Brouci Pytlíci místo expertů. Pandemie není sport a většina médií vědě nerozumí

Koronavirus je letos pro média přirozeně tématem číslo jedna, informacím o něm ale často chybí kontext. Mediální titulky plní rekordní počty nakažených nebo zemřelých, čísla o vytíženosti nemocnic nebo o pravděpodobné promořenosti. V redakcích však až na výjimky chybějí novináři specializovaní na vědu, kteří by uměli posoudit důvěryhodnost studií či jednotlivých expertů.

„Pandemie není sport, média by neměla podléhat honu na nová čísla,“ konstatuje odborník na mediální etiku Jan Motal z Masarykovy univerzity v Brně. Platí to i pro kritičtější přístup k číslům, která novinářům prezentují politici.

Motal připomíná situaci na jaře, kdy Česko úspěšně zvládlo první vlnu epidemie a vláda se stavěla do vítězné pozice toho, kdo covid zvládl na výbornou. A média tento přístup vlády do značné míry převzala. Z Babišovy teze „we are best in covid“ se ovšem kvůli vysokým počtům nakažených i zemřelých stala spíše karikatura.

„Přitom jsme měli vidět to, co se děje u nás, v souvislostech. Že mít zavřenou zemi a nepropustné hranice je dlouhodobě neudržitelné a že bychom měli hledat především evropské řešení. Ne se zabarikádovat doma a ukazovat všem dlouhý nos,“ dodává Motal pro HlídacíPes.org.

Na začátku pandemie však média často pouze zprostředkovávala informace z tiskových brífinků vlády, aniž by její zástupce žádala o zdůvodnění jednotlivých kroků.

„Nelze rezignovat na to, co média prostě dělat musí: ptát se na důvody, nechat si vysvětlovat a dávat do souvislostí. Nelze zcela převzít narativ hrdinného ‚boje‘ ve ‚válce‘ s virem, je potřeba se ptát, co vlastně jednotlivé kroky znamenají, čím jsou podloženy a na základě čeho se rozhodovalo,“ souhlasí Martin Foret z Katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky v Olomouci.

Pozor na brouky Pytlíky

Jedním z dosavadních covidových mediálních přešlapů bylo i nekritické poskytování prostoru názorům odborníků všeho druhu. K vlastnostem viru a epidemiologickým opatřením se tak vyjadřovali nejen lékaři bez příslušné odbornosti, ale třeba i umělci.

Podle sociologa médií Václava Štětky z britské Loughborough University by se média měla lépe naučit rozlišovat mezi experty. Samotný lékařský titul totiž orientaci v epidemiologickém tématu nezaručuje.

Stejně tak by podle Štětky měli novináři v rozhovorech a diskusních pořadech mnohem důrazněji zakročit, pokud přizvaní hosté pronášejí výroky, které odporují převládajícímu vědeckému konsensu či jsou v rozporu s dostupnými fakty a informacemi od zdravotnických autorit.

„To samozřejmě klade zvýšené nároky na novinářskou přípravu a nabádá redakce k zavádění metod fact-checkingu během živého vysílání, což se zdá být zřejmě jediným způsobem, jak dostát požadavku společenské zodpovědnosti a současně se vyhnout přímé cenzuře,“ říká Štětka.

Jan Motal varuje před „koronavirovými celebritami“, které jen šíří kontroverzní stanoviska. „Nepravdy a lži do novin nepatří. Média mají totiž také povinnost ověřovat, nikoliv prostě dávat každému prostor říkat si, co chce. Měla by plnit roli kvalifikovaného oponenta,“ připomíná s tím, že vyváženost názorů je důležitá, musí být ale založená na faktech.

„Je potřeba si dát pozor na samozvané odborníky a brouky Pytlíky, kteří rozumějí všemu, tedy i pandemii a covidu,“ dodává Martin Foret a varuje i před tím, aby se podobné hlasy úplně ignorovaly. To podle něj přiživuje teorie o „mediálním spiknutí“.

Novináři, zpomalte!

V době koronavirové krize se objevila i témata, v nichž nebyla zajedno ani seriózní vědecká komunita. Příkladem je téma plošného nošení roušek. To v počátcích pandemie odmítala Světová zdravotnická organizace, která svůj postoj později ještě několikrát přehodnotila.

Novináři by se v takových případech měli především zbavit představy, že věda je učebnice s odpověďmi na otázky, míní Jan Motal.

„Věda je vědou právě proto, že je kritická, že probíhá neustálá diskuze mezi vědci, že polemizují, testují hypotézy. To někdy trvá velmi dlouho a může to vést k velmi komplexním modelům, kterým je těžké porozumět bez znalosti oboru,“ vysvětluje s tím, že by novinář neměl vést své publikum ani k iluzi, že vědci ví vše.

Podobně rozdíl mezi žurnalistikou a vědou shrnuje i mediální expert a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka v rozhovoru pro magazín Finmag. „Věda dobře ví, proč je pomalá, a kdyby si tohle novináři uvědomili, tak by to bylo super,“ říká Šlerka s odkazem na reputační systém vědeckých časopisů, recenzní hodnocení článků či metodologii.

Média v záplavě studií

Další dilema, před nímž novináři nejen v době covidu stojí, je důvěra v různé odborné práce a způsob jejich mediální prezentace. Někdy novináři označí za studii i práce, které ve skutečnosti studiemi nejsou. To se stalo například v dubnu, když řada médií zveřejnila práci belgických a nizozemských vědců o tom, jak se při běhání a jízdě na kole šíří kapénky.

Nešlo však o studii, ale o takzvaný „paper“. Práce byla navíc zveřejněna na webové platformě Medium, kde při publikaci nedochází k žádné editační práci ani ověřování faktů. Její výsledky tak byly diskutabilní a neověřené, přesto je i česká média sdílela.

Často jde navíc o rozsáhlé texty, k jejichž ověřování je potřeba více času. Proto je běžné, že jedno médium zveřejní shrnutí výsledků konkrétní studie a další média tyto informace už jen převezmou.

„Stává se, že se jako stébla chytí něčeho, co sice vypadá jako tvrdý fakt, ale nemusí to tak být,“ říká Martin Foret. Upozorňuje na to, že i některé prestižní vědecké časopisy v době pandemie publikovaly článek, který následně musely stáhnout nebo doplnit, protože šlo o ukvapené rozhodnutí.

Podle Václava Štětky by novináři neměli přejímat závěry z těchto studií jako „zjevenou pravdu“, ale i k nim přistupovat s opatrností, zvlášť v případě, pokud zatím neprošly recenzním řízením. Na místě je také konzultace konkrétních studií s někým z dalších odborníků na dané téma.

To se ale většinou neděje. „Místo toho vidíme clickbaitové titulky o průlomovém objevu, navzdory tomu, že jde o jedinou studii, která navíc sama nezřídka hovoří zdrženlivějším jazykem. Publikování takových článků samozřejmě vyplývá z logiky fungování médií a prokazuje, že média většinově nerozumí fungování vědy,“ říká Štětka.

Hlídací psi v nouzovém stavu

Oslovení odborníci se shodují na tom, že by uvnitř redakcí měli ideálně vědečtí novináři spolupracovat s těmi ostatními na tématech, která se vědy dotýkají. „Ne všechny redakce si ale luxus v podobě specializovaného vědeckého novináře mohou dovolit,“ připouští Martin Foret.

O koronaviru skutečně zdaleka nepíší jen novináři, kteří vědě rozumí. To ale vyplývá i z charakteru tématu, které je sice na první pohled vědecké, ale dotýká se i politiky, ekonomiky a dalších oblastí života lidí. Je tedy rozdíl mezi nemocí a jejími vlastnostmi a tím, jak na ni reaguje společnost a politická reprezentace.

„Nemoc je odborné, vědecké téma. Co s její existencí budeme dělat a jak se zachováme, je věcí celé společnosti a politické reprezentace. Čili opatření jsou politické téma a musíme být vždy schopni vystavit účet vládě a vědět, že rozhodování o naší budoucnosti je společná věc, že k tomu máme co říct,“ souhlasí Jan Motal.

(Převzato z Hlidacipes.org.)