Byl Dracula Středoevropan? Jak vznikala „střední“ a „východní“ Evropa

Archiv PH/NO

Evropský kontinent v politické karikatuře z roku 1914 | FOTO: Archiv PH/NO

Kolem roku 1800 se překreslují evropské hranice vnitřní i vnější, vždyť Napoleonův heroický imperialismus sjednocuje Evropu a konfrontuje oba sousední Orienty, ať už „přátelským“ tažením do Egypta a Sýrie (1798–1801), či skrze „civilizační“ invazi do Ruska (1812).

Tehdy se stále ještě (nejen) mezi Francouzi četly Montesquieuho Perské listy (1721), ona skvělá satirická „komparace“ poměrů v Okcidentu a Orientu, v nichž zněla slova obdivu k Asii, totiž k Peršanům (nikoliv ovšem k Turkům a Arabům), a naopak sarkasticky byla líčena Moskevská Rus: „Ale panovník […] věnuje všechno úsilí, aby přivedl k rozkvětu umění a aby do Evropy a Asie zanesl slávu svého národa, na niž se až dosud zapomínalo a jíž si byl povědom skoro jedině on sám.“ A Montesquieu neváhal upozornit i na nebezpečí ruského imperialismu pro evropské státy: „Nepokojný a ustavičně vzrušený, bloudí [ruský panovník] po svých širých státech, zůstavuje všude stopy své přirozené přísnosti. Opouští je, jako kdyby ho nemohly pojmout, a odchází do Evropy, aby tam hledal jiné provincie a jiná království.“

ČTK/Vít Šimánek

Zatímco Novalis ještě ve svém pojednání Křesťanstvo neboli Evropa (1799) sní křesťansko-romantický sen o tom, „kdyby se Evropa opět chtěla probudit“, vznikl právě v časech „ingerence“ Evropy do Asie také Hölderlinův eschatologický hymnus Patmos (1803; tištěno 1808), evokující onen řecký ostrov, na němž měl apoštol sv. Jan sepsat novozákonní knihu Zjevení čili Apokalypsu. Ona hrozivá propast mezi Evropou („syny Alp“) a „branami Asie“ bude podle Hölderlina překonána, Evropané budou zachráněni na křídlech orlů a „stavbou mostu“, jejímž garantem je sám Kristus. A stejně tak Johann Wolfgang von Goethe, rozvíjející tehdejší „perský diskurs“, vědomě ve svém Západovýchodním dívánu (1819) propojoval Evropu s Asií, za jejichž společného a největšího nepřítele označil Turky; v rozšířené verzi díla z roku 1827 pak rovnou deklaroval, že Okcident a Orient již nelze od sebe oddělovat.

Kde leží evropský Orient?

Banner Nová Orientace

Zdá se tedy, že na počátku 19. století jsou nové geopolitické souřadnice již docela dobře čitelné. Na jedné straně stojí Západ, ona civilizační jednotka formovaná latinským křesťanstvím (a tudíž i židovským excepcionalismem, řeckou filosofií a římským právem), dotvořená renesancí, humanismem, reformací a osvícenstvím. Západ, který skrze svou anglosaskou či francouzskou koloniální (imperiální) expanzi již dávno překročil zeměpisné hranice Evropy. A v jeho bezprostředním sousedství bychom nalezli hned dva Orienty, totiž Ruské impérium a Osmanskou říši, které v časech dávných i nedávných absorbovaly okraje zeměpisné východní a jihovýchodní Evropy.

wikipedie

Nezapomínejme, že v té době byla turecká moc rozprostřena nad větší částí Balkánu, který po celé 19. století a ještě za Velké války (1914–1918) figuroval v britských politických dokumentech jako Blízký východ (Near East). Tento z anglosaské perspektivy „takřka neevropský“ Blízký východ zanikl teprve v letech 1918–1923 rozpadem Osmanské říše a vznikem Turecké republiky. A pak tu bylo Rusko, ještě kolem roku 1800 představované jakožto vzdálená severní („půlnoční“) velmoc, která se však svou západní expanzí posunula do východní Evropy a stala se oním „druhým Orientem“. Ostatně pro evropské části obou orientálních (či orientalizovaných) impérií byly symptomatické dvě základní charakteristiky – velký podíl slovanského obyvatelstva s převládajícím pravoslavím čili křesťanstvím východního typu.

Bezprostředním sousedem obou těchto „Orientů“ byla habsburská monarchie, totiž Svatá říše římská a její české, rakouské i italské země, s nimiž byly na východě a jihovýchodě skrze habsburskou dynastii asociovány Uhry, Sedmihradsko a Chorvatsko čili země patřící tradičně k Západu, ovšem představující jeho nestabilní periferii. Navíc získáním Haliče (1772) a Bukoviny (1777) vykročilo hybridní habsburské soustátí i mimo civilizační okruh Západu a postupně k sobě připoutávalo i tradičně „orientální“ oblasti. Ono habsburské „prolnutí s Východem“ akcelerovaly napoleonské války, kdy bylo roku 1804 nově ustaveno Rakouské císařství a v roce 1806 zanikla Svatá říše římská. Nemluvě o rakouském protektorátu nad „tureckou“ muslimskou Bosnou a Hercegovinou z roku 1878, jenž roku 1908 vyvrcholil formální rakousko-uherskou anexí.

Vynalezení Střední Evropy

A tehdy, v onom rakousko-habsburském rozkročení mezi Západem a Východem, se začíná rodit nový geopolitický a kulturní fenomén, jemuž se dostane pojmenování Střední Evropa. Německý geograf Georg Hassel operoval s pojmem Mitteleuropa již roku 1805, kdy pod něj zahrnul Rakouské císařství, Prusko, ovládající tehdy velkou část severního Německa, ostatní německé státy až k Rýnu, a nadto ještě republiky Dubrovník a Pogliza v Dalmácii. Snad vůbec poprvé se Střední Evropa (Europe intermédiaire, tj. vlastně „prostředkující Evropa“) jakožto oblast mezi Francií a Ruskem objevila v depeši knížete Metternicha z 18. února 1813, adresované do Paříže rakouskému vyslanci Engelbertu von Floretovi.

pinterest

Jako skutečně specifický geopolitický region je pak Střední Evropa symbolicky reflektována na Vídeňském kongresu v letech 1814–1815. Například kníže Karl August von Hardenberg, pruský kancléř, psal 9. října 1814 ve Vídni knížeti Metternichovi, kancléři rakouskému, že Prusko si přeje být intimně připoutáno k moudrému systému Střední Evropy („intimement attachée au sage système d’une Europe intermédiaire“), založenému na pruském spojenectví s Rakouskem a Anglií, a zároveň je ochotno se uchýlit k jakýmkoliv opatřením vůči Rusku, aby se neodchylovalo od zásad nového aliančního pořádku a modifikovalo své plány s Polskem. Střední Evropa zde tudíž ještě není kulturně-politický fenomén, nýbrž diplomatický konstrukt čili onen „moudrý systém“, jenž měl sloužit k udržování evropské stability.

V dokumentech Vídeňského kongresu je pak sousloví Střední Evropa vztahováno především na oblast dnešního Německa a Beneluxu. Zvláštní ochranou pro Střední Evropu měla být i tajná aliance rakousko-francouzsko-anglická, uzavřená 3. ledna 1815 ve Vídni a namířená proti dvěma „východním“ mocnostem, jinak formálním spojencům, totiž Prusku a Rusku. Jako se pozvolna z německých států a Rakouského císařství (pozdějšího Rakouska-Uherska) rodí Střední Evropa, tento kulturní fantom plodící politické běsy, tak se vlastně v klinči mezi Rakouskem, Ruskem a Osmanskou říší formují zárodky jakési budoucí „vytěsněné“ Evropy na západo-východním zlomu od Baltu přes Černé moře až k Jadranu, která bude nakonec ve 20. století sjednocena a pohlcena sovětsko-ruským impériem.

Evropská „východní otázka“

Evropa je opravdu zvláštní světadíl, a nemyslí si to jen Evropané. Na mapě světa je sotva zřetelná, a proto ji ovšem evropští kartografové umisťují do vizuálně centrální pozice. Často o Evropě mluvíme s jakousi lehkostí a samozřejmostí, přestože o tom, odkud a kam a proč vlastně sahá, vlastně nikdy nepanovala jednoznačná shoda. Na důležitou otázku, co a kde je Evropa, hledáme my Evropané, kteří jsme vyměřili svět a jeho dílům přiřkli i jasná jména, svou odpověď již od starověku. Avšak teprve v křesťanských časech jsme si prostřednictvím svých evropských elit ujasnili, kde jsou evropské hranice na západě, jihu a severu.

