Burešovo životní krédo: Dejte mi vaše peníze, udělám z nich svoje

Jeden můj přítel mi nedávno připomenul to, co už mnozí dobře víme. A sice jednoduchou pravdu – jednou komunista, navždy komunista. Komunismus nebyl jen o symbolech a „moudrech“ Lenina či Marxe. Byl a je především o způsobech jednání, myšlení a rozhodování. Komunismus musí mít vnější i vnitřní nepřátele, tam směřuje základní rys této destruktivní ideologie, což je třídní boj.

Pod hesly o nerozborné jednotě a společném blahobytu se skrývá nenávist vůči všem odmítačům a vyznavačům plurality názorů ve svobodné společnosti. Jinými slovy, jde o jednoduché pravidlo – rozděl a panuj. To umí soudruzi u moci ze všeho nejlépe. Občas zaslechnete, že je třeba rozlišovat mezi těmi zarytými stalinisty a těmi, kteří tam vlezli jen kvůli prospěchu. Co je horší? Poblouznění anebo mravní nihilismus (přičemž jedno nevylučuje druhé)? Náš pan premiér v tom má jasno, on tam skočil šipku kvůli matce, která nechtěla bránit jeho kariéře. A i s těmi estébáky neměl problém. Taková prý byla doba. Vůbec údajně netušil, že mnozí jeho spoluobčané nemohli mimo jiné ani nikam vycestovat.

V posttotalitní české realitě se mnozí požitkáři minulého režimu zorientovali velmi dobře. Měli výhodný startovací kapitál – někteří byli jazykově vybaveni díky štacím v podnicích zahraničního obchodu, měli kontakty a taky rozjezdové zdroje. U některých z nich se probudily predátorské instinkty. S jídlem rostla chuť. K domovskému Slovensku si přidali i sousední Česko.

Bylo to jako jízda na tobogánu, jako návštěva samoobsluhy bez pokladny. Brali vše. A pak se ti noví mocní dohodli na vykolíkování hřiště a rozdělili si svoje zájmové sféry. Jeden má chemii, zemědělství a potravinářství, jiný zase energetiku, IT a bankovnictví, další privátní zdravotnictví a developerský byznys. Portfolio je téměř kompletní a mnohdy jde v určitých komoditách o monopol na okleštěném trhu. Vrcholem bylo převzetí většiny médií a kontroly veřejných zdrojů z politických pozic. Proč mít jenom něco, když je možné mít vše? Produktem naivity je představa o tom, že chlapci budou mít někdy dost, že už přeci nepotřebují krást.

Veřejné zdroje tvoří daňové výnosy, což tedy znamená uplatňování životního kréda našeho předsedy vlády o tom, že z těchto společných peněz udělá svoje. Na stejném principu přistupuje i k evropským zdrojům. A jeho dvorní kamarila mu to kryje, podobně jako lánský veterán v čínských a ruských službách. Dokonalé perpetuum mobile. Všechny překážky na cestě vzhůru je třeba všemi prostředky odstranit z cesty. Je-li tou překážkou vlastní syn, pak i on musí být uklizen. Je to projev barbarské bolševické zvrácenosti. Když se přes všechno úsilí a ovládnutí veřejného prostoru začíná bortit dominance a kontrola nad vším, tak se prostě stát zadluží, aby bylo z čeho uplácet voliče.

Babišovi jde o hodně, nejen o udržení moci, ale i o udržení osobního majetku a ve finále i o udržení beztrestnosti. To je motiv jako hrom. Zapomeňte na 30 tisíc obětí čínské pandemie, vždyť přeci každý vidí, že jsme i přesto zase best in covid. Hurá do Chorvatska, a na páteční nákup agrofertí produkce v supermarketech a následnou víkendovou grilovačku. Důchodci k tomu dostanou ještě další rouškovné. Je to tak banální, že to až uráží, ale funguje to na bázi restartu normalizační mentality, držet ústa a krok, snažit se prodrat ke žlabu a tam se udržet co nejdéle. Prý je to všude na světe stejné. Není, ale jako součást prolhané propagandy to bohužel funguje.

Jak z toho ven? Prvním krokem by mělo být podívat se pravdě do očí. Čas již přezrál.