Buď sbohem, Západe! Buď vítán, ruský medvěde a čínský draku?

wikimedia.org

Ruského medvěda a čínského draka udržel Západ zatím vždy na uzdě (Vladimir Putin a Si Ťin-pching v roce 2018). | FOTO: wikimedia.org

Západní civilizace, která pro mnohé z nás stále ještě představuje domov a svobodný svět, zakouší až příliš dynamický vývoj, k jehož projevům patří i zvláštní západní sebenenávist. Nikoliv poprvé je spása hledána kdesi v Orientu, ať už ruském nebo čínském. Češi a český stát jsou sice tisíc let součástí Západu, ovšem také zde je už po dvě století pěstována podivná protievropská a protizápadní mentalita, která vždy bolestně vyhřezne v časech komplexních krizí.

Někdy v prvních desetiletích 19. století si tváří v tvář rozkolísanosti evropských poměrů razilo v prostředí českých elit a rodícího se politického národa cestu podivné ideové proudění. Češi a český stát byli po tisíc let součástí Západu, zvláštní mentální a geopolitické entity, jenže nyní se v této zdánlivě samozřejmé sebereflexi objevují trhliny. Někteří sní o prostředkující roli Čechů mezi Západem a Východem, a jistě není náhoda, že sám pojem střední Evropa byl poprvé artikulován roku 1814/1815 na Vídeňském kongresu. Vedle jiných politicko-filosofických proudů se však vynořily i tendence vysloveně protizápadní, ba protievropské, podle nichž byly Evropa a Západ předurčeny k úpadku a následnému geopolitickému i kulturnímu zastínění Ruskem a sjednocenou Slavií či Panslavií. Základní tón udal politizující literát Jan Kollár, přesvědčený, že před modlou sjednoceného Slovanstva klekati by mohla celá Europa“ (Slávy dcera, 1832).

Druhou polovinu 19. století pak můžeme nahlížet jako proces pozvolného „vydrolování“ Čechů a českých zemí ze Západu, byť po celou dobu působily i trendy protichůdné, tj. západní a austroslavistické (Palacký, Havlíček, Schauer, Masaryk). V průběhu Belle Époque můžeme s nadsázkou hovořit přímo o jakémsi radostném českém deklinismu ve vztahu k Evropě a Západu, v němž se projevovalo nadšení nad přicházející skvělou budoucností Ruska / Východu / Slavie, k nimž se měli Češi přimknout. Tato zvláštní distance vůči západní civilizaci a furiantské volání po „rozvodu s Evropou“ zaznívají v textech některých básníků. Svatopluk Čech rozvíjí v alegorickém eposu „Evropa“ (1878) mnohovrstevnatou variaci, v níž plavba lodi jménem „Evropa“, směřující k břehům Nového světa, končí zkázou, předobrazem tušené evropské katastrofy: V té chvíli z místa, ‚Evropa‘ kde plula, s výbuchem hrozným chaos bouřící. Čechův epos „Slavie“ (1884) je už rovnou stylizovaným loučením se Západem: Buď sbohem, Západe! Měj za vše díky…, sbohem buď! – Hle, Východ v záři krásné již teplým vánkem celuje mi hruď.“ Výrazný despekt k soudobé Evropě zazněl též u Jaroslava Vrchlického ve sbírce „Dědictví Tantalovo“ (1888): … a plavec sotva ošklivost svou zdusí, břeh Evropy když vidí v jitra žehu, zpět otočí loď řka: Hle žalář duchů!“

Toto všeobecné vědomí evropského úpadku, kontrastující s hektickou dynamikou evropské a obecně západní civilizace i neutuchající „vírou v pokrok“, představovalo důležitou komponentu českého politického a intelektuálního diskursu před tzv. Velkou válkou. Když konečně vzplál vyhlížený konflikt, český politik a žurnalista Lev Borský s úlevou napsal, že zapadne a utone Evropa posavadní, aby ustoupila Evropě nové“ (Samostatnost, 8. 8. 1914). To už má však německý filosof Oswald Spengler rozmyšlenou strukturu své monstrózní knihy „Zánik Západu“, která se sice bude tvářit jako analýza minulosti, ve skutečnosti si však činila nárok na to být knihou prorockou… Název knihy, ostatně jen málokdy zevrubně čtené, se stává programatickým heslem. Však i dnes se mnozí s netrpělivostí táží, kdy už konečně nastane vytoužený „zánik“ Západu či Evropy.

Banner Nová Orientace

Současně se Spenglerem dokončoval T. G. Masaryk svou knihu „Nová Evropa“, jež vyšla v roce 1918 nejprve francouzsky a anglicky, v češtině teprve roku 1920. Text evokuje styl vědecké studie, jsou to ovšem mimikry – jde o dílo publicistické, určené čtenářům v západní Evropě a Severní Americe, které můžeme označit jako eschatologický esej. „Nová Evropa“ je svého druhu elegantní literární rozlučkou s 19. stoletím, v níž se Masaryk domníval nazřít „konec dějin“. Válka mu je tušeným vítězstvím demokracie nad teokracií a očekávaná šťastná „Nová Evropa“ pak jakousi realizovanou utopií věčného míru.

S rozpadem Rakouska-Uherska a obnovou českého státu ve formě demokratického a republikánského Československa se mezi českými elitami svářil masarykovský či demokratický optimismus s leninsko-spenglerovskými diagnózami komunistů, fašistů a konzervativců. Pro české literáty-komunisty byla ovšem Velká válka pouze předehrou revoluce, která smete evropské haraburdí. Josef Hora se táže: Mezi Západem, Východem, Moskvou a Paříží / leží svobodná, nesvobodná země. / Ó, rci mi, kam mo(u)drý hlas touhy tvé zahlíží? / Východ či Západ? Co zvítězí ve mně?“ (Západ a Východ, 1922). Vítězslav Nezval tehdy myslel na budoucnost Evropy, té kolonie“ (Podivuhodný kouzelník, 1922) a S. K. Neumann se rovnou ušklíbal: Evropo, strakatá hromádko zemiček…, nejsi už, Evropo, jak jsi bývala…, pijeme ze studnic sovětských úpatí, z tebe jen trýzeň“ (Evropo…, 1935). Jenže obdobnému pesimismu se neubránil ani básník Otokar Fischer: Než si Atlantis pro tebe přijde, / než tě potopy pohltí tůň, / než se v polypy změní tví lidé, / ještě chvíli se, Evropo, sluň!“ (Jízdou, 1935).

O nadějích demokratů na obnovu geopolitické svéprávnosti Evropy hovořil Edvard Beneš, tragická osobnost dějin 20. století, který se později stal hlavním protagonistou českého „rozvodu“ se Západem. Beneš (tehdy ještě) odmítal Spenglera jako jednoho z proroků „revolty vášně“ komunistického Ruska, fašistické Itálie a nacistického Německa (O duchovní krizi poválečného evropského člověka, 1935).

Zásadní cézurou je mnichovské trauma z roku 1938, interpretované nikoliv jako selhání českého politického národa a jeho elit, nýbrž jako „zrada Západu“. Zrodil se „mnichovský komplex“, onen plačtivý mýtus identifikující pochybení vždy a pouze u těch „druhých“. Mýtus, který proces českého účtování s Evropou a především pak „rozvod“ s „prohnilým“ Západem vlastně akceleroval. Onu sentimentální náladu, „antievropskou“ a vůči Čechům exkulpační, opět nejlépe vystihli soudobí básnící, například František Halas: … rozetou z vředů Evropo jsi celá / Ty zmije zrádlivá“ (Deset ran egyptských, 1938).

Emanuel Moravec, někdejší masarykovec a československý důstojník, poté kolaborant a vyznavač nacionálního socialismu, to komentoval lapidárněji: Snad jednou poděkujeme Západu za to, že nás zbavil povinností k němu. […] S evropským Západem jsme zúčtovali!“ (V úloze mouřenína, 1939). Moravec v době německo-sovětského spojenectví předpovídal definitivní zánik plutokraticko-liberalistického Západu a vyhlížel socialistickou Novou Evropu od Gibraltaru po Vladivostok (Ve službách nové Evropy, 1940). Poněkud paradoxně se shodoval s komunistou Juliem Fučíkem, jehož snem byla socialistická budoucnost Evropy, kterou ohrožoval Churchill vzdorující Hitlerovi (Nová Evropa čili sebevražda národů, 1941).

Česká protektorátní rétorika připravila v mnohém většinovou protizápadní atmosféru tzv. třetí republiky (1945–1948) s její invalidní demokracií. Zatímco západní exilové elity ještě deklamovaly hesla o součinnosti mezi Západem a Východem, přičemž poválečné Československo viděly jako „most“, blok prosovětský čili komunistický, k němuž se přimykaly i další strany Národní fronty, hleděl na Západ jako na cizí element. Onu radostnou představu definitivně kolabujícího Západu rozvinul svými vulgárními výpady Zdeněk Nejedlý, čerstvě jmenovaný ministr školství a osvěty, který 29. května 1945 hřímal v pražské Lucerně: zbahnělý Západ zkrachoval, vedoucí silou je slovanský Východ v čele se Sovětským svazem. To on je ta pravá hvězda Východu, která rozráží temnoty Západu (Za lidovou a národní kulturu, 1945/1948).

„Nepřiznaný“ komunista Nejedlý tak vlastně formálně odstartoval českou debatu o našem západo-východním dilematu, o jejímž výsledku však již bylo (nejpozději od roku 1943) rozhodnuto, byť se jí zúčastnili duchové brilantní i mdlí a služební (Václav Běhounek, Václav Černý, Ladislav Štoll, Václav Řezáč, Jindřich Chalupecký, Jan Mukařovský, J. L. Fischer, Vojta Beneš atd.).

Básník Vladimír Holan však ony pravé a rozhodující diskutéry identifikoval jinde, než na stránkách novin a časopisů: … dovedli se celé dvě hodiny / hádat velkodušně o Evropě, rozvažujíce její osud / mezi pevninským doznáním a ostrovní touhou. / Nebylo v tom nic pro hlupáky, panenské pupky / nebo Antikristy o devíti zadnicích“ (Rudoarmějci, 1946). Již v únoru 1948 se stal český stát sovětsko-ruskou gubernií, jak to ještě téhož roku konstatoval i Václav Kopecký, šéfideolog českých komunistů: Únor je náš malý poloříjen…, Pražský hrad je náš malý pražský československý filiální Kreml.

Je evidentní, že „vítězným únorem“ z roku 1948 byl český „rozvod“ s „prohnilým“ Západem nikoliv dokonán, nýbrž jen mezinárodněpoliticky a veřejně deklarován. Československo pak na dlouhá čtyři desetiletí zůstalo součástí sovětsko-ruského impéria a tzv. východního bloku, stalo se dobrovolně „uneseným Západem“ (řečeno s Milanem Kunderou). Češi jakožto politický národ si zvykli na jakousi mentální juxtapozici vůči Evropě a především Západu, vždyť samotný pojem „Západ“ byl stále zřetelněji a intenzivněji přijímán jako něco vnějšího.

Variace na tento svérázný „antiokcidentalismus“ se v českém politickém, intelektuálním či žurnalistickém diskursu objevují dodnes. Pokud však na své západnictví v jakémsi radostném slavjanofilském rauši rezignujeme, případně sami sebe z ústrojí Západu vyloučíme, nemůžeme se divit, že naši spojenci a přátelé v západní Evropě či Americe náš „rozvod“ se Západem, v dějinách již přinejmenším jednou realizovaný, vezmou vážně a budou jej (znovu) akceptovat.

Tentokrát by však nová česká geopolitická tragédie mohla být definitivní… Neboť heslo „Buď sbohem, Západe!“ je jednou z hlasitých částí českých politických „elit“ fakticky chápáno ve stylu „Buď vítán, ruský medvěde a čínský draku!“. Jenže to jsou potvory, s nimiž v jednom domě nelze bydlet…

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner