HISTORIE / Jeden den vězení nebo pokuta dvacet korun československých čekala na jistého faráře Československé církve bratrské z Pusté Rybné v Pardubickém kraji, který odmítl přijít v listopadu roku 1925 k parlamentním volbám. Z prostého důvodu – byla neděle. Marně se hájil, že nechtěl porušit Boží přikázání a že „je více poslouchat Boha než lidi“. Za první republiky totiž museli obyvatelé k volbám povinně, jinak jim hrozil trest.

Z trosek habsburské monarchie vzešlo vůlí vítězných mocností po první světové válce hned několik nových států – a mezi nimi i Československo, vrchol dlouholetého úsilí o národní sebeurčení Čechů a Slováků. První republika se zrodila 28. října 1918, přesto trvalo ještě více než rok a půl, než její obyvatelé mohli poprvé přijít k demokratickým parlamentním volbám.

„Celého půldruhého roku od vzniku republiky zasedalo, rokovalo a usnášelo se jmenované revoluční Národní shromáždění a vydávalo zákon za zákonem. Byla to zvláštnost v Evropě: všechny ostatní státy již vykonaly volby, Československo jediné setrvávalo bez voleného parlamentu. Proč se tak stalo?“ píše spisovatel a novinář Ferdinand Peroutka ve své knize Budování státu.

„Opakujme stručně, že vytvoření ústavy a některých jiných základních zákonů bylo pokládáno za úkol, který musí vykonat ještě revoluční sbor, poněvadž se nevěřilo v možnost dohody s rozkacenými Němci; československý národ vytvořil stát proti vůli Němců, musí tedy sám také položit jeho základy; pochybovalo se, že by Němci pomáhali klást základy dobré a že by jim prospěch státu ležel na srdci,“ vysvětluje Peroutka na dalších řádcích. 

Dozvuky války

Cesta k prvním volbám v první republice nebyla jednoduchá. Z Národního výboru, zárodečného orgánu rodícího se státu, se ještě v listopadu roku 1918 spolu s první, Prozatímní ústavou, zrodilo i Revoluční národní shromáždění. Jeho poslance nikdo nevolil – do křesel je dosadily politické strany na základě posledních voleb do Říšské rady z roku 1911, tedy ještě předválečného rakouského parlamentu.

Původně mělo shromáždění 256 poslanců, jejich počet se však záhy navýšil především o zástupce Slovenska na rovných 270. Ti v průběhu několika měsíců přijímali klíčové zákony související se vznikem samostatného státu a nakonec i samotnou Ústavní listinu Československé republiky. Dny existence Revolučního národního shromáždění ukončily právě parlamentní volby v dubnu roku 1920 – a na jejich konci se zrodilo volené dvoukomorové Národní shromáždění republiky Československé.

Skládalo se z poslanecké sněmovny a senátu. Sněmovna čítala 300 členů volených na šest let, senátorů bylo 150 a byli voleni na osm let. „Poslanecké sněmovně patřilo poslední slovo v zákonodárném procesu a jen jí byla odpovědná vláda,“ zdůrazňují publicisté Petruška Šustrová a Josef Mlejnek v rozhlasovém pořadu Zaostřeno na moderní dějiny. Sněmovní volby proběhly 18. dubna 1920, senátní o týden později. 

Nevolilo se ovšem všude. Zemi stále poznamenávaly dozvuky první světové války a společnost se musela vyrovnávat s atmosférou poválečné nejistoty – například s otázkou, kudy vůbec povedou hranice nové republiky. Na územích, kde se ještě čekalo na plebiscit o jejich připojení k Československu, se volební místnosti vůbec neotevřely.

V Čechách se to týkalo Vitorazska na česko-rakouském pomezí, na Moravě šlo o Valticko a ve Slezsku se stále táhl spor s Polskem o Těšínsko. Lidé nevolili ani například ve slovenské Spiši a Oravě a také v Podkarpatské Rusi – zde se dodatečné volby konaly až o čtyři roky později. Jak uvádí publikace Českého statistického úřadu, v tomto případě šlo o úplně jiný důvod – oblast byla v karanténě kvůli epidemii příušnic.

Ženy konečně dosáhly svého

Volební právo měli lidé až od jednadvaceti let a zvoleni mohli být, když jim bylo minimálně třicet let. Volili na základě všeobecného rovného a přímého hlasovacího práva, tajným hlasováním a na principu poměrného volebního systému. A co nebylo ani ve světovém kontextu obvyklé – právem volit poprvé v českých dějinách disponovaly také ženy. Ba co víc, Československá republika se stala jednou z prvních zemí na světě, které volební právo ženám přiznaly. Jako vůbec první ženy roku 1893 volily Novozélanďanky. Naopak Švýcarky si musely počkat až do roku 1971, v Saúdské Arábii dokonce až do roku 2011.

Získání plného volebního práva pro ženy, tedy práva volit i být voleny, předcházela celé léta bojů s předsudky a představami o jejich méněcennosti, léta demonstrací i složitých právních jednání. O volební právo ženy v českých zemích usilovaly od konce 19. století, nicméně až první republika jejich požadavek vyslyšela.

