Největší demonstrace od roku 1989 důrazně zatřásla celou českou veřejností. Bylo řečeno, co mělo být řečeno, a bylo to řečeno opravdu nahlas. Národ nesmí ve svém čele tolerovat agenta Státní bezpečnosti, který je trestně stíhaný za dotační podvod a kterého vyšetřuje Evropská komise pro neoprávněný souběh čerpání dotací a výkonu státní funkce.
Směšné snahy tuto demonstraci nějak bagatelizovat pomalu utichají. Účast 300 tisíc osob je již více méně jasná. Nesmyslná srovnání s milionovou voličskou základnou hnutí ANO patří k oblíbenému rejstříku dětinské útěchy vládních papalášů. Každý soudný člověk ví, že jde o nesouměřitelné kategorie a silná voličská podpora Andreje Babiše neznamená ani náhodou většinu společnosti.
Babiš vládne z vůle nehorázného prezidenta a nehorázné komunistické strany. Navíc Babišova voličská podpora se jednou vytratí a masové demonstrace jsou součástí postupů, které k Babišově porážce dříve nebo později povedou. Mimo jiné právě proto, že se demokratická část veřejnosti umí zorganizovat a má disciplínu. Tím nabírá morální převahu. Nedemonstruje se tu za platy a za dávky, což je ta nejhorší zpráva pro předsedu vlády. I kdyby rozdal celý státní rozpočet, tak si tyto lidi nekoupí. To se zcela vymyká jeho možnostem chápání.
Lidé demonstrují za dodržování pravidel a Babiš je ten, kdo je nepřijatelným způsobem překračuje. Proto komentář asi nejvlivnějších německých novin Franfurter Allgemeine Zeitung zhodnotil Babišovu situaci jasným úsudkem: Politik s takovou zátěží nemůže v Evropě stát v čele státu. Masové demonstrace vracejí tudíž Čechům důstojnost před světem.
Teď je ovšem na místě také zhodnotit slabiny a rizika současných protestů. Ikonická fotografie zaplněné letenské pláně již má své místo v budoucích učebnicích dějepisu jisté. Naštěstí se tam už nevejdou mnohé projevy, které na demonstraci také zazněly a způsobily u mnoha účastníků rozpaky. Zdá se, že zatímco mladší účastníci jsou z průběhu demonstrace spíše nadšení, tak lidé ve středním věku mívají k některým vystoupením kritický odstup. Je to dáno prostým faktem, že značná část demonstrujících patří k voličům demokratických stran pravého středu, což je široký, byť nejednotný politický proud, který má za sebou úspěšnou transformaci země z totalitního státu k svobodné a prosperující společnosti začleněné do západních struktur. Je poněkud komické, když mladí organizátoři nechají před takovými občany defilovat výlučně jen řečníky s postoji levicových intelektuálů.
Člověku je poněkud divně, když si na demonstraci za obnovu demokratických poměrů chvílemi připadá jako na akci nějaké strany zelených a pak ho zase někdo nutí, aby se chytil jako v kostele s okolními lidmi za ruce a vnímal při minutce ticha jakousi bioenergii. Vrcholem absurdity je pak snaha vzbudit mrtvého ducha „existenciální revoluce“ Václava Havla, což je pojem z eseje, kterou náš první demokratický prezident napsal v disentu a v níž snil o světě bez politických stran, kdy se v lidech údajně probudí jejich „autenticita“. Tyto nesmysly nepolitické politiky kdysi zkomplikovaly první roky obnovené svobody a vedly k tomu, že se duchovní následovníci Václava Havla nemohli uplatnit v praktické politice. Na nedělní demonstraci se ale za to uplatnili v roli jakéhosi svědomí národa. Nemáme asi nic proti Petru Pithartovi a Daně Němcové, ale proč zde nedostali místo představitelé jiných proudů politického myšlení? To má už zase Charta 77 monopol na demokracii? V disentu proti komunismu přeci byly i jiné proudy. Kupříkladu liberální a křesťanští demokraté. A také sociální demokraté. Pluralita je to, co akci chybělo.
A nakonec je třeba podrobit kritice jistou aroganci, s níž mluvili řečníci o demokratických stranách a s níž se organizátoři málem vytahovali tím, že nepozvali politiky. Představa politického protestu bez demokratických politiků je naprosto jalová. Jsou to totiž právě demokratické strany, které jediné mohou dostat tuto zemi z její krize. Tyto strany potřebují podporu a ne znevažování, což je mimochodem ústřední bod Babišovy ideologie. Babišismem nejde úspěšně bojovat proti Babišovi.
Spolek Milion chvilek pro demokracii odvedl na jednu stranu fantastickou práci, ale na druhou stranu se před ním otevírá velké riziko. Dává značný akcent na havlovský koncept charismatických osobností a málo na reprezentaci občanské plurality. Proto tomuto spolku hrozí, že se zamiluje do své moci vybírat řečníky k mikrofónu, což je začátek konce. To se stalo již první generaci „Pravdy a lásky“ v Občanském fóru v letech 1989 a 90. A druhá generace může dopadnout stejně.
Shrnuto a podtrženo. Masová demonstrace na letenské pláni obnažila gigantický problém České republiky, kterou v rozporu s pravidly ovládl nebezpečný a bezskrupulózní predátor. Všichni kolaboranti, kteří Babišovi pomáhali a pomáhají opanovat prostředí politiky, státní správy a médií, mají oprávněný strach. O jejich roli se ví. A svět zase ví, že v České republice nežijí jen nemyslící otroci barbarského miliardáře. To je obrovský přínos masového protestu. Cesta k nápravě ale bude svízelná a těžká, protože efektivní politický program nebabišovské budoucnosti tu nemáme. A když takový program nějaká demokratická strana i třeba má, tak ji nepustí organizátoři protestů k mikrofonu. To se musí změnit.
