Konzervativní lídr Velké Británie ještě nestačil zahřát premiérskou židli a levicově-liberálnímu tisku bylo dávno všechno jasné: je to další Putinův fámulus vypěstovaný v tajných laboratořích ruských oligarchů. Kupříkladu „pokrokový“ americký televizní kanál MSNBC ústy svého moderátora Lawrence O´Donella už prohlásil, že „stejně jako Donald Trump i Boris Johnson se dostal k moci s přispěním Vladimíra Putina. Rusko zaútočilo na britský volební systém a zajistilo vítězství stoupenců brexitu už v referendu před třemi lety.“ Jeho host v „tókšou“ Poslední slovo Jeremy Bash, bývalý to vysoký úředník Pentagonu a CIA za Obamovy vlády, pohotově potvrdil, že jsou veškeré důvody pokládat ruské zasahování do britských voleb za opodstatněné. Úsilím těchto „myslitelů“ je kremelský diktátor dávno vnímán západní veřejností coby hlavní hybatel a bezkonkurenční demiurg všech zpátečnických světových trendů. Jejich dovozování je prostinké: pokud ne on, pak kdo jiný může zařídit, že správní demokratičtí politici tak zřídka vítězí v regulérních volbách? 

Na rozdíl od nich v komentářích ruského tisku převažuje rezervovaný, až nevraživý tón vůči možnému působení nového premiéra. Mnozí citují jeho uštěpačný sloupek v deníku The Telegraph: „Řeknu ti to, Vladimíre, na rovinu: jsou ještě země, kde kapitalismus je zcela v moci oligarchů a blízkých přátel samovládce, kde vraždí nepohodlné novináře a dělají si srandu z liberálních hodnot, kde podle údajů Rosstatu třetina obyvatelstva si nemůže dovolit koupit boty více než dvakrát za rok, kde 12% občanů je stále ještě nuceno užívat pouliční záchodky, neboť doma nemají žádné, a kde v posledních pěti letech reálné příjmy obyvatel každoročně klesaly.“ A stejně deklasující byl jeho jízlivý humor na adresu Sergeje Lavrova během návštěvy Moskvy v prosinci roku 2017: „Přes všechny potíže, o kterých jste mluvil, Sergeji, jsou patrné také známky ekonomického pokroku. Jsem rád, že mohu konstatovat, že jsme zvýšili dodávky britských chipsů značky Kettle a prodali zde na 300 vozů značky Bentley. Chápu, že asi ne všechna auta si koupili právě úředníci ministerstva zahraničí, nicméně to pokládám za známku pokroku.“ 

Není divu, že všechny gratulace Kremlu na adresu nového premiéra zněly mimořádně suše. Celosvětová smečka zlobných levičáků v tričkách s vyobrazením Che Guevary, komentátorů mainstreamových médií a dalších strážců domnělého „konsensu“ se okamžitě shodla na tom, že BoJo, neboli Boris, je jevem pomíjivým, chalífem na hodinu, který jistě bude premiérem nejnestabilnější britské vlády, jež nebude mít dlouhého trvání. Nejspíš padne ještě před osudovým 31. říjnem, kdy slibuje vyvést Velkou Británii z EU. Vždyť konzervativní většina ve Sněmovně se už teď smrskla na jednoho jediného poslance. Mnozí v jeho vlastní straně ho pokládají za lháře a bořitele. Je přiznaným egocentrikem. Sám nyní prochází procesem bouřlivého rozvodu s manželkou, která mu kvůli nevěře vyhodila kufry na chodník. Je typickým produktem marketingu a PR kampaně. To všechno je vcelku fakticky správné a zároveň absolutně nedůležité. 

Putin a levičáci všech zemí se mýlí, stejně tak, jako se mýlili s Donaldem Trumpem. Nenapravitelný šašek, klinický debil, jakým ho vykreslují média, se nikdy nestává britským premiérem ani prezidentem Spojených států. Věc se má jinak: jednou za několik desetiletí manéž opanovává postava, která zvysoka kašle na zvyklosti a pumprdentní zaběhlé móresy politické třídy. Takový člověk je sám sobě režisérem, s voliči komunikuje přímo, bez prostřednictví tiskových tajemníků. Říká politicky nekorektní pravdy, o kterých jiní mluví šeptem a lidé to kvitují s povděkem: každý další útok politické korektnosti jen upevňuje jeho autoritu a vliv. Takových politiků je jako šafránu, ale zcela nevymizeli. Politika pro ně je tak trochu umění a zároveň forma veřejné existence. Takový je Alexander Boris de Pfeffel Johnson. 

Ti, kteří ho pokládali za žvanila a bláto, museli zažít šok, když železným koštětem vymetl předchozí kabinet. Je to první případ za šedesát let, kdy taková „čistka“ nebyla výsledkem parlamentních voleb. Důležité pozice v nové vládě obsadili skálopevní stoupenci brexitu a volnotržní thatcherovci. Co se týče etnické a genderové pestrosti, Johnsonův kabinet dobře obstojí v konkurenci s každou sociálnědemokratickou vládou v Evropě. Ministr financí Sajid Javid má pákistánský původ a zkušenost práce ve správní radě Deutsche Bank. V čele ministerstva vnitra stojí Priti Patelová, jejíž rodiče jsou Indové usazení v Ugandě. Nový ministr zahraničí a vicepremiér se jmenuje Dominik Raab, je to syn židovského přistěhovalce z Čech a držitel černého pásu z karate. Ministr obrany Ben Walles je absolvent vojenské akademie v Sandhurstu a bývalý velitel průzkumné jednotky skotských gardistů.

Johnsonovi lze vytýkat nedůslednost a ledabylé porušování zažitých zvyklostí, jako kdyby ostatní politici houfně byli čekateli na blahořečení. Jenže za třicet let veřejného účinkování a po mnoha vyhraných volebních bitvách o něm víme takřka všechno, včetně jeho působení coby starosty Londýna a ministra zahraničí. Od začátku 90. let se kriticky vyjadřuje ke stávající podobě evropské integrace. Je ekonomickým liberálem, stoupencem volného trhu a velkým přítelem Spojených států, jejichž občanem je právem narození. Jeho názory jsou o něco liberálnější než postoje Donalda Trumpa: pléduje za práva LGBT komunity a vlídně se staví k imigrantům, i když tvrdě prosazuje řízenou imigrační politiku v souladu s národními zájmy. Nový britský premiér je stoupencem snižování daní a má za to, že přinejmenším část dodatečných příjmů státní pokladny by měla být využita na zdokonalování sociální sféry a na pomoc potřebným. Dá se říct, že Johnson je klasický liberál ve starém, marxismem nepoznamenaném slova smyslu. 

Je to typ charakteru, který, když jednou pochopil, že „postaru už žít nejde“, pak udělá vše pro to, aby stav radikálně změnil. Než se nadále plandat v nejistotě, je lepší přikročit k rozhodnému brexitu, byť by byl spojen s jakkoli velkými strázněmi. Nebojí se soudu dějin, proto již v prvním projevu po návštěvě královny prohlásil: „Beru na sebe veškerou odpovědnost za svá rozhodnutí.“ Občané zpravidla mají pochopení pro politiky tohoto druhu a dá se právem předpokládat, že Johnson nebude premiérem na pár měsíců – nejspíš na hezkou řádku let.

Není to dobrá zpráva pro Kreml. Je jasné, že premiér Johnson udělá vše pro prohloubení spojenectví s Amerikou. Když pro nic jiného, pak aspoň proto, že posílení „zvláštních vztahů“ a rychlé vytvoření zóny volného obchodu se Spojenými státy je ultimativní nadějí pobrexitové Velké Británie. Vůči Moskvě bude uplatňovat stejně tvrdou linii, jak ji uskutečňuje britské zamini po atentátu na Skripala a jeho dceru. Vedle islámského terorismu je kremelské zasahování do vnitřních záležitostí vnímáno všemi službami v Británii jako hlavní bezpečnostní hrozba. Spíše lze předpokládat, že tvrdý postoj za Johnsona bude ještě tvrdší. V článku pro deník The Telegraph rychlý brexit nazval projevem skutečné demokracie a naplněním vůle lidu. Je to dovedný politický tah nového předsedy vlády. Jednou větou připravil svého hlavního oponenta Nigela Farage o jeho hlavní téma – vystoupení z EU. Kremelští snílkové sympatizují se stranou Brexit, proto Johnson dal Putinovi jasně najevo, že nedovolí učinit z brexitu nástroj ruské politiky. 

Když v prosinci roku 2017 vystupoval v Moskvě, prohlásil, že jeho země nemá žádné konflikty s ruským lidem, ale četné problémy s ruskou státní mocí. To vyvolalo značný šok v Bruselu, Berlíně a Paříži, kde veškeré přímé zmínky o konfrontaci moci a občanské společnosti v Rusku pokládají za „kontraproduktivní“. 

Z potomka královské dynastie Würtenbergů a posledního ministra vnitra Osmanské říše, znalce starořečtiny a latiny, excentrika a bonvivána se nakonec vyklubalo nejen dítě z dobrých poměrů, ale také houževnatý a odolný politický matador. Samozřejmě stále platí maxima, kterou kdysi zformuloval konzervativní myslitel a historik Enoch Powell: „Všechny politické kariéry končí nezdarem.“ I Boris Johnson může utrpět fiasko a třeba zítra odejít do politického důchodu. V tom je rozdíl mezi opravdovou demokracií a jejím autoritářským opakem. Pokud se tak nestane, Kreml ve vztazích s Londýnem čekají velmi nejisté, až krušné chvíle. Zkušený Putin to možná tušil dříve než ostatní, když posílal Johnsonovi k jeho zvolení tak nápadně suchý a odtažitý blahopřejný telegram.

Revue Forum Banner
Jefim Fištejn
Jefim Fištejn
publicista, esejista a scenárista
Další články autora