NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Byl to první film, který se ve Filmovém studiu Barrandov začal točit po pádu komunismu v listopadu 1989. A hned s docela provokativní otázkou v titulu: Byli jsme to my? (1990). Psychologické drama režiséra Antonína Máši (22. 7. 1935 – 4. 10. 2001) vychází z jeho vlastní divadelní hry Noční zkouška (1981), kterou původně režíroval na scéně Laterny magiky Evald Schorm.

Z té ovšem podle Mášových slov zůstaly ve filmu pouhé dvě a půl strany textu, pád cenzurního dohledu dovolil motivovat teď jednání postav realističtěji a asi i přímočařeji. A vrátit také látku do filmu, pro který ostatně původně vznikala. Jenže nikdo asi netušil, jaké až hysterické pobouření vyvolá výsledek u části kritiky, a to ještě dřív, než vůbec bude představen divákům.

V divadelní verzi hrál hlavní roli Radovan Lukavský a také další role byly obsazeny populárními činohernímu herci Vladimírem Brabcem, Karlem Heřmánkem, Ivanem Luťanským, Janem Kanyzou či Gabrielou Wilhelmovou. Záměrem bylo přitáhnout do hlediště Laterny magiky, projektu tehdy už spíše exportního a turistického, také českého diváka. Navíc se právě v Laterně magice a na tomto představení tvořivě sešly osobnosti, které zejména normalizační barrandovská kinematografie ze svého středu vyobcovala – kromě Máši a Schorma například dramaturgyně Milena Honzíková či vedoucí produkce Jaromír Kallista. A použit tu byl poprvé s účinným diváckým výsledkem také systém Eidophor, snímání televizního obrazu třemi kamerami z jeviště a jednou ze zákulisí, s okamžitou projekcí na plátno.

Nároky a realita

Ve filmovém zpracování látky Máša valnou většinu rolí přeobsadil, základní moralistní smysl látky však příběh zachoval. Režisér Jonáš v podání Leoše Suchařípy dojíždí jako štvanec z Prahy do oblastního divadla, pro své vysoké nároky se však dostane do konfliktu s jeho vedením a je vyhozen. Prodělá na ulici infarkt a možná jen díky pomoci neznámého mladíka, z něhož se posléze vyklube kulisák v prestižním pražském Magickém divadle, kam Jonáš po vyléčení nastoupí, celou situaci přežije.

„Ve filmu jsem nemusel nic kamuflovat nemocí nebo nějakými příčinami, ale mohl jsem mluvit plnou pravdu,“ komentoval proměnu motivací příběhu v červenci 1990 sám Máša. „Režisér byl z divadla vyhozen pro své politické postoje, mnozí herci se charakterově změnili pod tlakem partajnické administrativy. Divadlo bylo morálně zdevastováno jako téměř všechno v našem životě v onom dvacetiletí totality.“

Zkouší se Othello, kulisák Petr zvaný Kandrdas (Ondřej Vetchý) Jonášovi nepokrytě fandí, u ostatních členů Magického divadla se však Jonášova režie znovu setkává se zoufalým nezájmem, povrchností a rutinérstvím, vlastnostmi, které zosobňují zejména herečtí pragmatici a chlebaři Koval a Jarýš. Prvního zosobnil s brutálním primitivismem Petr Čepek, druhého Vítězslav Jandák. Ten měl stejnou roli už v divadelním představení, podobně jako Gabriela Wilhelmová, znovu skvěle vystihující postavu inspicientky a dozorující stranické aktivistky.

Čas se podepsal

Scénář stále pod názvem Noční zkouška dokončil Máša už v září 1989, změny v pojetí se v něm nepochybně mohly prosadit až po listopadu 1989 a definitivním pádu režimu. Natáčení bylo ale zahájeno už v polovině ledna 1990, navíc v situaci, kdy byl Máša přijat zpátky do Filmového studia Barrandov, a dokonce postaven do čela jedné z pěti nových tvůrčích skupin.

Nemá tedy pravdu kameraman filmu Ivan Šlapeta, který ve svých pamětech Stín ve tmě mizí (2022) tvrdí: „Natáčeli jsme v pozdním létě 1989 a dokončovací práce probíhaly na podzim…“ Paměť klame, ale euforický dojem z režiséra, s nímž Šlapeta točil opakovaně hned od jeho počátků, zůstal: „Opět se vrátily dlouhé večery s Toníkem. Mnohé členy štábu a herce Tonda nepropouštěl. Změnili se v diváky a posluchače a často získali i poučení, ale spát mohli jít, až když je únava číšníků konečně vyhnala ze zakouřených lokálů. Ale Toník nebyl unaven nikdy. Vydržel nespat i několik nocí.“

Čas ovšem kvapil, už v polovině března 1990 bylo natáčení filmu, který podle režiséra stál asi 4,5 milionu korun, dokončeno, aby mohl být 16. 7. uveden na MFF v Karlových Varech. Cena poroty, podepsaná jejím předsedou, anglickým režisérem Lindsaym Andersonem a předsedou festivalového výboru Milanem Kňažkem, místo slávy odstartovala ale spíš potupu, podobnou té Jonášově ve filmu.

