Bývalá ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová si nemyslí, že ministr Pelikán musel nutně postupovat protiprávně, když rozhodl o vydání údajného hackera Nikulina do Spojených států.

Napsala o tom 12. dubna na svém facebookovém profilu.

Citujeme: „Neznám analýzu A. Gerlocha, ale přečetla jsem si nález ÚS v kauze Nikulin a nevěřila jsem svým očím. Mluvila jsem proto o něm s několika ústavními právníky, abych se ujistila, že se fatálně nemýlím a dospěli jsme k názoru, že senát ÚS ve složení předseda Josef Fiala a soudci Radovana
Suchánek (soudce zpravodaj) a Jiří Zemánek trefil kozla.

O co jde je vlastně velmi prosté. Ano, existuje prejudikatura ÚS, která zakazuje vydat žádanou osobu do země původu před tím, než o jeho azylové žádosti rozhodne pravomocně soud, a to včetně případné kasační stížnosti. Zde je třeba zdůraznit zmíněnou „zem původu“, což je v případě Nikulina Rusko. Pan Nikulin se však azylovou žádostí bránil tomu, aby byl vydán do USA, kde má být trestně stíhán, nikoliv proti vydání do Ruska.

Opět existuje prejudikatura, dle které se azylovou žádostí nelze bránit takovému vydání za účelem trestního stíhání. Jde vlastně o zneužití práva na azyl. Potud, a to dlouho, panuje shoda.

Předpokládám, že ministr Pelikán tuto judikaturu znal, a proto věděl, že Nikulin nemůže u NSS uspět, a proto jej vydal do USA. Nikulin u NSS opravdu neuspěl, což tento soud potvrdil za několik týdnů poté, co byl do USA vydán.

Rozhodně nelze tvrdit, že ze strany ministra spravedlnosti šlo bez dalšího o podlézání USA. Udělal vůbec chybu? Toť otázka. Věděl, že Nikulin azyl prostě dostat nemůže a nesmí ve vztahu k USA a o ten žádal. Musel přesto čekat na rozhodnutí NSS, jehož obsah byl dopředu zřejmý? Inu, formalista řekne, že musel. Realisticky uvažující ústavní soudce by maximálně řekl, že by čekání bylo sice velmi korektní, avšak protože by na věci vůbec nic nezměnilo, šlo o pochybení, které v daném případě nebylo, neboť býti nemohlo být, pro výsledek věci rozhodné. V takovém případě by ústavní stížnost buď zamítl, anebo maximálně by deklaroval porušení práva, avšak rozhodnutí ministra by nerušil. Je totiž nepředstavitelné, aby v takto konstelované věci byl uměle vytvářen základ pro náhradu škody, která prostě už z podstaty (viz výše) vzniknouti nemohla, neboť NSS nemohl rozhodnout jinak než azylový návrh zamítnout. Resp. mohl. Mohl by ho formálně odmítnout, což by bylo ještě přiléhavější.

Kdo komu šel na ruku, nechť si laskavý čtenář odpoví sám. Určitě to nebyl Pelikán ve vztahu k USA. Spíš se zdá, že vstřícní byli jmenovaní ústavní soudci k prezidentovi. A A. Gerloch? Nevím, co napsal, proto nesoudím…“

Takže když to shrneme, podle bývalé ústavní soudkyně bylo jasné, že Nikulin azyl dostat nemůže, takže čekat by bylo jen čistý formalismus. K tomu, co píše paní Wagnerová, můžeme dodat, že u nás navíc panují zvláštní poměry. Sama hlavu státu se pilně zasahuje o to, aby se vyhovělo jedné mocnosti a ne jiné, tedy Miloš Zeman by rád, aby Nikulina do USA nevydali. Přitom v normální zemi by prezident věděl, že mu do toho vůbec nic není. U nás ale je a to z důvodů, které nám možná jednou historici objasní podrobněji.

Pokud jde o „chození na ruku“, může se ten, kdo má na to žaludek, přiučit právě u Zemana.