Předseda britské populistické strany Reform UK Nigel Farage FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
KOMENTÁŘ / Britští toryové vládnou zemi už od roku 2010. K moci se dostali na vrcholu ekonomické krize, která začala v roce 2008. Spojené království dovedli k brexitu a provedli covidovou pandemií a dosavadním průběhem války na Ukrajině. Výsledky jsou smíšené a především brexit a covid stály stranu velký kredit. Nicméně po 14 letech, kdy v čísle 10 seděli premiér či premiérka z konzervativní strany, by voliči pravděpodobně chtěli změnu, i kdyby se nakrásně všechno dařilo.
Ve 20. století přišlo střídání u kormidla jen jednou po delší době, a to když v roce 1997 konzervativce Johna Majora vystřídal labourista Tony Blair. Levice zvítězila po téměř 18 letech. Faktorem, který letos přidává nejistotu, je Reformní strana Nigela Farage.
Labouristy vede Keir Starmer, který stranu převzal po výprasku v roce 2019 po Jeremym Corbynovi. Oproti němu je umírněný Starmer rozhodně přijatelnější pro středové voliče, ale zároveň je třeba uznat, že není příliš charismatický. To, že labouristé před volbami v průzkumech s přehledem vedou, je tak dané spíš tím, že vládnoucí konzervativci jsou z mnoha důvodů dost nepopulární.
Historický výsledek
Obecně se očekává, že levice dosáhne historického vítězství, minimálně pokud počítáme mandáty. Její procentní zisk by mohl být okolo 40 %, což je ale pořád o zhruba 6 až 7 procentních bodů méně, než jí průzkumy přisuzovaly ještě před dvěma třemi měsíci. Starmer sám není na lídra opozice nijak populární. Jenže Sunakova čísla jsou v tak hlubokém minusu, že proti němu je šéf labouristů na vrcholu obliby.
V minulosti už průzkumy Farageovým politickým projektům věštily lepší výsledky, než jakých nakonec dosáhly.
Dalším faktorem, který hraje labouristům do karet, je fakt, že konzervativcům masivně odčerpává hlasy nová strana Nigela Farage nazvaná Reform UK. Strana tak má slušnou šanci, že překoná rekordní výsledek Tonyho Blaira z roku 1997, kdy v dolní sněmovně obsadila 419 křesel ze 650. Současné přepočty na mandáty jim díky většinovému systému věští přes 430 poslanců a poslankyň.
Faktor Farage
Konzervativce pak čeká historická porážka a může se stát, že nezískají ani stovku křesel. Zároveň je potřeba říct, že se nedá vyloučit, že voliči, kteří teď v průzkumech říkají, že budou volit Farageovu Reformní stranu, to nakonec přece jen s odporem hodí konzervativcům. Podpora populistického Farage je totiž rozprostřena po celé zemi tak, že bude i s podobným výsledkem jako toryové rád za pár mandátů.
V minulosti už průzkumy Farageovým politickým projektům věštily lepší výsledky, než jakých nakonec dosáhly. Přece jen se ale nacházíme v historicky poměrně výjimečném okamžiku. Británie nejenže zažívá období ekonomické stagnace kombinované se zvyšujícími se náklady na život, lídři konzervativců jsou pro voliče především málo důvěryhodní.
Zasloužený výprask
Johnsona odrovnalo porušování vlastních covidových nařízení, Trussová se zdiskreditovala v podstatě běhen prvních pár dní v úřadu a Rishi Sunak trend nedokázal obrátit. Posledním skandálem bylo, že si někteří straníci podezřele vsázeli na to, kdy budou vyhlášeny volby, těsně před tím, než je Sunak vyhlásil. Situaci konzervativců dobře ilustruje, že je to skandál, v němž jde řádově o stovky liber. Ve voličích ale oprávněně zesiluje pocit, že konzervativci jsou bez hodnot a odtržení od každodenní reality většiny z nich.
Strana si volební výprask bez pochyby zaslouží. Labouristé, kteří je u moci nahradí, nejsou populistickou a neliberální partají, jejíž vláda by byla katastrofou. Zároveň lze doufat, že konzervativci očekávanou katastrofu přežijí a v opozici znovu získají důvěryhodnost. Teprve jejich povolební kolaps by totiž byl Farageovým vítězstvím.
