Sledovat našeho pana premiéra při jeho veřejných vystoupeních je mnohoznačným zážitkem. Je zjevné, že se zejména na svou sebeobhajobu důkladně připravuje. Od srdcervoucích emocí přechází plynule k útočné agresivní rétorice. Základem je se ze všeho vylhat, najít údajné viníky jeho potíží, a hlavně všechny přesvědčit (především sebe sama) o vlastní dokonalosti a prospěšnosti pro český lid obecný.

Jeho proslovy, ale i rozhovory, mají vždy toto schéma – emoce, útok a sebechvála.  A jak je vidět, tak to zabírá. Jeho věrní posluchači se dojmou, naštvou na všechny ostatní a nakonec jsou pyšní na to, jakéhože to mají pašáka v čele vlády. Nehledejte ratio, fakta či pokoru. Nenajdete je. To jsou zbytečná slova, jejichž význam Bureš ani nezná a k životu predátora nepotřebuje. Ve své manipulaci si vystačí jen s umně stvořenou virtuální realitou. Lež se stává pravdou a naopak. Excesy se stávají normou a nic není hanba.

Představme si výslech obviněného AB st. vedený vyšetřovatelem jeho mediálně nejznámější kauzy. Na úvod je obviněný dotázán, zda se seznámil se spisem a je vyzván k úvodnímu slovu. Načež se ujme řeči a drží se naučeného schématu.

„Podívejte se, všetci vidí, že je to všechno jinak. Je jasné, že to vykonstruovali novinářské hyeny a opozice. Chtějí se mě zbavit. A zaútočili i na mou rodinu. To nejcennější, co mám, přísahám na jejich zdraví, že som nevinný. A když už som u toho zdraví, tak je přeci jasné, že můj synek je nemocný, říkal to i ten profesor z Klecan (pozn. – juniorovi je pětatřicet, a ještě nedávno létal jako pilot u letecké společnosti). A oni ho využili, i když veděli, že on plácá nesmysly. Takže to odmítám. To pochopí každý rodič. To je za hranou. Keby som nebyl nejlepší světový politik, tak mám od novinářů i od vás pokoj. A měl bych klid a vydělával bych další a další miliardy. To mi závidíte? Víte, jak já dřu, až 18 hodin denně.“

A dále pokračuje. „Nepřerušujte mě! Na co se mě ptáte? To není vtipné, asi jste se nedovtípil, že ano (pozn. – vítězný smích). Cože? Já budu odpovídat komu, já chci. A zapamatujte si, že já nikdy, nikdy, nikdy neodstúpim. Jasné? Boha jeho. To jsou všechno lži, účelovka a kampáň. O jakých listinných důkazech a výpovědích svědků to plkáte. To jsou všechno nesmysly. Podnikal jste někdy? Postavil jste někdy aspoň hen tu psí boudu? Ne, tak o tom nic nevíte. Co je zlého na tom, že dcerka chtěla zvířecí farmu, ne tu knihu od toho spisovatele, na jehož jméno si teď nemožu vzpomenuť, ale normální zvířecí farmu. Chápete? No a co jsem ja urobil? Kromě zvířat jsem tam pustil i lidi! Kdo by se tak obětoval? Nikto.“

Jeho monolog vstupuje do závěrečné fáze. „Víte vy, kolik máme s mojou Monikou selfíček s prezidenty a předsedy vlád? Víte to? Nevíte? Tak nevíte nic. Však já si tykám s Macronem, s Trumpem, viděl jsem se s Putinem, i tím čínským bossem. Se všema. To je politika! Všetci sem za mnu chodí. Bude tu aj prezident Turkmenistánu. Též bohatý borec, skoro jako já. A včetci nás obdivují. Monika má Melanii na svém profilu na těch sítích, jak se o to stará Mára. Takže, vážený, jakože vyšetřovateli. Kdo to všechno má? Nikdo! Tak si to zapamatujte. Jasné? Vy nevidíte, jak se nám daří, jak je u nás bezpečně, jak se u nás skoro nekrade? Teda až na nějakou sem tam dotaci. To ale není můj príbeh, lebo já jsem to už vrátil, abych měl pokoj. Ten náš úžasný rodinný projekt stál miliardu a vy furt prudíte s nějakýma 50 ti megama. Vo co gou?“

A jdeme do úplného finále. „Já neřeším všecky detaily. Chtěl jsem udělat svým dětem a všem lidem něco hezkého co po mě zůstane. Vlastně je to výjimka, že jsem něco vybudoval sám na zelené louce, i když s tím nemám nic společného. Já jsem byl zvyklý spíše přebírat firmy své konkurence na které jsem dostal chuť a chtěl jsem ty chudáky spíše zachránit. Takže to je moje know how. Já nemůžu znát všecko o svých 220 firmách. Chápete? Já řídím stát a Evropu a svět! Já řeším i tu migračku. Co po mě ještě chcete? I Miloš Zeman, Vojta Filip a i Tomio říkají, že je to všechno jen mediální kauza. Rozumíte? A ta zmanipulovaná lůza v ulicích nech ide do p… .Sorry jako. Ok, už budu slušný. Jsou to všechno jen další lži. Nadávají mi, urážejí a ponižují. Že jsem byl v KSČ? No a? Neuměl jsem říct mámě ne, jsem slušně vychovaný, jako moje nemocné děti. A StB? Však soudy jsem vyhrál, až na ten jeden zmanipulovaný ústavní slovenský soud. Znáte to, doma není nikdo prorokem. Krajani mi závidí, a tak si vymýšlejí. Neuznali moje svědky! Mluvil jsem tehdy se StB, ale s tou hodnou. Chápete? A pak, to se budou divit Češi i Slováci, až jim to všechno řekne špičkový generál Lorenc, co se tady dělo po jejich slavné sametovce. A ještě více vědí hoši z KGB. To by pak každý kúkal. Já byl v té době v Maroku a čekal jsem. Neříkejte mi, že to nesouvisí s mojí pseudokauzou, vy tam nevidíte ten súvis? Tak potom nevíte nic. Jak jsem mohl být práskač, když jsem měl v rodině emigračky a chránil jsem nás od špatných syrských fosfátu? Víte, co to je syrský fosfát? Zase nevíte, tek mě přestaňte buzerovat. Už mám toho dost. Odložte to jako u Járy Faltýnka a já na to zapomenu. Možná vás pak ještě někdo zaměstná.  Můžu se přimluvit třeba ve Vodňanech. Pro lidi jsem i tak oběť spiknutí. Rozumíte? Oběť! Díky vám mám program – oběť, co se obětovala pro blaho lidí, nezištně. To každý vidí. A co vy? Vy nevidíte moje preference, že jsem nejpopulárnějším politikem a že mám důvěru sněmovny? Jste snad slepý?“

Tečka. „Že bych se měl nechat taky vyšetřit nezávislým expertem? A to jako proč? Chcete se mě zbaviť! Ale já vám říkám znova – nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neodstoupím a vyšetření nikdy, nikdy, nikdy nepodstoupím. Tak si to zapamatujte. Na otázky odpovídat nebudu. Je jasné, že to budou účelovky a nesmysly. A teď musím brnknout Emanuelovi, tak servus. A nebuďte na měkko. Život běží dál.“

Na nádvoří už čeká poslanecký klub ANO a taky celý poslanecký klub KSĆM. Zeman vyslal Ovčáčka, čínská ambasáda neznámého pozorovatele. „Čau lidi! Je to ok. Hyenám jsem zavřel hubu, totiž ústa. Nemusíte skandovat moje jméno. Díky. Díky. Naše pravda a naše láska zvítězila. Dejme se na pochod za ten lidský rod! My ctíme lidský zákony, jak říká můj přítel Péťa Propopotov. Hurá, hurá, hurá! Zvu vás na guláš a na koblihy.“

Nezávisle, transparentně, podle zásady padni, komu padni, v atmosféře postsovětského retra. Jedna útěcha existuje. Přežili jsme přece i Husáka s Bilakem. Bureš hraje už druhý poločas svého rozpadu, ale jako do sebe zahladěný sociopat to ještě neví.