V kruhu samoty

Jonáš se destruktivní a nihilistickou povahu normalizačního divadelního prostředí snaží eliminovat i za cenu krajního osobního nasazení, to se však nakonec ukazuje spíš jako nedůstojné sebeponižování. Pocity marnosti, které ho pronásledují, zmnožují navíc neutěšené vztahy s dcerou Madlou (Tereza Brodská) a přítelkyní Alicí (Taťána Fischerová). Ocitá se tak v práci i doma v začarovaném kruhu lidského osamění a nepochopení.

A konflikt s mravně otrlým souborem vyvrcholí tragicky přesně v okamžiku, kdy se zdá, že Jonáš svým příkladem přece jen způsobil jakousi pozitivní změnu a vyburcoval nesourodý kolektiv k autentickému a poctivému uměleckému výkonu. Jeho předsmrtný výkřik „Ať žije divadlo!“, po němž následují dokumentární záběry z Národní třídy v listopadu 1989, na nichž davy zdraví herce kynoucí z oken Nové scény jako zosobnění revoluce, působí tak přinejmenším dvojznačně.

Nabouraný mýtus

To potvrdilo hned uvedení filmu v Karlových Varech. Ačkoli premiéry se dočkal až v březnu 1991, tedy skoro o rok později, strhla se kolem něj ihned doslova kritická mela. Kritici mluvili o „groteskní nemohoucnosti“ (Jan Jaroš), o „kvapné aktualizační úpravě scénáře“ a „nesnadno čitelném použití metafor“ (Zdeněk Štábla), kolem premiéry pak o „prostě nevydařeném filmu“ (Petr Sládeček). Padala také slova o Mášově autorském konjunkturalismu, ačkoli už ve Varech odmítl, že by byl film jakýmkoli pochlebováním národu. Masy podle něj herce adorovaly, ale film je o tom, že „takoví jsme, a přesto jsme mohli něco prosadit“.

Byl to ale asi právě neiluzivní pohled na vzniklý herecký mýtus, který vedl k vesměs ostře negativnímu přijetí filmu. Ovšem často jen kuloárně, takže nakonec na obranu režiséra vystoupila ve Scéně č. 24/1990 skupina třinácti kritiků a kolegů (M. Bezouška, T. Brdečková, J. Dědeček, J. Foll, J. Gogola, L. Helge, P. Koutecký, D. Kukal, A. Müllerová, R. Růžička, V. Venclík, D. Vihanová, K. Vlachová), kteří upozornili na to, že se tu prostřednictvím filmu vyřizují spíše osobní a generační účty. Jistě i proto dosáhl film do konce roku 1995 tristní návštěvnosti ani ne dvou tisíc diváků a sám Máša, oprávněně zhrzen, kinematografii definitivně opustil a uchýlil se do vesnického osamění v Dolních Hbitech u Příbrami.

Pozdější život filmu

Jako jeden z představitelů československé filmové nové vlny (Bloudění, 1965; Hotel pro cizince, 1966; Ohlédnutí, 1968) byl Antonín Máša vypuzen z Barrandova hned v roce 1971. Ve studiu v tehdejším Gottwaldově, nyní Zlíně, stačil natočit ještě mládežnické Rodeo (1973) a tragikomedii z konce války Proč nevěřit na zázraky (1977). Ta byla ale poškozena cenzurními zásahy a k další filmové práci se Máša už nedostal. Přesto v ni stále doufal, a když se na konci 80. let začaly bortit ideologické bariéry, znovu se jí hned podvakrát chopil.

Jeho psychologická dramata Skřivánčí ticho (1989) a Byli jsme to my? (1990) spojuje společné téma občanské a umělecké cti. V tom druhém dominuje zejména nemilosrdný pohled na morálku právě herecké profese, jejíž představitelé propadli v dobách normalizačního dvacetiletí namnoze jen laciné umělecké prodejnosti. Tvůrčí odevzdanost, smířenost s okolnostmi a lidské i umělecké zcyničtění se tu před divákem vyjevuje jako závažnější syndrom doby než přímý tlak komunistických orgánů. Necelé tři roky před smrtí, 12. 12. 1998, mi Máša v jiné, ale podobné souvislosti napsal: „Projevy lidského exhibicionismu, ta obsedantní touha po sebezviditelnění, všelijak racionalizovaná a maskovaná, patří v mých očích k těm nejodpudivějším deviacím.“

Herce miloval, zároveň v něm však žil politický člověk a moralista, který jim neodpustil nic. Kdykoli jsem později drama Byli jsme to my? zprostředkovával divákům, ať to bylo na Festivalu nad řekou v Písku, či na Finále Plzeň, pokaždé jsem byl svědkem nelíčeného úžasu nad jeho dobovou pravdivostí i hrozivým přesahem k chamtivé morálce dneška, a nejen té herecké. Říkám tomu „pozdější život filmu“ a právě s tímhle sloganem bude film uveden i letos 6. 7. na 32. festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice 24. Máša by byl po jeho projekci jistě první, kdy by se s diváky pustil do debaty, zda stále platí Jonášovo postesknutí „od nikoho nevyžaduju odvahu, ale ona už je v háji i obyčejná slušnost“, anebo zda jsme na tom po víc než třiceti letech přece jenom o něco líp.