Snímky ze zatýkání George Floyda FOTO: profimedia.cz / s využitím videa
FOTO: profimedia.cz / s využitím videa
Kauza tragického úmrtí pana Floyda vyvolala celosvětovou reakci, reagující na něco jiného, než se v oné kauze událo. Spouštěč se zcela minul s obsahem protestů, které vyvolal. Etnické napětí, které si u nás dovedou představit snad jen lidé z lokalit s vysokou přítomností nepřizpůsobivých Romů, je bohužel podle zcela objektivních čísel realitou. Tragická smrt pana Floyda s ním neměla téměř nic společného, a vyvolala jako v poslední době každé emočně nabité téma od Grety až po koronavirus slabomyslné reakce z obou extrémních pólů názorového spektra. Čistý popis reality a její racionální interpretace bez emocí byly naprostou výjimkou. Nyní vášně opadly, a je čas kauzu – spouštěč – analyzovat už bez adrenalinu v krvi.
Základním axiomem tohoto textu budiž, že demokracie stojí a padá s vládou zákona, s právním státem. A základem právního státu je, že s policistou se nikdo nepere. Když se pere, bude zpacifikován, když nebudou síly policistů stačit, přijedou posily, a když nebudou stačit ani ty, zasáhne armáda. Jinak by se totiž během pár dnů ulice změnily v bojiště, kde by pravdu měli ti nejozbrojenější a nejagresivnější. Ozbrojené složky zajišťují pořádek z vůle a za peníze daňových poplatníků, a když to nedokážou, zkolabuje stát.
V Čechách to řada lidí – ať už mladá levice, sluníčkářky středního věku nebo staří intelektuálové – vidí jinak. Že vlastně tak trochu mlátit policistu, či alespoň neuposlechnout jeho příkazu, je OK, když je ten narušitel sympatickej, hodnej, či dokonce menšinovej. Správná rvačka s policistou dokáže v realitě postmoderního světa přispět k politické kariéře – paní Kateřina Bursíková Jacques se stala skutečně slavnou až díky tomu, že neuposlechla příkaz policisty a udělala hysterickou scénu, nakonec spojenou s násilím. Její výstup byl zásadní prezentací její občanské nedostatečnosti a pohrdáním zákonem a demokracií, ale pomohl jí politicky jako máloco. Když mě policista podle mého soudu neoprávněně buzeruje, uposlechnu jeho příkazu, ihned zavolám policejní inspekci, podám na něj stížnost, a když mám na právníka, tak i žalobu. Neuposlechnout ale nesmím, protože on v tu chvíli reprezentuje stát. A vymoci si dodržování vlády zákona – v konkrétním případě pak poslušnost k příkazům policisty ve službě – je základní povinností státu. Když to neumí, skončí vláda zákona a zavládne právo silnějšího.
Předehra
Pan Floyd platil v trafice bankovkou, která připadala trafikantce zřejmě důvodně jako podezřelá, a zavolala policii. Zde přichází první podivnost – pan Floyd ukázněně v zaparkovaném voze vyčkal příjezdu policistů, i když normální pachatel trestné činnosti před policií zdrhá. Když jej pak policie vysadila z auta a vedla přes ulici ke zdi, bylo podivné čekání na zatčení pana Floyda pro zkušeného pozorovatele vysvětleno. Na videu ve stopáži 2.30 je vidět, že se pan Floyd válí u auta po chodníku. Poté, stopáž 4.40, když jej vede policista, mimika pana Floyda vypovídá o vysoce emočním konfliktním projevu, hrubě neadekvátnímu situaci, kdy je člověk zatčen a v poutech ho eskortuje policajt. V souladu s pozdějším rozborem krve je prostě vidět, že je pan Floyd sjetej. Od stopáže 5.09 – špatně viditelné, v levém horním rohu – nakládají dva policisté pana Floyda do policejního auta, a on se opět válí po zemi. Pak jej do auta – z levé strany, na zadní sedadla – policisté natlačí.
A jsme u dalšího videa: http://irozhl.as/aa0
To je sestřih, ale zachycuje počátek celého incidentu, v jehož průběhu pan Floyd zemřel. Přijíždí policejní auto a z něj vystupuje policista Derek Chauvin, který je dnes ve vězení s obviněním z vraždy. Oba muži zákona přicházejí k autu s panem Floydem a Chauvin otevírá (stopáž 3.50) z levé strany zadní dveře. Ohýbá se do nich, není vidět, zda něco říká nebo do někoho strká, pak ale zničehonic začne ze zadní strany auto obíhat k jeho pravé straně. K místu, kde později zaklekl pana Floyda. Stejně tak se z druhé strany vozu (je to vidět přes střechu) hrnou dva další policisté. Média o tom referují (cituji česká, ale i mnohá zahraniční) takto: „Chauvin vytáhne Floyda ven z auta a přitlačí ho kolenem na zem.“ Přitom na videu je vidět něco úplně jiného. Chauvin něco říká do levých zadních dveří auta a pan Floyd je pak pacifikován pod pravými zadními dveřmi toho vozu. Buď tedy pana Floyda policista Chauvin prostrčil autem ven zleva doprava – což při rozměrech obou účastníků není příliš pravděpodobné, anebo se pan Floyd pokusil pravými zadními dveřmi policejního auta, které si nějak otevřel, zdrhnout. Video, ukazující situaci na pravé straně vozidla, se mi nepodařilo dohledat.
A jsme u toho nejdůležitějšího videa, které celosvětovou kampaň zahájilo, a je jasné proč. Oběť vždy vzbuzuje soucit – a pan Floyd je tam zcela jednoznačně v roli oběti. Navíc je člen menšiny, která kdysi byla těžce diskriminovaná. Prosí. Křičí, že nemůže dýchat – což je pocit, který všichni známe třeba z dovolené u moře a který nás děsí. A samo zadržení, každé policejní zadržení, v sobě obsahuje prvky násilí – byť jde jen o nasazení pout. A násilí děsí. Dopouštějí se jej muži v uniformách – a uniformy nemá značná část populace v oblibě. Pak je tam krev, a nakonec smrt. Všechny atributy, aby video emočně nesmírně zasáhlo.
Jen v bodech
Ještě ve stopáži 4.23 pan Floyd klade aktivní odpor, vzpouzí se, Pokud vás takto zadržují policisté, budou vás tlačit k zemi, dokud se vzpouzet nepřestanete. S tím, že uvolní sevření, můžete počítat až tehdy, když přestanete klást odpor, a poté uběhne nutná doba ke zklidnění zadrženého, k tomu, aby přijal roli poraženého. Kdyby jej policista pustil bez toho, ihned se začne prát znovu. Ostatně ono „pouštění“ trvá dvě tři minuty; za léta mé reportérské praxe jsem viděl podobných zatčení na demonstracích nácků desítky a při reportážích mě takto alespoň pětkrát „zadržovali“ policisté či ochrankáři, o kterých jsem psal. „Teď ti uvolním ruku. Bude to míň bolet. Ale nehýbej se!“ Po chvíli: „Teď sundám to koleno, budeš moct normálně dýchat, ale nehýbej se…“ a tak dále, podle sjetosti a agresivity zadržovaného, až do momentu, kdy pochopí, že prohrál, a nechá se spoutaný odvézt. Pan Floyd v průběhu zápasu volá, že se dusí. Když se člověk opravdu dusí, nevolá, ale lapá po dechu.
4.35 – Pan Floyd projeví poslední pozorovatelné známky života, ale od tohoto okamžiku je už zcela pasivní. Podle videa nelze vyloučit, že v tomto momentě nastala smrt.
5.35 – Uplyne minuta, tedy podle mého soudu (neodborného soudu, domněnky jen lehce poučeného laika) minimální doba, jakou je třeba držet předtím agresivního zajištěného člověka, aby přijal roli poraženého.
7.23 – Pan Floyd dostává první pomoc od zdravotníků, ti jej odvážejí.
Hodinu poté je pan Floyd prohlášen za mrtvého. Světová veřejnost začne křičet o rasistické vraždě, událost se stane spouštěčem demonstrací proti etnickému napětí v USA, ale z hlediska boje zblízka, policejní práce a předpisů, uchovaných videozáznamů a výsledků pitvy situace rozhodně není jasná ani jednoznačná.
Co všechno bylo špatně?
Špatně byl pan Floyd, který vedle banálních střetů se zákonem (typu držení kokainu) také spáchal loupežné přepadení. Takže nesporně šlo o kriminálně závadovou osobu, se sklonem k násilí, a postavou to byl obr. Takže zcela samozřejmě vyvolával u policistů strach, který je na základě analýzy velkých čísel plně legitimní. Afroameričané, černoši afrického původu, tvoří v USA zhruba třináct procent populace, z dopadených vrahů je černochů přes padesát procent a z obětí vražd je černochů také přes padesát procent (podle FBI). Pokud jede bílá či smíšená policejní hlídka na zásah do černošské čtvrti, je pětkrát vyšší pravděpodobnost střelby či násilí, než když tam jedou černí policisté. Ta střelba bělošských policistů v černošských ghettech ve zdrcující většině případů není vyhodnocena jako nepřiměřená. Obyvatelé na ně prostě zaútočili. Obě skupiny – černí a bílí – jsou k sobě totiž vysoce nedůvěřiví a při transetnické kolizi občan versus policista je vyšší pravděpodobnost agresivního jednání z obou stran, než když mají stejnou barvu kůže. Takže pan Floyd vyvolával u policistů celkem oprávněný strach, na který je častou odpovědí agrese.
Špatně byl pan Chauvin, který byl sedmnáctkrát kázeňsky řešen, a je podle videí tak trochu menší postavy. Prcek nevyvolává takovou autoritu a respekt jako dvoumetrovej chlap, takže při vší úctě k právům prcků by v USA měli vykonávat policejní službu na ulici jen muži a ženy nad 185 cm. Se svým vzrůstem a sedmnácti maléry ve služebním spise pan Chauvin neměl vůbec být členem takové hlídky, ale měl sedět v kanceláři.
Co bylo dobře?
Až do stopáže 4.35 bylo zcela legitimní držet pana Floyda tím způsobem, jak jej pan Chauvin držel. Přijaté nazvání „klečel mu na krku“ při pohledu na video úplně nesedí, klečel panu Floydovi spíš na pravé klíční kosti (či svalu nahoře na rameni) a tlačil dolů, takže měl pan Floyd samozřejmě potíže s dýcháním, ale šlo o běžně užívaný zákrok. Zakleknutí (někde ne na krk, ale na záda) používá při zadržování agresivních osob policie všude na světě kromě Texasu. Tam se nezadržuje, tam se střílí rovnou.
Klíčové by bylo vědět, zda byl pan Floyd v době odvozu z místa incidentu do nemocnice živ, nebo ne – či alespoň jaké známky života jevil. A mám velkou obavu, že v atmosféře vyšetřování této radioaktivní kauzy bude velmi těžké se něčeho alespoň trochu objektivního dopátrat. Nejen velmi těžké pro mne, ale velmi těžké pro americký soud. V úvahu totiž připadá varianta, že pan Floyd zemřel v momentě, kdy přestal klást odpor, někdy ve 4.35 videozáznamu. Že zemřel v průběhu zatýkání v době, kdy kladl fyzický odpor, a použití fyzického násilí proti němu bylo v souladu s tím, na co policii platíme.
S policií se prostě prát nelze, ani trošičku. S tím stojí a padá demokracie, tento princip se vznešeněji nazývá „vláda zákona“. Když se někdo pere s policií či neuposlechne příkazu policisty, nemůže se pak divit. Může uposlechnout příkazu a na policistu si stěžovat, a v případě, že má pravdu, dosáhnout omluvy, odškodnění, prostě narovnání křivdy. Ale prát se s policistou nikdo nesmí, protože policista je tu proto, aby se lidé neprali ani mezi sebou, natož s ním.
I když připustíme, že ve 4.35 videozáznamu pan Floyd nezemřel, ale upadl do bezvědomí, zůstává na „neadekvátní“, „příliš brutální“ či dokonce „vražedný“ zákrok dvě minuty čtyřicet osm vteřin, zkrácených na počátku té doby o dobu nutnou na zklidnění zadržovaného, kterou nejsem kompetentní odhadnout. O dobu, kdy zadržovaný přijme roli poraženého.
Co s tím?
Pokud bychom měli věc nějak sumarizovat, dojdeme k následujícímu:
- Pokud pan Floyd zemřel v momentě, kdy přestal klást odpor (stopáž cca 4.40), udělal pan Chauvin tím, že dál klečel na mrtvém člověku, malou chybu, odpovídající snížení platu na tři měsíce o deset procent či sundání jedné „frčky“. Ano, měl ho možná pustit o minutu dřív, ale jeho smrt způsobil, když se pan Floyd ještě pral. Tedy chvaty v souladu se služebními předpisy, při práci, za kterou policisty platíme. Takže žádný trestný čin.
- Pokud pan Floyd skutečně zemřel až následkem zákroku v době, kdy již nekladl odpor, a policista se dopustil smrtící chyby, když postupoval proti předpisům, je nutné si uvědomit, že šlo o bojovou situaci. A že ono pochybení trvalo tři minuty. Ano – dopad byl strašlivý, způsobil velké neštěstí, podobně jako když někdo malou nepozorností při řízení přejede dítě na přechodu. Ale sama ta chyba pana Chauvina byla malá.
- Smrt pana Floyda nebyla tím, co v českém právu nazýváme slovem vražda. Nezemřel-li v době, kdy byl zakleknut při kladení odporu, ale později, šlo o něco jako neúmyslné zabití, ublížení na zdraví s následkem smrti. Úmysl jej zabít nikdo nikdy nikde neprezentoval a policistovi nepodsouval.
- Rasistického na činu nevidím vůbec nic – rasistická je atmosféra v USA, kdy policisté velmi dobře vědí, že čistě statisticky znamená zadržování či jiný střet s osobou černé pleti vyšší riziko násilí než střet s osobou jiné barvy pleti.
Ale někdo to bude soudit, bude pod strašným mediálním a celospolečenským tlakem, a já se velmi obávám, aby se panu Chauvinovi dostalo spravedlivého procesu, ne procesu na objednávku veřejnosti popuzené proti policii. Ona totiž tato kauza opět odhalila Dunning-Krugerův efekt, zákon zachování blbosti, který říká, že nejkompetentněji se cítí nevzdělaní hlupáci, kteří o dané otázce opravdu nic nevědí.
Viděl jsem desítky výkřiků – v médiích i na sociálních sítích – co všechno bestiálního by měli Chauvinovi udělat, či naopak že si to Floyd zasloužil. Ne, pan Floyd nepatřil mezi lidi, jejichž život nemá cenu. Nedávno zemřel v českém vězení člověk, který umučil dítě. Vyšetřovat tu smrt bych považoval za plýtvání penězi daňových poplatníků, protože na životě člověka, co umučil dítě, opravdu nezáleží. Pan Floyd byl dejme tomu normální grázl. Určitě jsou takových jako on v USA statisíce, možná i miliony. Lidé, kteří nejsou nic moc, ale nevyloučili se sami z lidství jako vrazi dětí. Nejde je zabíjet, záleží i na jejich životech. Stejně tak heslo hnutí Black Lives Matter – Na černých životech záleží – není nesmysl, byť bych jej raději viděl v podobě „i na černých životech záleží“, či „na lidských životech záleží“. Nápadně vyšší počet zastřelených černochů na americkém venkově oproti městům ukazuje, že v Buranovicích nad Mississipi nejspíš policie rasistická opravdu je.
Pan Floyd zemřel, a soud s policistou Chauvinem bude. Široká veřejnost má naprosto jasno, jak by měl být potrestán. Na rozdíl od těch fejzbůčkových znalců jsem pár zadržení viděl a párkrát mi to na mně samém policisté, o kterých jsem psal, předváděli. A nejen policisté – naposledy jsem takto dostal přes držku od mladé a subtilní dívky cvičící krav maga. Takže vím, že já sám prostě nejsem kompetentní míru Chauvinova provinění posoudit. A má-li být soud s ním spravedlivý, měl by jej soudit soud vojenský, a rozhodovat soudce, který má osobní zkušenost z boje. Ať už jako voják, nebo jako policista. Bez té osobní zkušenosti jsou všechny úvahy o tom, jak velké provinění jsou ty tři minuty navíc, co pan Chauvin nehybného pana Floyda držel zakleknutého, pouhým mudrováním neználků.
