Londýn s koncem ledna oficiálně zahajuje vystoupení z EU. Při této příležitosti stojí za připomenutí, jak Boris Johnson dosáhl rekordního vítězství ve volbách. Co jeho vláda chystá v tomto roce a kdo všechno se může radovat?

V posledních letech se stále častěji potvrzuje, že nemůžeme věřit průzkumům. Když proto před nedávnými britskými volbami všichni předpovídali přesvědčivé vítězství Konzervativní strany, byla namístě skepse. Totéž se totiž dělo v roce 2017, kabinet Theresy Mayové pak ale nečekaně ztratil ústavní většinu a země se ocitla v patové situaci. Náskok konzervativců se také několik týdnů před volbami snižoval. Mohlo za to velké množství mladých voličů, kteří se začali mobilizovat na poslední chvíli. Voliči do 26 let z více než 60 % volí labouristy, takže reálně hrozilo, že se dočkáme dalšího patu, který by vedl k sestavení nevyzpytatelné koalice labouristů s Liberálními demokraty a skotskými nacionalisty.

V britských médiích se pravidelně objevoval titulek, že jde o nejdůležitější volby od roku 1945. Nebylo to jen fakticky druhé referendem o brexitu, hlasovalo se i o celkovém politickém směřování země: Zůstane Británie kapitalistickou zemí pod vedením Borise Johnsona, nebo ji čeká radikální socialismus s Jeremy Corbynem, který je ještě ke všemu známý antisemita? Poučí se Remainers z referenda 2016, sjednotí se a budou podporovat strany slibující „opravné“ referendum? Kterou voličskou skupinu se podaří více zmobilizovat?

Další nejistotu vyvolávaly sociální sítě. Zde jsme opět mohli vycházet z roku 2017, kdy labouristé úspěšně mobilizovali voliče přes Twitter (příznivci levice jsou na sociálních sítích nejaktivnější, Corbyn má o milion víc fanoušků než Johnson). Obavy v tomto směru vyjádřil i historik Niall Ferguson, autor knihy Věž a náměstí, v níž se sociálními sítěmi hodně zabývá. Ferguson připomínal americké volby z roku 2016, ve kterých sítě sehrály výbušnou roli, protože Donaldu Trumpovi i přes relativně menší rozpočet na kampaň umožnily otočit volby ve svůj prospěch.

Rozhodl to brexit

Všechny tyto předpoklady se nakonec nenaplnily. Konzervativci získali 365 mandátů, a Boris Johnson tedy disponuje největší většinou od roku 1987. Nejde přitom jen o čísla – přepsala se celá politická mapa Británie. Křesla v severní Anglii, jako je Leigh, Darlington nebo Wrexham, kde obyvatelé někdy i půl století v kuse volili labouristy, najednou připadla konzervativcům.

Proč ten úspěch? Za prvé, pravicovým kabinetům Davida Camerona a Theresy Mayové se celkově dařilo, stabilizovaly zemi po ekonomické krizi, napravily podfinancování některých sektorů a celkově zlepšily ekonomické podmínky v zemi. Za druhé to byly Johnsonovy sliby, že bude více investovat v chudších regionech a řešit krizi dostupného bydlení. Zdaleka největší impuls byl ale hodnotový: Konzervativci totiž slíbili, že budou ctít výsledek referenda. Všechny ostatní parlamentní strany buď neměly jasno, nebo nabízely dodatečná referenda či dokonce úplné zrušení brexitu.

Labouristé spoléhali na to, že lidé, kteří hlasovali pro setrvání v EU, budou tentokrát motivovanější, protože dostanou další šanci zastavit brexit. Paradoxně se ale ukázalo, že nemalá část z nich je tolik iritována rozklíženou společností a nekonečným dohadováním, že se pro ně představa dalšího referenda stala noční můrou. Navíc si uvědomme, že Jeremy Corbyn, který sliboval nápravu společenských nerovností, se na voliče paradoxně chystal uvalit tu největší možnou nespravedlnost – nerespektovat jejich demokratické rozhodnutí.

Nebezpečí odvráceno

Jeremy Corbyn je známý nejen svou socialistickou orientací, ale i protizápadními postoji a nenávistí k Židům. Jeho prohra je lekcí pro britskou levici, ale také pro všechny radikální levičáky všude na západě. V USA někteří členové Demokratické strany, například kandidát na prezidenta Bernie Sanders nebo médii obdivovaná kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortézová, Corbyna několikrát zmiňovali jako svůj politický vzor. Někteří z nich jsou také podobně známí antisemitismem a antiizraelskou agendou. Jeho prohra je i jejich prohrou. Britské volby ukázaly, že většinová západní společnost o takto radikální socialismus nestojí. Demokraté se navíc mohou začít obávat, že pokud v primárkách dají přednost otevřeně radikálnímu kandidátovi, mohli by ve volbách dopadnout stejně tragicky. Corbyn tedy může zamíchat americkými demokratickými primárkami.

O politickém stylu Borise Johnsona se píšou celé knihy. Ať už si o jeho krocích myslíte cokoli, je to inteligentní a sečtělý člověk, mj. autor úspěšné knihy Faktor Churchill, kterého novináři často podceňují. Za jeho opakovaným heslem „Get Brexit Done!“ se skrývá jasná ekonomická vize odkazující ke konzervatismu Benjamina Disraeliho z 19. století. Podobně jako on se Johnson chce soustředit na chudší části země a společenskou soudržnost. Chce například omezit investice do hlavního města ve prospěch těch méně bohatých.

Konzervativci jsou v povolební euforii a drží ústavní většinu, zatímco labouristé jsou paralyzovaní nejméně to doby, než si zvolí nové vedení. Podaří se jim tyto příležitosti využít? Všichni víme, že brexit způsobí finanční komplikace jak v Británii, tak na kontinentu. Je však potřeba mít na paměti, že dvěma největším rizikům – tvrdému brexitu bez dohody a vládě socialisty Corbyna – se Británie vyhnula. Stává se opět předvídatelnou, pro byznys lákavou zemí. To je dobrá zpráva i pro Evropu a Českou republiku.