FB

Jako dědictví oné dialogické dynamiky, která učinila v průběhu staletí Evropu Evropou, však zůstala ona „východní otázka“, tj. ono nejisté vymezení Evropy vůči Asii, a tudíž i trvalá interakce s různými formami asijské alterity, často i velmi agresivní a expanzivní, s vlastními představami o univerzálních nárocích. To, že se nakonec Evropa sama prosadila vůči těmto „svým“ Orientům a dominovala jim, patří k velkému překvapení světových dějin.

Pokud pruský přírodovědec a polyhistor Alexander von Humboldt, jenž podnikl výzkumné expedice do Ameriky i Ruska, psal již roku 1810 o „Asii s jejím západním poloostrovem Evropou“, rozhodně tím neměl na mysli geopolitickou závislost Evropy na Asii, nýbrž se jako sebevědomý Evropan snažil v zeměpisných pojmech uchopit složitou realitu světa. Naopak je zřejmé, že o univerzálnosti evropské civilizace byl hluboce přesvědčen. Tuto „peninsulární“ tezi pak ještě více vyložil v prvním díle svého populárního popisu světa nazvaného Kosmos (1845), kde zopakoval, že „Evropa, areálem pětkrát menším než Asie, je jakoby jen západním a velice členitým poloostrovem […] asijského světadílu“, což právě výrazně přispělo k vyšší civilizovanosti, mravnosti a kulturnímu rozvoji evropských národů. Pro Humboldta tak není v této pomyslné „soutěži“ kontinentů důležitá jejich velikost, nýbrž pestrost a členitost, které disponovaly Evropany k větší aktivitě a dynamice, a tudíž také k civilizační a technologické převaze nad ostatním světem. Však také právě v 19. století tendovala Evropa, ať už skrze Velkou Británii, nebo Francii, k vytváření dalších „paralelních Evrop“, z nichž některé si své evropanství (či západnictví) dodnes uchovaly, jako například Kanada či Austrálie.

Podobně rakouský (či vlastně sasko-anglický) geolog Eduard Suess, svým životem spojený též s Prahou, prosazoval sice pojem „Eurasie“ jako společné pojmenování Evropy a Asie, avšak to mělo pro něj význam z hlediska geologie či zoologie, nikoliv konotaci civilizační, nebo dokonce geopolitickou. Ze stejných důvodů ostatně zkonstruoval i termín „Indoafrika“, přičemž v tomto případě by jistě nikoho nenapadlo postulovat jakousi novou „přirozenou“ geopolitickou entitu; rovněž psal například o geologické příbuznosti Evropy a Afriky.

Byl Dracula Středoevropan?

Každopádně řada osobností evropského „dlouhého“ 19. století přistupovala k problematice východní (či jihovýchodní) hranice Evropy se sebevědomým nadhledem i jistou dávkou anekdotičnosti, ba ironie. Znovu se tak nad mapou dnešní Evropy můžeme ptát: Co byla a je Evropa? Kde leží tento kontinent a kde jsou jeho hranice? Snad všichni znají slavný román Mary Shelleyové Frankenstein (1818) stejně jako neméně „hrůzostrašnou“ knihu Dracula (1897) od Brama Stokera. Domovem obou těchto literátů byla stará dobrá Anglie, jež sice tvořila a tvoří západní periferii evropského kontinentu, ovšem v 19. století představovala skutečné politické a hospodářské centrum Evropy, srdce Západu a vládkyni světa.

archiv

Oba zmíněné romány nás v úvodních kapitolách přivádějí na východní okraj Evropy, jevící se jako oblast nejasných obrysů kdesi na evropsko-asijské hranici s podivnou mlhovinou exotických národů, jazyků a kultur. Jedna z ústředních postav úvodních kapitol Frankensteina píše své listy do Anglie ze vzdáleného ruského Petrohradu, „kde ledový severák bičuje tváře“, a připravuje se zde na výpravu do neznámých krajů kolem severního pólu. Hlavní hrdina románového Draculy popisuje své smíšené pocity při návštěvě Budapešti ještě expresivněji: „Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.“ A jinde dodává: „Připadá mi, že čím dál na východ se člověk dostává, tím jsou vlaky nepřesnější. Jaké asi jsou v Číně?“

