ťup ťup do mobilu. Anekdota žádná, rozhovor žádnej. Dřív jsem taky jezdil na kole, to ještě byly plné hospody, dneska je to pryč.“ Stojíme na rozlehlé asfaltové křižovatce před budovou Obecního úřadu, jejíž součástí je i hostinec. Označení žádné, útulně se tu nejeví vůbec nic.

O něco optimističtěji vypadá situace v nedalekém Pomezí. Na terase pod slunečníky před tuctovou kostkou ze sedmdesátých let čeká dvojice mladých na pizzu „přímo z pece“, kterou tu nabízejí. Kolem je posekaný trávník s trampolínou a u ní posezení stlučené z prken. Provozní Tomáš Hořínek je tady necelý rok. „Dřív to bývala jezeďácká vyvařovna a tomu bohužel odpovídá i dosavadní vzhled. Rád bych tomu dal přívětivější tvář, proto jsem si pronajal od radnice kus obecního pozemku a začínám dělat akce pro maminky s dětmi. Zatím to není na žádné vyskakování, ale uživit by nás to mohlo.“

[ctete]142978[/ctete]

Když hospodský zvěd vyšlape hlouběji do kopců Vysočiny, najde sice malebné vesnice, ale bez pořádné hospody. Výjimkou by se mohl již brzy stát Věcov. Ratejnu, která je jakousi normalizační parodií horských chalup a ve které už dlouho žádný nájemce nevydržel déle než jednu zimu, mají od června na starosti sestry Anežka a Veronika Vaškovy, jejichž rodiče mají v nedalekém Sněžném cukrárnu a restauraci. „Teď se ještě nekoukejte, jsme tady teprve týden,“ nabádají a ujišťují: „Až to vysmejčíme, vymalujeme a na stůl dáme bílé ubrusy s kytičkami, bude to tu hezké, uvidíte.“

Otvíračku plánují od desíti do desíti, hodně si slibují od okolních penzionů – od začátku prázdnin by tu měl být kuchař. Naopak za hrozbu své živnosti považují „nalejvárny“, jak říkají pijatikám místních, kteří si koupí basu nebo sud a sejdou se někde v garáži nebo u hasičárny. „Hodně nám to bere hosty,“ říká dvaadvacetiletá Anežka. O čtyři roky starší Veronika dodává: „Ale občas už někdo z místních přijde sem k nám, jsou zvědaví.“ A jak se jejich podnik bude jmenovat? Sestry se na sebe podívají a vyprsknou: „U divokých koček! Někdo to napsal na Facebook a hned se to chytlo.“

Lepší než čučet na televizi

Vracím se k Poličce. Je sobota večer, na starobylém stavení v Oldříši svítí v zapadajícím slunci nápis Na starém bělidle a na zápraží sedí prošedivělý muž s novinami. „Hospodu tu měli moji rodiče, my sem teď jezdíme na chalupu, ale pojďte dál,“ vybízí mě zdejší rodák Libor Grubhoffer. Když mi bývalý rektor Jihočeské univerzity a největší tuzemský odborník na klíšťata ukazuje, kde dřív stál výčep a kde sedávali mariášníci, dostanu chuť na točené ve fungující hospodě. „Víte, že vlastně ani nevím, kam tady dneska chlapi choděj na pivo?“ říká na rozloučenou.

Hlučnější sešlost sedí na opačném konci vsi, před dalším betonovým bunkrem z dob totality. „No jo, ten barák bude starej jako já, asi nějaká Akce Z,“ říká Jiří Salva, který vede zdejší nálevnu. Po roce 1990 pracoval v nedalekém hotelu, tady je jedenáctý rok. Bydlí hned za výčepem. „Otvíračka se tu dodržuje, ale zavíračka v žádném případě, je to nonstop,“ chechtá se a dodává: „I když, co jsem přestal pít, už to není ono. Občas musím chlapy vyhnat, poslouchat ty jejich kecy za střízliva je na palici. A já pil opravdu dost. Jenže pak jsem tančil po stolech a dělal všelijaký další věci.“ Jeden ze štamgastů potvrzuje: „Sjížděli se sem kvůli Čubkovi zdaleka. Třeba se převlíknul za Tinu Turner, a to pak bylo něco.“

[ctete]142636[/ctete]

Hospodě se tu říká Hyltn – podle proslulé sítě luxusních hotelů. „Ten nápis už vyrábíme tři roky, ale letos to snad konečně bude,“ říká hostinský a ukazuje, jak nad každým z pěti oken bude jedno obří písmeno: H Y L T N. „Není jednoduchý najít si cestu k zákazníkovi, zvlášť na vesnici,“ vysvětluje. „Lidi jsou dost těžký materiál, to není jako dobytek v kravíně – teda po půlnoci už někdy jo. Naučit je sem chodit chvíli trvalo. Ale musím si holt vychovávat další začínající alkoholiky, staří tady nebudou věčně,“ doplňuje a odnáší věnec piv skupině třicátníků, která sedí venku u popelníků. Předtím na mě ještě spiklenecky mrkne. „Naštěstí do nich můžu rejpat, protože nejsem odtud a nemám tady příbuzný. A kdo se má v těch jejich klanech vyznat, že jo.“

Oldříšský Hyltn otevírá ve čtyři odpoledne, přes den jezdí hostinský pomáhat do Záchranné stanice volně žijících zvířat v nedalekém Vendolí – seká trávu, staví voliéry, čistí stáje, nosí krmení. „Musím dělat nějaké dobrodiní, co mi zbejvá, když celý život opíjím lidi,“ říká Jiří Salva a je vidět, že si nedělá úplně legraci. Ke stolu přisedá účastník pravidelné karetní seance. Když slyší, o čem mluvíme, zavzpomíná, jak fungovaly venkovské hospody dřív: „Bydleli jsme vedle Starýho bělidla, co měl starej Grubhoffer. Byl tam krásnej zastřešenej kuželník, jako malej jsem tam chodil stavět. Taky tam byla prodejna. Když vám něco chybělo, mohl jste zaťukat na okno i uprostřed noci a podali vám to oknem – droždí, petrolej, kafe… Měli všechno nebo to uměli objednat a dovézt. My jsme od Grubhofferů měli koupací vanu,“ vypráví, ale vedle sedící muž ho přerušuje: „Míchej a rozdávej.“ Mariáš? „Taková naše varianta Prší. Lepší než čučet na televizi, tu jsem zakázal, protože zdržuje od pití,“ říká hostinský.

Je třeba zabít EET

Hospoda jako tolerantní a demokratické místo společenské komunikace, tak se jmenuje jedna z kapitol knihy „Hospody a jejich historická úloha v české společnosti“, kterou sestavil a v roce 2011 vlastním nákladem vydal valašskomeziříčský rodák Zdeněk Kment. „V hospodách se odehrávalo takřka všechno důležité ze života vesnice. Konaly se tam zábavy, hrálo divadlo, nocovali tam obchodníci, uzavíraly se  smlouvy, pořádaly se politické schůze. A samozřejmě se tam pilo,“ říká vydavatel a současně jediný redaktor měsíčníku Echo Valašska. I on pozoruje úbytek venkovských hostinců. „Pro kulturu na vsi je to škoda. Vezměte si, jakou roli hrál hostinský: všechno o všech věděl, mluvil se zcestovalými lidmi, měl novinky z první ruky a večer to štamgastům mohl vykládat.“ Existuje nějaká taková postava na Valašsku ještě dnes? „Zajeďte do Poličné a ptejte se na Valouna,“ doporučuje.

Hostinec U Valounů vede Zdeněk Vala. Bývalá mánička, jak se kdysi říkalo vlasatcům, dnes otec dvou dospělých dětí. „To jsem to dopracoval, ani ve vlastním baráku si nesmím zapálit,“ dosedá ztěžka na lavici pod pergolou. Stavba vznikla v roce 1954 jako „zesilovací stanice k páteřní síti dálkových telefonních kabelů“. „Po roce 1990 jsem dělal u Telekomu, a když se naskytla možnost to od nich koupit, udělal jsem to. Brácha mi půjčil milion a vlastníma rukama s pomocí kamarádů jsem to přebudoval. Otvírali jsme v roce 2003, první roky to šlapalo skvěle. Ale dneska má každý spoustu jiných informačních kanálů, než je hospoda. Nebýt kámošů z Valmezu, kteří občas dojdou, a místních fotbalistů, kteří tady zapíjejí zápasy, už by to bylo jenom nalej–vylej,“ přibližuje rentabilitu své živnosti,

[ctete]142553[/ctete]

Blíží se závěr mého cyklistického putování po hospodách. Chci zajet ještě do vsi Branky, kde strávil poslední roky života valašský rodák Jiří Křižan – mimo jiné autor scénáře k filmu Je třeba zabít Sekala, v němž hraje vesnická hospoda jednu z klíčových rolí. Naivně jsem si vsugeroval rázovitý šenk s řízným hostinským, ale na obě zdejší hospody je žalostné podívání. „Vzal jsem to po revoluci, devatenáct let jsem tady vařil, dělali mi tady čtyři zaměstnanci. A podívejte teď,“ rozhazuje rezignovaně rukama majitel v rozlehlém vylidněném výčepu u silnice. „Jen provoz EET mě stojí jednu dovolenou ročně – šest stovek měsíčně. Já říkám, je to komunismus v růžovejch trenkách!“ zlobí se. Druhou hospodu provozuje po práci učitelka místní základky. „V pondělí chodí důchodci na kulečník, jinak nic moc. A tak jsem aspoň u domu za plotem udělala zahrádku s posezením, aby sem mohly chodit maminy s dětmi.“

Hospoda pro 21. století

O důvody, proč jsou vesnické hospody extrémně ohroženým druhem, tedy není nouze. Levné lahvové pivo v supermarketech, klesající počet stálých obyvatel, komplikované shánění personálu, celkově nevábné prostředí a samozřejmě povinnost EET a zákaz kouření. A třeba také náročné hygienické předpisy, kvůli kterým hostinští nemohou nabízet jídlo. „Mám zrovna navařeno, dáte si?“ Tuhle větu jsem slyšel při své cestě nejednou. Většinou jsem neodmítl, jídlo bylo skvělé a stálo za pochvalu. Takže následovalo: „To tam ale proboha nepište, oficiálně tady nevaříme.“

Nabízí se i otázka, zda se vesnická hospoda, která v jiných časech bývala centrem obecního dění, prostě nepřežila. Podle pět let starých statistik ubyla i v sousedním Německu za jednu dekádu zhruba čtvrtina hospod. A než jsem vyrazil na cestu, poslal mi kamarád z venkova e-mail: „K nám snad radši nejezdi… Na pivo chodí uzavřená partička destilačních zoufalců a nikdo další. Představa, že by se tam scházeli lidi k nějaká debatě, je úplně mimo. Pokud někdo potřebuje něco probrat, rozhodně nejde do hospody.“

[ctete]142432[/ctete]

Zejména v Praze je nyní často slyšet názor, že „pokud zkrachují vesnické pajzly, ve kterých každý den vysedává pět stejných, věčně nametených traktoristů, nebude to žádná škoda“. Přijde mi to jako poněkud krátkozraký, příkrý a snad i trochu nespravedlivý odsudek. Jak by tedy mohla vypadat prosperující vesnická hospoda pro 21. století? Zkusím nabídnout ještě jeden příběh z první, středočeské etapy této expedice.

V Počepicích u Sedlčan žijí tři stovky stálých obyvatel. Ještě vloni tu fungovala tradiční hospoda U Čápa, na kterou pamětníci pějí chvály, dům však získal nového majitele, který s ním měl jiné záměry. Nedá se ovšem říci, že by šlo o smutný konec pohostinství v Počepicích. Mezitím totiž na opačném konci obce otevřela restaurace U Radešínka, na které lze ukázat, jaký druh podniku má zřejmě dnes šanci na venkově obstát a uživit se. Byť již nejde a nikdy nepůjde o malebnou hospůdku s pecí a vlaštovkami pod stropem…

Musíte vymyslet důvod

„Podnikání jsme rozjeli v roce 1987, vyráběli jsme doma perníky,“ začíná vyprávět Pavel Hejhal, kterému bylo tehdy čtyřiadvacet let. „Začali jsme v obýváku, pak jsme přidělali jednu místnost, druhou místnost. Když jsme perníkům věnovali půlku baráku, přišla Evropská unie a dojeli jsme na nízké stropy – norma jsou tři metry, my měli 2,70. Čili všechno špatně.“ Znamenalo to dosavadní výrobní prostory přestavět nebo postavit nové. Případně skončit. Odběratelů perníků ale přibývalo, a tak se Hejhalovi rozhodli zadlužit. A postavili u silnice novou výrobnu s dvěma podkrovními byty a prodejnou. Objekt, jehož rozpočet spočítali projektanti na dvanáct milionů, postavili svépomocí za čtyři a půl milionu. „Najímal jsem lidi, stavbu jsem řídil sám,“ popisuje počepický rodák.

A právě tento areál se stal předstupněm pro výčep s restaurací, který dnes sklízí obdiv místních i přespolních. „Když už jsme měli krám, přidali jsme k perníkům housky, pivo a další běžné zboží, sortiment se postupně zvětšoval. Jenže co nastalo: chlapi před dveřmi do sebe klopili lahváče. A ženský kvůli tomu přestaly chodit nakupovat. A tak jsme jeden byt v patře předělali na malou hospodu – pro dvacet lidí. Začaly se tam dělat i různé oslavičky a vznikla poptávka, abychom vařili. Z jedné místnosti jsme udělali kuchyň, mělo to úspěch, lidi chtěli větší oslavy, a tak jsme v hospodě přidělali místa. A najednou jsme potřebovali i ubytování, a tak jsme z druhého bytu udělali pokoje.“

[ctete]142422[/ctete]

Pavel Hejhal začal přemýšlet, jak dostat do vsi nový typ zákazníků. Kontaktoval ragbisty ze Sedlčan a na zdejším fotbalovém hřišti proběhlo mistrovství republiky žáků. Třináctikilometrovému pochodu Hory doly Počepice vybudoval takovou pověst, že se na letošní desátý ročník sjelo 450 účastníků. Trasa vede přes tři kopce a na každý nechal dopravit sud s pivem, buřty a kastrol gulášovky. „A tři sta lidí si pak ještě u nás dalo oběd za speciální cenu – padesát korun za jedno jídlo.“ Povzbuzen úspěchem této akce začal pořádat i Pochod noční tmou pro rodiče s dětmi. „Aby lidi přišli, musíte jim vytvořit důvod,“ shrnuje svou pohostinskou filozofii.

Dnes je největší chloubou Počepic právě restaurace U Radešínka s rozlehlým sálem a moderním kuchyňským provozem. „Udržet hospodu jen o pivu, to se už fakt nedá. Děláme tady firemní akce a každý víkend máme svatbu,“ říká Pavel Hejhal, který dnes ve svém areálu zaměstnává celkem osmatřicet lidí. Na EET mu vadí jen provozní náklady, nekuřácký byl jeho podnik už dříve. Nocleh tu stojí 350 Kč za osobu, jídlo je za 65 korun. A proč se podnik jmenuje U Radešínka? „Je to golfový míček, který bydlel na vrcholu kopce Radešín a bylo mu tam smutno, a tak se skutálel sem dolů, aby si mohl hrát s dětmi,“ vysvětluje majitel podniku, jehož součástí je i „Adventure golf“ – v podstatě minigolf. Muž, který je současně místostarostou Počepic, k tomu říká: „Musím přemýšlet trochu dál, abychom sem přitáhli nocležníky na plnou penzi.

Reportáž vyšla v magazínu Reportér, který si můžete předplatit ZDE.