Bývalý britský premiér a vůdce konzervativců Rishi Sunak. FOTO: Flickr / Downing Street / Public Domain
FOTO: Flickr / Downing Street / Public Domain
KOMENTÁŘ / Britští konzervativci chtějí opět zavést povinnou vojenskou službu. Tento návrh představil jako jeden z klíčových bodů volebního programu premiér Rishi Sunak, který minulý týden překvapivě oznámil, že se příští parlamentní volby uskuteční již 4. července. Všeobecně se přitom očekávalo, že proběhnou až na podzim.
Sunak znovuzavedení vojenské služby obhajuje vzrůstající ruskou hrozbou, ale i nutností upevnit společnou identitu ve stále rozmanitější Británii nebo jako způsob, jak bojovat se zločinem. Návrh má ovšem zásadní problém: konzervativci totiž po čtrnácti letech u vlády silně zaostávají ve všech předvolebních průzkumech. A není jasné, co by je mohlo zachránit.
Krátká tradice
Povinná vojenská služba nemá v Británii na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí dlouhou tradici. Poprvé byla zavedena uprostřed první světové války v roce 1916 a zrušena krátce po ní, podruhé pak v delším období mezi lety 1939 a 1960, tentokrát v souvislosti s druhou světovou a studenou válkou. Francie měla pro srovnání moderní vojenskou službu nepřetržitě mezi lety 1905 a 1997, demokratické Německo pak mezi lety 1956 a 2011.
Přesto se v posledních letech v Británii opakovaně objevují hlasy o tom, že je potřeba se k tomuto konceptu vrátit. Vyzval k tomu mimo jiné princ Harry, herec Michael Caine nebo naposledy sám náčelník generálního štábu, Patrick Saunders, který argumentuje právě ruskou agresí na Ukrajině. „Ukrajina brutálně ilustruje, že zatímco profesionální armády války začínají, občanské armády je vyhrávají,“ prohlásil letos v lednu Saunders.
Sunakova představa povinné vojenské služby je poměrně mírná: 18letí Britové by měli podle návrhu na výběr, jestli dávají přednost ročnímu výkonu klasické vojenské služby, nebo raději dobrovolnické práci. Mohli by přitom vypomáhat v institucích, jako je policie, hasičský sbor nebo Státní zdravotní služba (NHS). Postupná implementace tohoto modelu by podle odhadů stála na 2,5 miliardy liber, tedy v přepočtu necelých 72 miliard korun.
„Těm, kteří si stěžují, že je to nerozumné, říkám: občanství s sebou nese povinnosti i práva. Být Britem znamená víc než jen stát ve frontě u pasové kontroly,“ vysvětlil návrh premiér, který je stejně jako stále větší část britské populace sám dítětem imigrantských rodičů. „Žijeme ve skvělé zemi, generace mladých lidí ale nemají příležitosti a zkušenosti, které by si zasloužili, a v tomto stále nejistějším světě existují síly, které se snaží naši společnost rozdělit.“
Návrat povinné vojny
Britští konzervativci nejsou ani zdaleka jediní, kdo v západní Evropě koketuje s návrhem na alespoň částečné znovuzavedení povinné vojenské služby. V podobném duchu se nedávno vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron nebo německy ministr obrany Boris Pistorius. Ten označil rozhodnutí Angely Merkelové zrušit v roce 2011 povinnou vojenskou službu za „chybu“. „V té době existovaly důvody pro zrušení povinné vojenské služby. Zpětně se však ukazuje, že to byla chyba,“ prohlásil loni v prosinci Pistorius. „Jsem přesvědčen, že Německo potřebuje nějaký druh branné povinnosti. Časy se změnily.“
Existují i případy zemí, které již povinnou vojnu obnovily – například Švédsko se k ní vrátilo po sedmi letech v roce 2017 právě z důvodu obav z možné ruské agrese, a to samé loni učinilo Lotyšsko, které bez ní fungovalo od roku 2007. Jiné evropské země brannou povinnost nikdy nezrušily: kupříkladu v Dánsku platí nepřetržitě od roku 1849, a naopak se v příštích letech ještě rozšíří i o ženy.
Znovuzavedení v Británii ovšem v tuto chvíli působí spíše nepravděpodobně, a to zejména kvůli blížícím se volbám, ve kterých se všeobecně očekává propad vládnoucích konzervativců. A opoziční labouristé návrh na branou povinnost odmítají s tím, že jde o „zoufalý“ a „neopodstatněný“ krok. Upozorňují také na to, že léta škrtů v období konzervativních vlád přivedla britskou armádu do pozice, kdy je „početně nejmenších od dob napoleonských válek“.
Konzervativci v defenzívě
Labouristé mají přinejmenším od rekordně rychlého pádu expremiérky Liz Trussové nad konzervativci stabilní, v průměru zhruba 25procentní náskok v průzkumech veřejného mínění. Změnit to nedokázal ani nový premiér Rishi Sunak, který byl přitom ještě na pozici ministra financí jedním z nejoblíbenějších politiků v Británii. Důvodem nízké popularity Konzervativní strany je kombinace únavy z mimořádně dlouhé doby vlády (u moci je nepřetržitě od roku 2010), zklamání voličů z brexitu, donedávna vysoké inflace a řady skandálů, které v posledních letech zasáhly mnoho vysoce postavených konzervativních politiků v čele s někdejším předsedou vlády Borisem Johnsonem.
K pravděpodobnému vítězství Labour Party přispívá i to, že se tradiční levicová strana očistila od radikálních politiků včetně svého bývalého šéfa Jeremyho Corbyna, který z ní byl minulý týden dokonce vyloučen. Velkou výhodou je rovněž napjatá situace ve Skotsku, kde zásadně oslabila donedávna zcela dominantní Skotská národní strana (SNP). Labouristé mají díky tomu po letech v této části Spojeného království naději na získání desítek poslaneckých křesel, které by jinak museli těžce získávat v konzervativních baštách v Anglii.
Naopak atmosféra v Konzervativní straně je tak špatná, že ji před volbami opouštějí její vlastní vysoce postavení členové – v posledních týdnech šlo mimo jiné o bývalého ministra zdravotnictví Dana Poultera nebo poslankyni Natalii Elphickeovou. Snad jediný záblesk naděje přineslo v poslední oznámení, že se do vysoké politiky v Británii nevrátí Nigel Farage – jeden z architektů brexitu a zakladatel strany Reform UK, která konzervativce napadá jako příliš umírněné ve vztahu k imigraci. Farage se místo toho hodlá zaměřit na americké volby, ve kterých chce pomoci se znovuzvolením Donaldu Trumpovi.
