Na YouTube je zveřejněn unikátní záznam z roku 1988 ze zatýkání chartistů, kteří se sešli v hospodě U Holečků u pražské Hvězdy. Policisté vyvádějí ze zahradní restaurace přední disidenty Havla, Uhla, Jirouse, Stárka a další, postaví je před kameru a předčítají jejich jména, data narození, bydliště a zaměstnání.

Jarmila Stibicová (v 19. minutě videa) vzdorovitě neuposlechne výzvy policisty, aby se postavila před kameru, sedne si ke stolku pod strom a vzdorovitě odvrací tvář. Estébák přesto předčítá z její zabavené občanky: „Stibicová Jarmila, 14. 8. 1933, bytem Pardubice, zaměstnána Oděvní podnik služeb Pardubice…“

V té době tato akademicky vzdělaná učitelka angličtiny, češtiny a ruštiny pracovala jako uklízečka.

Narodila se v srpnu 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni ideály masarykovské republiky,“ začíná své vzpomínky pro Paměť národa paní Stibicová.

Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do ledna 1970 působila jako profesorka na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pak ji kvůli protestům proti sovětské okupaci ze školy vyhodili.

Jarmila Stibicová letos převzala jako jedna ze čtyř letošních laureátů Cenu Paměti národa. Tu udílí od roku 2010 občanské sdružení Post Bellum, a to vždy v Den boje za svobodu a demokracii 17. listopadu. Ocenění již získalo 56 osobností – převážně váleční veteráni, přeživší holokaustu, účastníci domácího a zahraničního odboje, někdejší političtí vězni a další.

Nejistota, jestli se vrátíte domů

Jarmila Stibicová jako členka přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN) spoluorganizovala stávky a hladovky a účastnila se jich; ty organizovala později v 80. letech na protest proti zatčení disidenta Stanislava Devátého.

První ostřejší střet s režimem zažila v roce 1969, za rozšiřování letáků k výročí sovětské okupace byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později, hlavně po podpisu Charty 77, se opakovaně ocitala v cele předběžného zadržení.

„Nikdy jste nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte. Ale v zásadě to byla jen ta zadržení,“ popisuje Stibicová. Estébáci obtěžovali i příbuzenstvo, na Jarmilu se marně vyptávali její vnučky ve školce, pražských synovců zase na tetu. „Brali to jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat,“ pochvaluje si Jarmila Stibicová.

Po vyhazovu ze školy pracovala jako uklízečka na poloviční úvazek. Kromě toho soukromě doučovala angličtinu – jako svobodné zaměstnání. K tomu potřebovala povolení pardubického městského národního výboru.

Po druhé svatbě (první manželství skončilo rozvodem) zanechala uklízení a zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 ale povolení, které se muselo každý rok obnovovat, již nedostala.

Chartu podepsal i manžel Jarmily Stibicové. „To byla vždycky u každého otázka volby, jaké má priority. A pro mě bylo důležitý, abych žila v souladu sama se sebou,“ říká Stibicová.

Sadismus ve věznici

Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého zatkli a odvezli Jarmilu Stibicovou k prohlídce do ženské pardubické věznice – dostala se do rukou sadistické dozorkyně. Ta ji, ač Jarmila oznámila, že je po gynekologické operaci, nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod.

Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než znala z kanceláří StB. Říká: „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl.“ Soud nakonec stíhání proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.

Druhou půlku 80. let pamatuje jako dobu narůstající odvahy ve společnosti. Rostla prý i solidarita lidí. Přicházeli za ní zájemci o podpis Několika vět. V kostelích mnozí faráři již odvážně vyslovovali přímluvy například za Jana Palacha během takzvaného Palachova týdne.

Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří udávali StB. „Nejvíc křičí ti, kteří nic proti režimu nedělali. Ale když to byla třeba rodina, které hrozili vzít děti, to je přeci něco jiného než ti, kteří za to dostávali peníze, nebo ambiciózní lidé, kteří to dělali dobrovolně,“ říká Jarmila Stibicová.

Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se z toho dostat. A komentuje i fakt, že řada příslušníků StB skončila s vysokými penzemi: „Chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaný a vězni z 50. let živoří. I chartisti leckdy dostali žebrácký důchody,“ připomíná Stibicová.

Po roce 1989 Jarmila Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, působila v Amnesty International, živila se překládáním, vyučovala na gymnáziu a konzervatoři.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením www.postbellum.cz.