V anglosaské optice 19. století totiž celé rakouské mocnářství platilo za obskurní oblast, jakýsi tajemný „mezi-kontinent“, tíhnoucí svou mentalitou spíše k iracionální Asii než k Evropě. Anglo-irský spisovatel Joseph Sheridan Le Fanu ve své novele Carmilla (1872) zařadil onen region střední (a východní) Evropy táhnoucí se směrem k Balkánu a Rusku rovnou mezi nejpodivnější části Evropy: „Slyšeli jste nepochybně o strašlivé pověře, která se vyskytuje v Horním a Dolním Štýrsku, na Moravě, ve Slezsku, v tureckém Srbsku, Polsku a rovněž v Rusku, o pověře – neboť tak to musíme nazvati – o upírech.“

Zkrátka, rozsáhlé oblasti Evropy figurují v těchto literárních dílech jako Evropě cizorodé elementy, proti civilizaci Západu zde stojí hned několik podivných „Orientů“. Vždyť během 18. století byly v symbolické osvícenské topografii „východní“ Evropy často prezentovány „asiatské aspekty“, pročež francouzské a anglické elity reflektovaly Polsko i Uhry (a někdy také české a rakouské země) jako neprobádanou periferii evropské civilizace. A pařížští intelektuálové se tvářili, že jsou jim bližší Persie, či dokonce Rusko. Každopádně to byl samotný kníže Metternich, kdo roku 1820 s ironickým povzdechem konstatoval, že Asie začíná vlastně hned na Landstrasse, totiž na východním předměstí císařské metropole Vídně, a v roce 1829 doplnil, že jeho palác na vídeňské ulici Rennweg je hranicí civilizace, za níž se již nalézá Orient. Jindy, jako v roce 1836, ztotožnil evropsko-asijskou hranici s pomezím mezi rakouskými zeměmi a Uhry.

Orientalizace Evropy

Nelze se divit, že onen „orientálně-balkanizační diskurs“ se přenesl i do 20. století. Pražský literát Gustav Meyrink napsal ještě během Velké války román Valpuržina noc (1917), v němž pražský podivín a provozovatel orientálních mysterií jménem Zrcadlo vyslovuje své přesvědčení o změněné geopolitické a spirituální topografii, když o sobě tvrdí, že je „z čínské náhorní roviny“ čili „z ‚říše středu‘“, která „leží na východ od Hradčan“, což, jak doufám, nebylo proroctví pro 21. století. Onen „východní“ stereotyp se objeví i v detektivce Agathy Christie Vražda v Orient expresu (1934), v němž paní Hubbardová lakonicky komentuje situaci v jihovýchodní Evropě: „Hm! Balkán. To se jeden ani nediví.“

Tato klišé se dodnes objevují v západoevropské nebo americké popkultuře, zejména v kinematografii, což není až tak překvapivé. Vždyť před rokem 1989 fungoval kolem Sovětského svazu jakožto metropolitní země tzv. východní blok, v žargonu komunistických aparátčíků označovaný jako „světová socialistická soustava“, k němuž patřily nejen Československo nebo Bulharsko, ale též Kuba, Mongolsko a Vietnam, a v rámci RVHP pak jako pozorovatelské státy například i Severní Korea, Angola, Mosambik, Afghánistán nebo Etiopie. Politicko-ekonomická „orientalizace“ východní, jihovýchodní a střední Evropy tak dostoupila vrcholu, neboť ony země představovaly svého druhu kolonie obludného sovětsko-ruského impéria.

doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., je historik, filosof a publicista, jako koordinátor řídí Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, je editorem Nové Orientace / FORUM 24.

Článek je upravenou verzí jedné z kapitol této knihy: Petr Hlaváček – Michael Romancov (eds.), Vytěsněná Evropa? Kontexty a perspektivy evropské „východní otázky“ (Academia 2020). Zde vychází v rámci tematického bloku „Na západ od Východu, na východ od Západu“, který vznikl pro Novou Orientaci ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner