Volby do evropského parlamentu budou pro Evropu bezesporu velkou zatěžkávací zkouškou. Velmi hluční a sebevědomí jsou ti, kteří staví Evropu do ostrých vzájemných protikladů. Jako by říkali je to boj. Na jedné straně údajně stojí ti noví vlastenci, kteří prý hájí zájmy domorodých občanů svých zemí, obyčejných pracujících lidí, kteří jsou pěkně naštvaní na ty, jež jsou údajně na tom druhém pólu, na tradiční strany, na ty jejich elity, na bruselskou byrokracii, na celý evropský establishment, s nimž mnohé národní vlády podle nich ostudně kolaborují.

Integrace Evropy je prezentována jako něčí cizí diktát. Odvolávání se na výhody společného trhu, na dotační tituly zejména zemím střední a východní Evropy, na vzájemnou solidaritu, na respekt k jinakosti, na sdílené hodnoty liberální demokracie a právního státu…to vše zní pro zradikalizovanou část posluchačstva nepatřičně a skoro až archaicky.

Toto pokřivené vnímání reality je podporováno masivní propagandou, která se neštítí fake news všeho druhu a dává masivní prostor non stop trollím farmám. Mluví se o údajné řízené úplné islamizaci Evropy, o plýtvání peněz evropských daňových plátců, o zkáze tradičních rodin, o nadvládě minorit většinové společnosti apod. Není divu, že tato atmosféra přitahuje ty, kteří vyhledávají střety, konflikty a zkázu. Konečně se mohou vyřádit a přispět k rozvratu společného evropského projektu.

Žádný menší cíl nemají. A při tom dobře vědí, že čím hůře pro Evropu, tím lépe pro Moskvu a Peking. Zvířecí instinkty jim velí hnát nejen rétoriku, ale i skutky až do krajnosti. Silní diktátoři jim imponují. Mnozí z nich vědomě a jiní jen tak mimoděk ledabyle navazují na démony z třicátých let minulého století. Co myslíte? Podobnosti zcela náhodné? Ale kdepak.

Politický extrémismus má různé úrovně, od těch krajních až fašizoidních k těm zdánlivě ještě stravitelným. To je však velká iluze, že existuje menší a větší zlo. Zlo je zlo, některé je přímé a děsivé, a jiné rafinované a důmyslně maskované. Které je horší? Evropu zaplavila nejrůznější antisystémová politická hnutí, která staví na nacionalismu a populismu.

Patří k nim i některé formace, které omylem řadíme do kategorie přijatelných. Pokud jsou tato uskupení opřena o koncentraci moci, střety zájmů (respektive jejich uchvácení) a selektivní právo svých vůdců, pak bychom měli být velmi ostražití, neboť se pohybujeme na prahu budoucí totality, přičemž její soft variantě 21. století se říká řízená či regulovaná „demokracie“. I proto jim společná Evropa nevyhovuje, neboť ta trvá na společných pravidlech. Ta však neznamenají násilnou unifikaci, ale naopak se opírají o citlivé vzájemné obohacování a respekt k odlišnostem.

Kdo tvrdí něco jiného, tak vědomě lže. Společná Evropa neznamená ztrátu identity pro její aktéry, spíše se zdá, že u některých nastává ztráta zdravého rozumu. A samozřejmě platí, že EU má k dokonalosti daleko. Pozitivní změny však může přinášet každý aktivní účastník, což jde obtížně z pozice permanentního kverulanta z poza plotu.

A pak taky platí, že zejména pro některé nové anti Evropany je EU jen zdrojem příjmu, jen samoobsluhou bez pokladny. O společné odpovědnosti tito bojovníci za své osobní lepší zítřky vůbec neuvažují. Potřebují hlasy voličů, aby získali a posílili svou moc své zisky a svou beztrestnost. A je jim jedno jak a s kým toho dosáhnou. Známe to dost dobře.

Západní Evropa má svá ohniska politického radikalismu, ale mnohem nebezpečnější je tento trend v nových členských zemích EU, které jsou ještě stále v sevření svých posttotalitních reálií. Francie má své Národní sdružení Marine Le Penové, ale také tajuplné žluté vesty, Anglie UKIP (stranu nezávislosti), Holandsko Stranu pro svobodu, Itálie Ligu severu, ale i hnutí Pět hvězd a Bratři Itálie, Španělsko stranu Vox, Rakousko Stranu svobodných, Řecko Zlatý úsvit, Německo Alternativu pro Německo, Finsko stranu Praví Finové, Švédsko formaci Švédští demokraté atd.

Některé z těchto stran jsou v parlamentech, v případě Itálie a Rakouska i ve vládě, ale nikde zatím nemají většinu. Své následovníky mají na Balkáně, v Srbsku je to několik formací, v Bulharsku strana Útok. V sousedním Slovensku je to Lidová strana-Naše Slovensko, a u nás SPD, v Maďarsku Jobbik atd. Seznam různě extrémistických stran se čile rozrůstá, až tak, že si ve svých zemích někdy vzájemně konkurují a naštěstí rozmělňují svůj vliv. Přesto je nárust zřejmý, a to i ve veřejném a mediálním prostoru. K neskrývané radosti východních pozorovatelů a skrytých aktérů.

Jedno mají společné – ta strategie je jednoduchá a v praxi osvědčená. Musí se definovat vnitřní a vnější nepřítel. Ten první vyvolává emoci hněvu, ten druhý emoci strachu. To funguje a není snadné s těmito marketingově stvořenými démony vést férový zápas.

Mluvíme-li o stranách a hnutích antisystémových, tak kam bychom zařadili naše populistické, nacionalistické a vůdcovské firemní hnutí ANO, které vládne jen díky vládní podpoře komunistů a parlamentní podpoře SPD? Kam se dá zařadit dnešní Orbánův Fidesz či Ficův Smer, opírající se o podporu oligarchů a šedé zóny domácí ekonomiky či dokonce organizovaného zločinu? Jak vnímat posuny Jaroslawa Kaczynského? Až zase začneme poučovat jiné, pak by bylo přeci jen vhodné se nejprve podívat na domácí hřiště a nejbližší okolí.

Do této neklidné doby vstupuje na evropskou (a nejen evropskou) scénu Stephen Kevin Bannon. Věrozvěst ultrapravicového populismu má za sebou různé kontroverzní štace – webové stránky Breibart News, které byly vnímány jako portál tribunu neonacistů, bílých rasistů, sexistů a antisemitů. Byl také vedoucím kampaně Donalda Trumpa a po jeho zvolení jeho hlavním strategickým poradcem. Breitbart News jej spojuje s Robertem Mercerem, stejně jako projekt Cambridge Analytica, velmi účinný nástroj k neetickému a zřejmě i protiprávnímu ovlivňování veřejného mínění a voličského rozhodování.

Do Evropy však nyní dorazil jako zakladatel své nové internacionální platformy s názvem Movement (hnutí). Klade si za cíl podpořit a spojit nacionalisty a populisty z různých zemí. Je připraven zásadním způsobem přispět k rozložení EU. Nekomunikuje jen s definovanými extrémisty. Je poradcem Viktora Orbána ve volební kampani pro evropské volby, v nichž se ostře vymezuje vůči George Sorosovi a EU.

Byl přijat Milošem Zemanem. Je v kontaktu s Jacobem Reesem Moggem, britským poslancem za Konzervativní stranu, který je dnes velkým kritikem Theresy Mayové a jednání s EU. Má blízko k předákům Alternativy pro Německo, Matteovi Salvinimu a mnoha jiným hlasitým kritikům evropské integrace.

Ambice Steve Bannona jsou globální, doslova bezmezné. Na dálku radil i novému brazilskému prezidentovi Jair Bolsonorovi, má sympatie k indickému premiérovi Naréndru Módimu, k saudskému korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi, k tureckému prezidentovi Erdoganovi, a v neposlední řadě k V.V. Putinovi a Si Ťin-pchingovi.

Bannon preferuje sílu na úkor dialogu. Společnost poměřuje optikou koňského handlíře. Svět se podle něj bez silných vůdců neobejde, a k jejich výbavě podle něj přirozeně patří populismus a vláda tvrdé ruky. Oponenti se musí připravit na jejich případný hněv. Příliš demokracie, příliš korektnosti, respektu k jinakosti a minoritám a příliš osobních svobod lidstvu podle Bannona neprospívá.

Pokud převládne v Evropě i v globálním světě Bannonova strategie hněvu a strachu, pak nás nečeká vlídná budoucnost. Neměli bychom se nechat Bannony ukřičet, o to více se musíme tomuto toxickému zlu postavit. Svět je díky Bohu mnohem pestřejší, než by si ho Bannon a jeho následovníci přáli mít. Lež a nenávist by neměly vítězit jenom proto, že ostatní ze slušnosti či nezájmu mlčí.

Charakter doby by neměli určovat jen drzouni bez zábran. Je to výzva pro každého z nás, nenechat se semlít. Je to střet barbarské neomalenosti s naší civilizací, která se opírá o křesťanské hodnoty a humanistický odkaz. Každý pozitiv má i svůj negativ. A motivace proměn bývají různé. Někdy se může slušná společnost proměnit ve vlčí smečku, aniž by k tomu byl zjevný vnější impuls, natož, když ten řízený vnější impuls někdo rafinovaně organizuje. „Mistři“ těchto operací mají bohaté zkušenosti z doby studené války, a dnes své metody modernizovali do strategie hybridní války.

Zažili jsme různé otřesy i selhání v minulosti mnohokráte, a měli bychom se z vlastní historie poučit, abychom ty stinné kapitoly našich dějin nemuseli znovu prožít. Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale žijeme ve zlomové době. Možná by stačilo vrátit slovům jejich skutečný obsah. K rodině se hlásí nezodpovědní přelétaví motýli, k národu a státu sobci a sociopaté, k tradičním hodnotám jejich každodenní popírači.

Příkladů je bezpočet, ale jim ty jejich pokrytecké drzosti a fauly směle a radostně stále procházejí. Dokud jim většinová společnost v pudu sebezáchovy nevystaví stopku. Je nejvyšší čas.

„Pane Bannone, najděte si jiný dvorek, tady nejste vítán!“. I otevřená a tolerantní společnost musí mít své mantinely. „Odvolávání se na svobodu slova je ve vašem případě daleko za hranicí únosnosti. A vy to dobře víte“.