KOMENTÁŘ/ Kreml si našel způsob, jak Carlsona ponížit už před samotným rozhovorem. Americká mediální celebrita totiž sebeoslavně ohlašovala, že je prvním západním novinářem, který se obtěžoval s Putinem udělat rozhovor. Putinův mluvčí ho vzápětí usadil tím, že o rozhovor s ruským vůdcem samozřejmě stála řada západních médií. Carlsonovi Putin laskavě vyhověl, protože jeho reportáže nejsou „jednostranné“. Pochvala od vládců není obecně ničím, čím by se měl novinář chlubit. V případě vládce Kremlu jde pak o lichotku, za kterou se každý skutečný novinář může jedině hluboce stydět. Faktem ale je, že Carlson během Putinova dvouhodinového, sporadicky přerušovaného monologu dokázal, že si tuto chválu bezezbytku zaslouží.

Celá dvouhodinová záplava slov působila spíš dojmem přednášky. Carlson ani jednou nedokázal Putinovi oponovat. Když se jednou během dlouhého pseudohistorického exkurzu do dějin Ruska a Ukrajiny vzmohl na servilní výtku, že jde jistě o zajímavý výklad, ale nechápe, jaký má vztah k současnosti, Putin blahosklonně pokračoval dál. Jistě, někdy má pro novináře smysl nechat lidi mluvit s tím, že třeba řeknou víc, než by chtěli. U Putina to ale byla dopředu naprosto očekávatelná chyba.

Proslov připravený na míru publiku

Ruský diktátor totiž sice uvažuje naprosto zvráceně, ale nedá se mu upřít inteligence a naprostá disciplína při veřejných vystoupeních. Bylo naprosto jasné, že neřekne nic, co by neměl dopředu promyšlené a spočítané. Proto vlastně nešlo o rozhovor, ale o téměř dvouhodinové pseudohistorické školení, kterému Carlson nechával téměř volný průběh.

Nedokázal Putina konfrontovat například v okamžiku, kdy ten řekl, že invazi na Ukrajinu nespustil kvůli obavám z agrese NATO. To je ale přitom narativ, který ruská propaganda používá vůči domácímu publiku naprosto běžně. „Válka s NATO“ je jedním z hlavních motivů, kterými Kreml krvavou válku ospravedlňuje před Rusy.

Pro americké publikum by ale něco takového bylo samozřejmě příliš absurdní. Tedy alespoň počítáme-li tu minimálně příčetnou část publika. Proto přišel dlouhý výklad o společné historii a o tom, jak Ukrajinci vlastně nejsou žádný národ. Carlson nechal Putina bez oponentury přesvědčovat Američany, že ruská agresivní válka je jen sporem v daleké zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme.

Žádné další územní nároky nemám

Stejně tak se ho nedokázal zeptat na vyjádření Dmitrije Medveděva v tom smyslu, že Polsko podporou Ukrajiny riskuje svou státnost. Ideální příležitost byla ve chvíli, kdy Putin ujišťoval, že krom „historických ruských oblastí“ Ukrajiny už o žádné další územní výboje zájem nemá.

Nejde o to, že by se snad Putin mohl dostat do úzkých. Jde o to, že rolí novináře, který vede rozhovor s politikem, není mu dávat volný prostor, ale snažit se ho dotlačit k vysvětlení podobných rozporů, i kdyby v tom nebyl úspěšný. Novinář totiž v takovém formátu rozhovoru není v roli nestranného moderátora. Má politikovi dělat oponenta. Na to Carlson naprosto rezignoval. Putin tak mohl západní, především americké publikum přesvědčovat, o čem chtěl, aniž by se diváci od Carlsona dočkali jediného náznaku, že to nemusí být tak jednoduché.

Lidé by si samozřejmě i tak mohli vybrat, že mu raději budou věřit, stejně jako si mnozí i inteligentní lidé v roce 1938 přáli věřit Hitlerovi, že historicky německé Sudety jsou jeho posledním územním nárokem. To už novinář ovlivnit samozřejmě nemůže. Carlson je ale buď diletant, který se na rozhovor nepřipravil, nebo chce, aby lidé Putinovi věřili. Co platí spíš, nechám na laskavých čtenářích. V každém případě si ale Carlson nezaslouží být označován za novináře.