„To souvisí s tím, jak se nový československý stát definoval,“ vysvětlila pro Český rozhlas historička Jitka Gelnarová. „Definoval se jako pokrokový, demokratický, jako něco, co se vymezuje vůči tomu starému. Monarchie byla vnímána jako nedemokratická a jako zpátečnická. A součástí sebedefinice nového československého státu byla i rovnost muže a ženy. To bylo vnímáno jako ukázka české pokrokovosti, takže volební právo žen bylo něčím samozřejmým.“

Účast ve volbách však tehdy nebyla jen právem, ale oproti dnešku také povinností. „Zproštěny této povinnosti jsou osoby starší 70 let, dále ti, kdož pro nemoc nebo tělesnou vadu se nemohou dostaviti k volebnímu osudí, kdož pro neodkladné povinnosti svého úřadu nebo povolání nemohou včas přijíti k volbě, kdož jsou v den volby vzdáleni od místa volby aspoň 100 kilometrů, konečně ti, kdož jsou zdrženi přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami,“ stanovoval tehdejší volební zákon. Volební účast se pečlivě sledovala, a kdo k urnám nepřišel nebo neodvolil, byl potrestán pokutou či krátkým pobytem za mřížemi.

Nevolíš? Přijde vězení nebo pokuta

To byl i případ jistého faráře z Pusté Rybné, u něhož volební povinnost v roce 1925 narazila na víru. Než aby šel v neděli k volbám místo sloužení mše, raději zvolil jednodenní vězení nebo pokutu dvaceti korun (jak byl nakonec potrestán, už data Českého statistického úřadu neuvádějí).

Během stejných voleb byl okresním soudem v Olomouci odsouzen i Josef Čadílek ze Štarnova. K urnám sice přišel, ale odmítl odevzdat hlas s odůvodněním, že nezná všechny kandidáty na hlasovacím lístku, a tudíž jim nemůže v souladu se svým svědomím odevzdat svůj hlas. Čekala ho pokuta 500 korun československých nebo 25 dnů vězení. 

Kroužkovat se nemohlo

Jednotlivé kandidátky politických stran byly pevně vázané, a volič tak neměl možnost hlasovací lístek nijak upravit. Pokud dal hlas určité straně, bral tím na vědomí, že mandáty získají kandidáti v takovém pořadí, v jakém je strana na hlasovacím lístku uvedla – nikoli v tom, které by si přál on sám. Nad touto praxí veřejnost často reptala, a vznikla dokonce i Liga proti vázaným kandidátkám, která se snažila o změnu.

Původní většinový volební systém z dob monarchie nahradil poměrný systém. Ten umožňoval snadnější kandidaturu menším stranám a přispěl tak k roztříštění tehdejšího politického spektra. „Žádná celostátní uzavírací klauzule neexistovala, a i proto v roce 1920 získalo mandáty v poslanecké sněmovně hned 16 z celkového počtu 23 kandidujících stran,“ uvádí Šustrová a Mlejnek. K velkému počtu stran podle nich přispěla i národnostní pestrost první republiky, přičemž zavedení celostátní klauzule by strany národnostních menšin mohly považovat za diskriminující opatření.

Volební boj byl prudký a nelítostný, často zabíhal i do hnusností.

„Poněvadž šlo o věci tak velké a poněvadž volby byly vedeny také ve znamení podrážděných hmotných a stavovských potřeb, volební boj byl prudký a nelítostný, často zabíhal i do hnusností,“ vypráví Ferdinand Peroutka. „Žurnalistika s radostí zavrhla všechno sebeovládání a psala způsobem nejzapálenějším. Strany, které ji za sebe posílaly do boje, varovaly se ji mírnit. Málokterá osobnost, stojící v popředí veřejného života, vyšla z této kampaně bez pošpinění. Rvavé pudy horlivě byly povzbuzovány. Krutě se bily i strany sobě nejbližší. Žádné stranické noviny se neucházely o cenu, která by mohla být udělena za svědomitost. Zato několik dosavadních rekordů ve spílání bylo jistě překonáno.“

„Slavné obrození všeho lidu ruského“

„Volbou sociálních demokratů budete manifestovat pro velikou revoluci ruskou, pro vítězství ruského proletariátu a pro mír se sovětským Ruskem,“ vyzývala například voliče sociální demokracie, tehdejší vládní strana. „Pozdravíte ten úžasný fakt, že tato největší a nejhlubší sociální revoluce lidských dějin se konsoliduje, že z jejích nesmírných bolestí vzchází slavné obrození všeho lidu ruského, že jako nové světlo světa rozplašuje temnoty reakce na celém světě a je strašlivým mementem pro všechny, kdož by chtěli vrhnout lidstvo zpět do galejí otroctví duševního i fyzického, v jehož pařeništích se zrodila světová válka…“

Právě sociální demokraté vyšli z prvních československých voleb jako vítězové – ovšem takové vítězství připomínalo pomyslné Pyrrhovo. Při zisku téměř 26 procent hlasů sice vybojovali 74 mandátů, ale nakonec se museli spokojit s menšinovou vládou v koalici s agrárníky (ti získali 28 mandátů) a socialisty (24 mandátů). Svým složením tak navázala nová vláda na předchozí kabinet. 33 křesel obsadili lidovci, 31 míst se dočkali členové DSAP, německé sociálnědemokratické strany.

Vláda takzvané rudozelené koalice, opět v čele se sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem, však kvůli radikalizaci a posilování bolševického křídla v sociální demokracii nevydržela dlouho a ještě v září toho roku padla. Éra častého střídání premiérů první republiky, kdy ani jedna vláda nedokončila svůj mandát, začala.

První demokratický parlament stihl například v květnu 1920 zvolit opět T. G. Masaryka československým prezidentem – a stát se svědkem ostrých projevů německých poslanců, kteří deklarovali, že vstupem do parlamentu neuznávají vznik Československa v jeho hranicích. 

„Při bližším ohledání zjistíme, že k idealizaci první republiky moc důvodů neexistuje,“ podotýkají Šustrová a Mlejnek. „Nyní jsou média přece jen svobodnější, lidé mohou udělovat preferenční hlasy a nikdo je také netrestá, když se rozhodnou volby ignorovat. Člověk pouze nesmí čmárat po volebních plakátech.“