Brutální zásah v roce 1969: „Půl roku jsem chodil na psychiatrii,“ vzpomíná zbitý Vladimír Špidla

(archiv F24)

Demonstracemi v srpnu 1969 při prvním výročí sovětské okupace (konaly se několik dní v Praze, v Brně, v Liberci a v mnoha dalších městech) definitivně skončily naděje na uvolnění poměrů spjaté s pražským jarem. Na mnoho let to také byly poslední velké protesty československé veřejnosti. Mezi zatčenými a brutálně zbitými byl i tehdejší student a pozdější český premiér Vladimír Špidla. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Vláda proti desetitisícům demonstrantů nasadila armádu, příslušníky Sboru národní bezpečnosti a členy Lidových milicí. Došlo k ostré střelbě, výsledkem zásahu byly stovky zraněných, desítky postřelených a pět zastřelených (další dva lidé zemřeli). Stovky zatčených lidí mučili příslušníci SNB způsobem srovnatelným s praktikami Lukašenkovy policie v současném Bělorusku.

Budoucímu předsedovi české sociální demokracie a české vlády (posléze rovněž eurokomisaři) Vladimíru Špidlovi bylo v devětašedesátém roce 18 let. Zúčastnil se demonstrace v Praze, na Václavském náměstí a na náměstí Republiky, 20. srpna 1969.

Připravit obušky a na ně!

„Byla tam docela tvrdá řež. Začal policejní útok, který demonstranti odrazili. Byl jsem mezi nimi, tedy v davu, ne že bych sám někoho odrážel. Prostě ti policisté utekli, a pak vyjely tanky a začalo se střílet. Nevím, jestli to byly slepé nebo ostré náboje, to jsem nepoznal. Lidé začali prchat – a já mám dnes v hlavě takový filmový záběr: byl večer, podařilo se mi uhnout někde u ministerstva průmyslu, a část toho davu nahnaly tanky na Štefánikův most a pak do tunelu, který svítil,“ vzpomíná Špidla v rozhovoru pro Paměť národa.

Nebyly to však ruské, ale československé tanky: „Pamatuju si, jak vždycky vyjely transportéry a zazněly pokyny: Pořádková četo, sesednout! Obušky připravit! A na ně! Jenže tu pořádkovou četu dav zahnal, protože na ni házel kamení a další věci. Byly tam také Lidové milice, a to bylo právě docela drsné, protože ti milicionáři zřejmě nebyli vycvičení, takže se báli a byli velice brutální,“ popisuje Špidla s tím, že když se však dav na milicionáře vrhl, ti většinou rychle utekli.

„A pak tam byla armáda, vojenský kordon, a v tomto případě se ten dav nedokázal rozhodnout k boji, protože to prostě byli vojáci, takoví kluci, a každému přišlo divné, že by na ně měl třeba hodit kámen. Takže se chvilku stálo, nic se nedělo, a pak se ozvaly tankové motory, jeden nebo dva tanky vyjely a někdo střílel,“ dodává Vladimír Špidla, kterému se ten den povedlo dostat domů.

Studente, dostudoval jsi…

Druhý den ráno se vydal na Václavské náměstí: „Tam jsem šel s cílem koupit si desku Bee Gees, kterou jsem měl objednanou. A když jsem šel po Václavském náměstí, sebrala mě policejní hlídka, odvedla mě do Krakovské ulice, kde byli ještě i další lidé. A můžu říct, že mě asi tak dvě, dvě a půl hodiny opravdu mučili. Ne nějaký třetí stupeň, ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel posadit a nějaký mladý hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku…‘ A buch! – dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit, zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli.“

„K tomu vedli takový řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama, takže krev stříkala opravdu až do stropu, bylo to drsný. Trvalo to – řekl jsem dvě hodiny, možná to byla jen hodina, to člověk nepozná. A stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl na těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svému štěstí jsem to neřekl.“

„Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy, snažil jsem se utéct, ale oni mě vždycky skopli. Ale nakonec jsem žádný jméno neřekl, a tím pádem, když jsem se po roce z toho dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem, tak jsem neměl žádný výčitky svědomí. Jiná věc je, že oni to jen tak zkoušeli, kdyby to ze mě opravdu chtěli vyrazit, tak Bůh ví, co by bylo.“

„Byl to hnusný rok“

Podle Vladimíra Špidly byla brutální policejní akce naplánovaná pro zastrašení: „Je to otázka, ale stála by za bádání. Kdyby mě sebrali o den dřív, tak bylo jasné, že jsem demonstroval. Ale já myslím, že ty demonstrace byly tehdy tak silné a pro ně tak nebezpečné, že se rozhodli, že udělají velkou razii s velkým násilím, aby ukázali sílu. Nevím, je to můj zážitek a moje hypotéza.“

„Důležité je, že v cele, která za běžných okolností slouží pro dva tři lidi, nás bylo řekněme pět nebo osm, zkrátka větší množství, každý vyvaleně koukal, a že je to zlé, jsem pochopil okamžitě. Nějaký člověk se zeptal, jestli si může zakouřit. Oni mu řekl: Jasně, můžeš. A jak si tu cigaretu zapálil, tak mu natáhli takovou ránu do obličeje, že se svalil. Pak to bylo tak, že otevřeli celu a řekli ´Špidla!´, tak jsem vylezl a vedli mě po schodech. Na každém druhém schodu stál policajt, šel jsem klasickou ´uličkou´, zase mě tloukli,“ popisuje brutalitu SNB Špidla.

„Potom jsem se ocitl v nějaké výslechové místnosti a tam mě zase propleskli a ostříhali mě dohola, měl jsem tenkrát dlouhé vlasy. Seděl jsem na křesle, mlátili mě, a násilí vyvrcholilo tím, že jsem musel dát prsty na zem, oni mi na ně stoupali botama a točili se. To už jsem lezl a brečel, nakonec mě dodělali tak, že jsem nereagoval. A oni říkali: Hele ho, studenta, ono mu to nevadí. Devětašedesátý byl hnusný a stálo mě to kus života, asi půl roku jsem docházel na psychiatrii a zdolával jsem posttraumatický šok. Ale existenciální zážitek, kdy vám spadne svět, to byl už rok 1968.“

V Praze byli během protestů zabiti tři lidé:  Bohumil Siřínek, František Kohout a Vladimír Kruba. Za drastický zásah nebyl tehdy nikdo potrestán, trest dostali naopak mnozí ze zatčených demonstrantů (či lidí, kteří se k demonstracím jen připletli): podle tzv. pendrekového zákona, který 22. srpna 1969 přijalo Federální shromáždění a podepsaly jej vedle prezidenta Ludvíka Svobody i někdejší hvězdy reformně-komunistické politiky, například tehdejší předseda vlády Oldřich Černík a předseda parlamentu Alexander Dubček.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]