Byl komunista, ale slušný. Je proti demokracii, ale hodný…

crustycorner.blogspot.com

Říká se, že v každé české rodině se pod jednou střechou musel snést kovaný kádr s politickým vězněm. Dobře, tak alespoň straník se skrytým opozičníkem, když už ne disidentem. Je to snad prokletí české společnosti. Polarizace a rozpolcenost. Znovu je zažíváme. A tak se u jednoho rodinného stolu schází sympatizant Putina nenávidějící kapitalistický Západ, který až do krve diskutuje s prodemokraticky a proevropsky smýšlejícím sokem. Debaty se dramatizují, jak je rozkolísávána jistota světa, který známe. Naposledy brexitem. Vášně neuklidní ani nedělní bábovka, kterou maminka klade na stůl se slovy „nechte už té politiky“.

Velké názorové odlišnosti, které rozdělují rodiny na kordy, nejsou v české historii neobvyklé. Možná je to dědictví bratrovraždy knížete Václava. Jako červená nit se dělicí čára táhne přes reformaci do totality a znovu se objevuje dnes.

Kolem toho, kdo byl komunista, nebo nedej bože estébák, se už od sametové revoluce chodí po špičkách. Pojmenování věcí pravým jménem je maximálně šeptáno. „Tak byl komunista, ale nikdy nikomu neublížil. Ani při zakládání JZD.“ Někdo byl ve straně proto, aby děti studovaly. Jiný proto, že chtěl studovat sám. Někdy se rodinná historie zametá pečlivě pod koberec. Jindy na vás vykoukne v nestřežený okamžik, takže čtete v tužkou psaném referátu své babičky: „Dojem z návštěvy Leninova mauzolea: Lenin nezemřel, Lenin žije!“ Doba normalizace v celé své absurditě. Po té se stýská?

Zatímco ještě nedávno se zdálo, že panoval všeobecný konsensus o tom, že demokracie je sice systém s jistými mouchami, ale lepší vynalezen nebyl, v posledních měsících se některé věci mění. Co se ještě před několika měsíci zdálo nemyslitelné, stává se realitou. Demokracie je osočována stále hlasitěji. Paradoxně se (už zase) argumentuje nedostatkem demokracie a svobody. Akcentují se národní zájmy, které ve skutečnosti národními zájmy být nemohou. Lží a nesmyslů vypouštěných z úst populistů se chytají i lidé, kteří se jim dřív usmívali. Propaganda je silná, nenápadná a dostává se pod kůži, aby postupně vytlačovala racio.

„Každý politický řečník má úspěch, když proti nepohodlným jednotlivcům nebo stranám zahromuje ve jménu národa,“ napsal Masaryk ve svých Ideálech humanitních. A populisté dnes hromují o sto šest. Najednou nekonkrétní skupina „za to můžou oni“ dostává jasnější obrysy. Proměňuje se v západní Evropu, v Evropskou unii, v USA, v NATO.

A tak u nedělního oběda sedí u jednoho stolu dva lidé, které spojuje krev, ale odlišují je názory, a pomalu si začínají být trnem v oku. Je to nepříjemné a píchá to až k slzám. Bylo líp, říkají ti, co vzpomínají na doby minulé, kdy se nechali kolébat dusivým rudým oparem. Nechat se znovu zaslepit a omámit je pohodlné. Ten plášť, který zatím nemá jasnou barvu, zakrývá vlastní frustraci. Teplíčko, trochu smrádek, ale kdo by se tím znepokojoval, když zase může být líp.

Konec konců, už to začalo. Napřed jen tiše. Tu a tam se postesklo, že ten kapitalistický Západ je zkažený. Bere nám svobodu. Posílá nám sem imigranty. Pořád po nás něco chce. To nebezpečné dělení na lepší my a špatné oni se začalo zvětšovat a rozrůstat. A sílí ještě víc, jak roste velkohubost politiků u nás i ve světě. Najednou se xenofobní a protidemokratické názory, za které by se člověk dřív červenal, říkají docela nahlas a veřejně. Konec konců, argumenty se nabízejí samy. Britové se rozhodli vystoupit z té ošklivé Evropské unie. Donald Trump bude pravděpodobně kandidovat na prezidenta. A třeba i vyhraje. Řekl, že se skamarádí s Putinem. Možná potom ani ta Amerika nebude tak špatná.

A vy třeba právě sedíte na té druhé straně. Vaše demokratická duše pláče. Argumenty skládáte na zlatém podnose, ale nikdo se jich ani nedotkne. Zeď roste, zvětšuje se. Do jaké výšky až poroste? Rozhlédnete se kolem sebe a ostatní jen mlčí, nepřítomně zkoumají, co zbylo na talíři z nedělního oběda. Aby nemuseli říct, co cítí a co míní. Bojí se. A strach je mocný. Proto je teď nejdůležitější umýt nádobí nebo přiložit do kamen. Politika nás přece neohřeje a nezasytí. Mlčící většina musí myslet na praktickou stránku věci. Hlavní je přežít. V tom jsme přece jako národ tak dobří. Nakonec, co na tom sejde. Nějak bylo a nějak bude, že? A tatínek to vlastně nemyslí zle. On je sice protidemokratický, ale v jádru dobrý, uklidňuje vás maminka, když staví na stůl tu nedělní bábovku, a jen na chvilku tak vyjde ze svého mlčení.

Není kolektivní vina. Ale každý je zodpovědný.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner