Brýle profesora Vevery: K polemice Vladimíra Justa a Jana Vevery o ruských válečných zločinech na Ukrajině

Putinova socha na jedné z hlavních ulic v centru ukrajinského Kyjeva (ČTK/AP/Efrem Lukatsky)

Putinova socha na jedné z hlavních ulic v centru ukrajinského Kyjeva | FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky

Uvědomuji si, že titulek, který jsem zvolil pro svůj příspěvek k polemice dvou profesorů, Vladimíra Justa a Jana Vevery, týkající se relativizace ruského počínání na Ukrajině a válečných zločinů obecně, zdánlivě slibuje ironický výpad proti druhému z nich. Nic takového. Nemám pochybnost, že armádní psychiatr se zkušeností s bojovými misemi Jan Vevera je nadán dobrou vůlí, oběť a agresora dobře rozeznává a přijde-li řeč na lidskou přirozenost ve válečných podmínkách, ví, o čem mluví. Nejsem si jen jist, že ví, o čem mluvil Vladimír Just, když Veverova červencová slova, „abychom nedělali zrůdy jen z ruských vojáků“, protože tak jako ta ruská „jedná většina armád na světě“, přijal s rozhořčeným zklamáním.

Vladimír Just totiž není v tomto případě obtěžkán brýlemi, jimiž se profesor Vevera na ruská zvěrstva dívá. Jsou to brýle klinické psychologie a etologie, kterým „nic lidského není cizí“. Je mi líto, ale vnímat současné činy ruské armády přes jejich skla znamená projevit jistou naivitu tváří v tvář něčemu, co nese specifika historické ražby a co se právě ve východním sousedství Západu obludně realizuje. Jsou to brýle, s nimiž se přes kořen rusistiky – a ukrajinistiky – snadno klopýtne a padá.

Detail Památníku československo-sovětského přátelství v Plzni (Petr Hlaváček / FORUM 24)

Jan Vevera vlastně říká, že Buča, ale pozor – tím pádem i Olenivka – nám před oči nestaví nic nového. Úděsu nás tedy nevystavují samotní Rusové jako nějaké ďábelské entity, ale smrtelníci obtěžkaní odvěkými lidskými sklony jednat ve válečné situaci, s nervy napnutými k prasknutí, při pohledu na mrtvé kamarády, tak, jak se obvykle jedná.

Jenže směs krvavých příkladů z historie, k nimž ve své poslední replice zločiny Putinových armád připodobnil, nabízí jen málo věrohodných analogií a její nesourodost je na škodu celé pointy.

Když dva nedělají totéž

Američané a jejich spojenci se ve Vietnamu, v Iráku i Afghánistánu sice dopouštěli válečných zločinů „tak jako každá jiná armáda“, zároveň je ale třeba říct, že jejich násilí nebylo prvoplánové. Ve všech případech čelili vleklé gerilové válce protivníka, který si s lidskými právy mírně řečeno nelámal hlavu. Ten byl pokaždé zastoupen silami, které se u populací těchto zemí netěšily žádné přesvědčivé legitimitě, a pokaždé měly tyto síly (islamisté nebo Vietkong) na svědomí řádově mnohem více civilistů usmrcených bezprostředními a záměrnými útoky nežli Američany vedené koalice. Západní veřejnost se také o všechny případy válečného bezpráví aktivně zajímala a v mnoha případech se o ně „zajímaly“ i vyšetřovatelé a soudy.

Netroufám si posoudit rozměr francouzských zločinů v Alžíru, které profesor Vevera udává (a ano, víme, že je z titulu své ministerské funkce posvěcoval budoucí prezident François Mitterrand) a nepochybuji například, že Kosovská osvobozenecká armáda dávala jugoslávské armádě záminku chovat se tak, jak ta se chovala (a vice versa ovšem!). Nelze ale jen tak přejít, že nejnovější masakry spáchané Rusy v okolí Kyjeva (Buča, ale také třeba Boroďanka a jiné) se odehrály v samém začátku války. A ruská vojska při všech nedostatcích, jež na újmu obyčejných vojáků vycházely pozvolna na povrch, stěží byla vystavena takovému opotřebení a traumatům, aby tu americký příměr včetně dalších uvedených měl nějakou platnost. Jednala relativně začerstva a s rozmyslem. Co z toho vyvodit?

Z obyvatel Ruskem okupovaných částí Ukrajiny se stávají váleční uprchlíci (ČTK/Němeček Pavel)

Svéráz národní expanze

Jeví se naopak pravděpodobné, že dělat z ruských vojáků „zrůdy“ (slova pana Vevery) je na místě. Každá válka sice plodí agresi, ale tato válka byla naopak agresí zplozena. Od Hitlerova tažení východem Evropy nezažil starý kontinent válku s tak nadpozemsky ideologickým zdůvodněním, válku s tak výraznou pečetí diktátorovy obsese. Suverénní demokracie s vlastními integračními ambicemi a transformačním, jakkoli klopotným, úsilím byla napadena jadernou mocností a stálým členem Rady bezpečnosti OSN na základě zapřisáhlé civilizační animozity – a ničeho více.

Krvavá lázeň přichystaná Chruščovem Maďarům a ponížení uštědřené Československu Brežněvem se tomu asi přibližují nejvíce, ale ani v roce 1956, ani o dvanáct let později nezpochybnila Moskva státnost a národní obsah svých umravňovaných satelitů. Přestože Sověti už maďarské demokraty očerňovali jako dědice horthyovského „fašismu“ a dubčekovce jako zrádce „socialismu“, stačilo jim v dobových poměrech vést úder proti těmto odrodilým elitám, aniž by Čechy, Slováky a Maďary hodlali „denacifikovat“ stejně, jako Rusko v minulosti devastovalo desítky národů, jejichž svoboda stála v cestě jeho choutkám. Novgorodští, kazaňští, tverští, astrachaňští…, ti všichni v novověku zakusili praxi moskevského expanzionismu na vlastní kůži. Národnostní politika ve stalinském provedení nesla už prvky genocidy. V provedení putinovském měl tento úděl potkat Ukrajinu.

Taková normální heydrichiáda

„Přeformátování“ Ukrajiny pod názvem „denacifikace“ se nemohlo obejít bez odpovídajícího zacházení s civilní populací. Víme už o seznamech smrti, sestavených Rusy v předvečer invaze (a možná mnohem dříve), na nichž se skvějí jména důležitých občanů Ukrajiny. Víme o cíleném ničení ukrajinských kulturních památek, o rusifikačních školních osnovách a učitelské kavalerii z Ruska, která s nimi přispěchala do okupovaných míst, aby je tu uplatnila ve službách Putinova impéria. Víme o odvlékání dětí do Ruska a filtračních táborech pro dospělé.

Viktor Barvitius, Čtvrtek ve Stromovce (olejomalba, 1885) (Národní galerie v Praze / Wikimedia Commons / Public Domain)

A také je tu ještě důležitá doprovodná okolnost: na Ukrajině vedle armády působí výraznou měrou i jednotky zvláštního určení, které se standardům regulérních vojsk vymykají. Hrůzou obestření wagnerovci, karnevaloví, ale tím o nic lidštější kadyrovci, ruská Národní garda. Tato temná skrumáž navozuje analogii s Hitlerovým tažením do Sovětského svazu, v němž byly obdobné „aristokracii“ svěřeny úkoly, které wehrmacht nemohl zastat, jichž se nicméně, jak historici odhalovali až po desetiletích, ujímal také. Krutost jako společný jmenovatel z toho vyplývala sama sebou a obávám se, že vyplývá i dnes.

Několik dní po odhalení masakru v Buči se na stránce ruské státní tiskové agentury RIA Novosti objevil článek ohlašující program „denacifikace“ Ukrajiny pro příští čtvrtstoletí. Stručně: má jít o heydrichiádu bez Heydricha, a pokud si mnohé předešlé Putinovy projevy na ukrajinskou adresu představíme jako stonek, pak dotyčný článek je květ na jeho konci. 64. motostřelecká brigáda, která se na bučském zločinu zřejmě podílela, se z Putinových rukou dočkala čestného titulu „gardová“ za „hrdinství, vytrvalost a odvahu“ a její velitel, Kyrgyz Azatbek Omurbekov, před měsícem obdržel nejvyšší vyznamenání Ruské federace.

Příležitost dělá vraha

Brýle obecné etologie, které nosí Jan Vevera, nám tak nanejvýš ozřejmují momenty, kde se obecné sklony účastníků války a ruská „specifika“ zrovna překrývají, čímž se ale ostrost těch specifik zmatňuje a vytrácí. Výše naznačené danosti odpovídají tomu, že celá ruská válečná taktika je na drcení kostí dobývaných populací založená.

Vylidňování celých oblastí bezohlednými vzdušnými útoky zažil Afghánistán v 80. letech pod Sověty, ne v novém tisíciletí pod Američany. Totéž znamenalo ruské ničení Sýrie, s úmyslem zaplavit Evropu uprchlíky jako přidanou hodnotou v pozadí. Čečensku způsobila ruská destruktivní kampaň podvakrát takovou míru utrpení, že válečné martyrologie většiny evropských národů tu blednou. Proč se pak vkrádá na mysl, zda upálení vězněných obránců Mariupolu v Olenivce nebylo reprízou obdobné stalinské likvidační akce při sovětském vyklízení teritorií obsazovaných v létě 1941 postupujícími nacisty?

Ukrajinské střely Neptun na vojenské přehlídce v Kyjevě (2021) (VoidWanderer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain)

Putinův režim je zkrátka zlý. Tataři na Krymu nebo opozičníci v banditských pseudorepublikách v části Donbasu netrpěli v posledních osmi letech z rukou nějakých impulzivních válečných štvanců, ale chladně uvažujících katanů. Jak nemají být zlí i ti, které ku své slávě Moskva vyslala zlomit sousední zemi? Zločiny by se páchaly jistě tak jako tak, neboť Jan Vevera má pravdu, že válečná příležitost dělá vraha. Ruský příklad nám ale připomíná, že jen vrah hledá příležitost.

David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články