ESEJ / Od migrační krize roku 2015 obchází Evropou strašidlo občanské války, přinejmenším v představách různých proroků zkázy. David Betz však takovým prorokem není, je profesorem války v moderním světě – tak skutečně zní jeho akademický titul – na katedře válečných studií londýnské King’s College, která je, jak sám hrdě říká, v tomto oboru nejlepším a největším odborným pracovištěm na světě.

Betz nevzrušeně a s akademickým odstupem dokládá, že v dnešní Británii a potažmo i v mnoha dalších zemích Evropy vládne situace, jaká bývá pro výbuch občanských konfliktů charakteristická. V odborné literatuře uváděné podmínky vypuknutí občanské války jsou naplněny do té míry, že rozhodující okamžik máme dnes již dost možná za sebou, jen ještě uplyne nějaký čas, než si to ve zpětném pohledu bude možné uvědomit.

Jak Betz přiznal v rozhovoru, jejž vedl s hostiteli podcastu TRIGGERnometry, souvislost mezi obecně přijímanými tezemi svého oboru a situací v zemi, kde žije, si začal uvědomovat teprve po brexitu, kdy se britská politická třída začala snažit rozhodnutí voličů zvrátit, omezit, nebo alespoň zkomplikovat a odsunout. To vedlo k otázkám po legitimitě vládnutí v Británii, a právě legitimita je při studiu fenoménu povstání a občanské války jedním z klíčových témat. Betz dospěl k přesvědčení, že postupně vzniká učebnicová situace, kdy legitimita vlády klesá a občanský konflikt se stává reálnou, ba pravděpodobnou hrozbou.

Společenská hnutí, povstání a občanská válka

Na prvním místě je podle Betze třeba si uvědomit, že povstání je v podstatě společenským hnutím, přičemž taková hnutí jsou v každé společnosti normálním, ba dokonce žádoucím jevem: bez nich by se nové myšlenky nedokázaly uplatnit. Některá ovšem bývají spornější než jiná a ve společnosti jejich působením výrazně roste napětí, stačí vzpomenout na americké hnutí za občanská práva, různá protikapitalistická hnutí v dějinách nebo koneckonců i současné hnutí za „záchranu klimatu“.

Povstání se od normálních společenských hnutí liší tím, že v některých směrech zachází za rámec zákona. Betz v této souvislosti cituje Nelsona Mandelu, který svého času prohlásil, že hnutí usilující o nápravu křivd určitého druhu dřív nebo později stane před volbou: buď tváří v tvář statu quo rezignuje, poněvadž v rámci pravidel je neměnný, anebo postoupí za rámec zákona. Činit tak lze nejrůznějšími způsoby, od sabotáží přes násilné nepokoje až po více či méně kalkulované a cílené fyzické útoky.

Na každém povstání je přitom zásadně významné, že se opírá o obrovskou zásobárnu energie a trochu se v tom směru podobá ledovci: převážná část je jakoby skryta pod hladinou. To, co bezprostředně upoutá pozornost – například demonstrace nebo sebevražedný atentát –, je méně důležité než masová nespokojenost v pozadí, jež se hromadí po dlouhou dobu a z níž viditelné akty revolty vyvstávají.

Betz své teze dokládá převážně příklady ze současné Velké Británie, je však jasné, že v řadě západoevropských zemí vládne situace velmi podobná. Žádné guerilly dnes sice pod heslem „Británie především!“ na Westminster neútočí, ale dokladů prohlubujícího se odcizení od normální politiky přibývá. Stále častěji občané vyjadřují přesvědčení, že politika se tak či onak porouchala a přestala fungovat, jak má.

Politika v podstatě není nic jiného než metoda řešení problémů kolektivního jednání – tedy takových, na které úsilí jednotlivce nestačí. Politický systém shromažďuje názory lidí na nejrůznější společenské problémy, (v našem případě) pomocí voleb generuje politiky a ti pak v diskusi dospívají k řešení problémů, které danou společnost tíží.

V normálně fungujícím politickém systému, totiž v takovém, který je obecně přijímán jako legitimní, sice jednotlivci s konkrétními rozhodnutími nemusí souhlasit, ale uznávají, že se k nim dospělo uplatněním spravedlivých pravidel a předpolitická jednota a loajalita takovým nesouhlasem v zásadě není ohrožena, ostatně jsme přece všichni Britové. Svým způsobem se to podobá situaci v rodině, jejíž příslušníci k sobě přirozeně pociťují blízkost předcházející jejich osobní pocity a zájmy.

V Británii a v mnoha dalších západních zemích je však dnes nanejvýš zřejmé, že důvěra ve vládu dramaticky poklesla. Ve skutečnosti už po víc než jednu generaci rapidně klesá důvěra ve všechny instituce, v ty politické ovšem nejvýrazněji. Žijeme v systému, který je v rostoucí míře pociťován jako nelegitimní, neschopný funkčním způsobem řešit problémy kolektivního jednání. Podle Betze k tomu zásadním způsobem přispívá šíření politiky identity rozkládající dříve převládající předpolitickou jednotu a loajalitu. Lidé, kteří se hlásí k jednotlivým rasovým, náboženským, etnickým, sociálním či kulturním menšinám, mají sklon prosazovat své vlastní zájmy a hájit svá vlastní hlediska bez ohledu na zájmy a hlediska širší společnosti.

Navíc vše nasvědčuje tomu, že stávající problémy jsou už dnes příliš hluboké, než aby politický systém ještě dokázal vyléčit sám sebe. Šíří-li se ovšem dojem, že problémy už nelze dál snášet a právě tak je v rámci stávajících pravidel hry nelze ani vyřešit, ocitáme se v situaci počínajícího povstání.

Betz přitom raději než o povstání mluví o občanské válce – ve smyslu konfliktu, jehož strany podléhaly na jeho počátku jedné a téže svrchované autoritě. Zdůrazňuje tím skutečnost, že příčiny konfliktu jsou vnitřní, nikoli vnější, a nejde jen o cosi nárazového a krátkodobého: občanská válka má svou prehistorii, a jakmile se rozhoří, zpravidla trvá dlouho – ve druhém z dvojice esejů, které Betz na toto téma uveřejnil v časopisu Military Strategy Magazine, cituje studii, podle níž občanské války v období 1945–1999 trvaly v průměru pětkrát déle než války, v nichž spolu bojovaly státy. 

Frakcionalizace

Odborná literatura zabývající se občanskými válkami, jak ji Betz shrnuje, uvádí trojici obecných příčin, z nichž první je frakcionalizace (factionalism, roztříštěnost). Přitom platí, že velmi roztříštěné společnosti mívají k velkým občanským konfliktům podobně daleko jako společnosti velmi homogenní, protože v nich obtížněji vznikají skutečně masová hnutí. Nejméně stabilní bývají tudíž středně homogenní společnosti, zvlášť takové, v nichž dochází ke změně statusu titulární většiny, případně dominantní menšiny, schopné se vzbouřit, aniž by musela spojit síly s jinými menšinami.

Lze uvést řadu typů frakcionalizace, například etnickou či konfesijní, nejnebezpečnější je však frakcionalizace polární, kdy už předmětem nesouhlasu přestávají být jednotlivé sporné otázky, v našem případě například umělé potraty nebo trest smrti. V takové situaci lidé hájí to, o čem soudí, že je to konsenzus, jejž zastává frakce, k níž se sami hlásí. V podstatě to znamená, že své vlastní svědomí odsouvají stranou, poněvadž pociťují takovou míru nejistoty, která je motivuje raději přijmout názor své frakce. Podle Betze taková polarizace v současnosti rychle roste, přičemž odborná literatura uvádí, že následujícím stupněm bývá už občanská válka.

Otázky klimatické změny, vstřícnost k imigraci, izraelsko-palestinský konflikt, ochota přijímat alternativní sexuální preference, transsexuály nebo třeba i muslimy, o těchto a mnoha dalších sporných otázkách platí, že známe-li něčí postoj k jedné, dokážeme se značnou mírou přesnosti odhadnout, jak se staví i k ostatním. Ať už vláda stojí na jedné straně, anebo se snaží rozdíly nějak překlenout, její legitimita ve společnosti nevyhnutelně klesá.

Degradace postavení

Druhou běžně uváděnou příčinou občanských válek je pokles společenského postavení až dosud dominantní většiny, v odborné literatuře označovaný termínem downgrading (česky snad degradace postavení). Jak Betz podotýká, v podstatě je to akademický termín označující totéž, co se někdy označuje spojením „velká výměna“, ovšem ve smyslu čistě deskriptivním, nikoli nějak konspiračním. Z hlediska možného vypuknutí občanské války je to situace zvlášť nebezpečná, protože dříve dominantní většina obávající se o své postavení mívá ještě pořád dost sil na to, aby utvořila skutečně masové hnutí, a bývá v tom směru vysoce motivovaná.

To ovšem vede přímo k otázce přistěhovalectví a multikulturalismu. „Pokud bych měl seřadit faktory vedoucí k možné občanské válce,“ říká Betz v podcastu TRIGGERnometry, „byl by multikulturalismus číslo jedna. A kdybych jim měl přidělit nějaké numerické hodnoty, měl by zhruba devadesát procent.“

Nezbytným předpokladem normálně fungujícího politického systému je podle Betze předpolitická loajalita. Právě v tom spočívá výjimečnost národního státu: tvorům, kteří se psychologicky vyvinuli v malých skupinkách, umožnil pociťovat intenzivní osobní loajalitu k velikému celku, kterému bylo možné vládnout demokraticky.

Multikulturní, postnacionální model je tudíž pro způsob, jak si většina západních států vládne přinejmenším od doby pozdní modernity, velmi ničivý. Navíc proměna, kterou Evropa v posledních třiceti letech podstupuje, probíhá horečnatým, historicky zcela bezprecedentním tempem.

Kritika multikulturalismu by navíc neměla být nijak zvlášť kontroverzní – Betz cituje výrok německé kancléřky Angely Merkelové z roku 2010, že multikulturalismus v její zemi „naprosto selhal“, a několik měsíců poté vyslovené varování anglického premiéra Davida Camerona, podle něhož multikulturalismus „ghettoizuje lidi do menšinových a většinových skupin, jimž chybí společná totožnost“. V obou případech šlo o politiky výrazně centristické. 

Spojení „velká výměna“ se sice často vyskytuje v prostředí pravicových konspiračních teorií, Betz však upozorňuje, že sám žije na severu Anglie, v kraji převážně levicovém, a tento narativ je v jeho okolí právě tak běžný. Jak říká, stranami nadcházejícího konfliktu se z tohoto hlediska nejspíš stanou „ti, kdo chtějí svou zemi zpátky,“ a „ti, kdo jim říkají, ať sklapnou“.

Ztráta víry

Třetím prvkem v pozadí občanských válek je podle Betze ztráta víry, konkrétně víry v legitimitu normální politiky. V odborné literatuře zabývající se politickými vzpourami a jejich potlačováním hraje koncept legitimity ústřední roli, jakkoli jej není snadné náležitě definovat. „Vlastně je to něco jako kouzlo vládnutí,“ podotýká Betz v přednášce uveřejněné na britském serveru UnHerd. „Když legitimitu nemáte, dramaticky vám to zvyšuje vládní náklady.“ Pokud lidé legitimitu vlády uznávají, zpravidla dělají, co se od nich očekává, aniž je zapotřebí je k tomu trvale nutit – proto britští policisté tradičně chodí neozbrojeni.

Legitimita je snad koncept poněkud efemérní, bezprostředně však souvisí s důvěrou, a tu lze naopak měřit velmi dobře a společenské vědy se jejím měřením zabývají odedávna. Proto je nezpochybnitelným faktem, že důvěra v politické instituce, strany a představitele prakticky ve všech západních zemích už po víc než generaci trvale a dramaticky klesá – v Británii dnes často dosahuje sotva deseti procent. Politické systémy evropských zemí jsou přitom historicky „navrženy“ na vysokou úroveň důvěry a s jejím úpadkem se neumějí vypořádat.

Betz má za to, že s ohledem na zmíněnou trojici faktorů, odborníky považovaných za indikátory potenciálu občanské války, je dnes v Evropě takový vývoj veskrze reálný. Odmítá přitom, že by situaci nějak dramatizoval: jednotlivá svá tvrzení považuje za vcelku nekontroverzní a jde jen o to, zasadit je do rámce, jejž většina jeho kolegů v oboru bez námitek přijímá. V Evropě sice existují obranné bariéry, které vzplanutí větších občanských konfliktů tradičně brání, ale Betz argumentuje, že v současnosti dochází k jejich výraznému slábnutí.

Bohatství

První, nejvýznamnější a nejzjevnější z bariér, o nichž Betz mluví, je bohatství: zkrátka a dobře, dokud mají lidé žijící v nějakém společenském systému dostatek peněz, mívají menší motivaci přímo se proti němu postavit, a to i v případě, že se v jeho základech objeví trhliny a společenské napětí roste. Peníze v rukou státu jsou navíc i cosi jako „společenský lubrikant“ – procesy a změny, které by za jiných okolností „dřely“, se dají zakrýt a usnadnit, ať už cíleným vyplácením podpory těm, kdo jsou jimi dotčeni, anebo nějakou více či méně modernizovanou verzí starořímského panem et circenses.

Západní země ovšem tento model předcházení společenským nepokojům dlouhodobě financují na dluh a znovu se nezdá nijak zvlášť kontroverzní tvrdit, že tato praxe začne být již brzy neudržitelná. Snadno si lze představit krizový scénář podobný roku 2008, ale i v případě, že nic podobně drastického nenastane, pokračovat dál v současné praxi už zanedlouho přestane být možné: o tom, že zvlášť Velké Británii a Francii hrozí fiskální krize, mluví mnozí. To povede k dalšímu zviditelnění již nyní reálně existujících problémů.

Zvyková poslušnost

Druhou bariérou bránící otevřeným občanským konfliktům je skutečnost, že v zemích, které se po celé generace těší dobré, funkční vládě, začnou lidé úřadům prokazovat zvykovou poslušnost. Zejména Britové mají podle Betze pověst relativně pasivních občanů, kteří bývají své mocenské elitě nezřídka ochotni tolerovat i prohřešky, které by v jiných zemích vyvolaly přinejmenším značnou nespokojenost. Betz v této souvislosti dokonce mluví o zvláštním britském „nadání pro vládnutí“ a přirovnává je k historickému pruskému nadání pro řízení věcí vojenských.

To dále souvisí se skutečností, že Británie (a v jisté míře lze totéž říct i o zemích, které se britským systémem inspirovaly, potažmo o Západu jako celku) tradičně disponuje relativně jednotnou a kompetentní vládnoucí elitou, která se s občanskými nepokoji historicky dokázala vypořádat, ať už jejich včasným rozptýlením, potlačením, anebo kooptací jejich potenciálních vedoucích představitelů.

Britské elity – jakož i jejich protějšky v ostatních západních zemích – dnes za nápadně kompetentní považuje asi jen málokdo, významnější však je, že věcí minulosti se stává i jejich jednota a jsme svědky stále častějších případů odpadnutí. Nejkřiklavějším příkladem takového „zběha“ je Donald Trump, nominální republikán, který se jen málo podobá tradičním vůdcům své strany, ale v podobném duchu lze pohlížet i na současný fenomén britské Reformní strany (ačkoli Betz sám jej považuje spíš za poslední pokus elit udržet se u moci) nebo na nejrůznější nová hnutí vznikající dnes ve všech západních zemích. U našich sousedů byla Alternativa pro Německo částečně založena „zběhlými“ křesťanskými demokraty, zatímco Spojenectví Sahry Wagenknechtové se odštěpilo od „polosystémové“ postkomunistické levice.

Jak říká Betz, místo tradičního pocitu, že vposledku jsou vlastně všichni příslušníci elit na jedné lodi, sílí dojem, že každý z nich si hledá vlastní záchranný člun.

Nenaplněná očekávání

S dvěma výše zmíněnými faktory souvisí třetí, na jehož zásadním významu se odborná literatura zabývající se revolucemi, občanskými válkami a společenskými vzpourami povýtce shoduje, a tím je vznik propasti očekávání, tedy dramatického rozdílu mezi tím, co lidé v dané společnosti očekávají a čeho se jim v praxi dostává. Primárně jde o materiální statky, roli zde však může hrát například i prestiž. Trvalá frustrace významné části obyvatelstva již mnohokrát v minulosti vedla ke společenskému rozvratu a v Británii je dnes podle Betze zcela zjevná: v prvním z dvojice článků v časopisu Military Strategy Magazine označuje současnou propast očekávání za „gigantickou“.

Je všeobecně uznávanou skutečností, že mezi příslušníky mladší generace dnes vládne velmi odlišná nálada než mezi staršími občany. To, co mohli mladí středostavovští Britové (a nejen Britové) v minulosti očekávat, pro ně začalo být prakticky nedosažitelné, a platí to ve srovnání nejen s generací jejich rodičů, ale i s jejich bezmála vrstevníky, jen o deset či patnáct let staršími. Všechno začíná nemožností pořídit si vlastní bydlení – v tom směru se nabízí citace z článku Rogera Partridge z minulého čísla Kontextů: „Pokud rodiny nemají na to, pořídit si bydlení, a jejich děti jsou lapeny v selhávajícím školském systému, šíří se deziluze… [lidé už jednoduše] nevidí, že by systém fungoval.“

Navíc existují velmi pádné důvody k obavám, že situace se ještě dále zhorší a propast očekávání se prohloubí. Probíhající technologické změny a zejména nástup umělé inteligence pravděpodobně postihnou „bílé límečky“ stejně tvrdě, jako postihla globalizace a přesouvání průmyslové výroby do zahraničí před pětadvaceti či třiceti lety ty „modré“.

A někteří z těchto lidí nejspíš stanou v čele občanských nepokojů. Betz zmiňuje v této souvislosti Petera Turchina, rusko-amerického vědce, který se zabývá matematickými modely dlouhodobých historických procesů. Turchin mluví o nadprodukci elit, tedy o vzniku velkého množství lidí, kteří byli vyškoleni a kulturně připraveni na to, že se stanou součástí elity, tato jejich očekávání se však nenaplnila. Betz se odvolává na studie naznačující, že podobný osud postihl v dnešní Británii tak či onak až 39 procent mladých.

Kdy to začne?

Nacházíme se v situaci, kdy hlavní předpoklady umožňující vypuknutí občanské války jsou již v Evropě splněny a bariéry takovému vývoji bránící oslabeny. Kdy je třeba očekávat výbuch a co jej způsobí? Takovou otázku podle Betze zodpovědět nelze, poněvadž události na podobně nízké úrovni jsou ze své podstaty nepředvídatelné. Názorným příkladem je nedávná vlna revolucí známá pod názvem Arabské jaro: mnoho lidí si sice uvědomovalo vysokou míru politické a sociální frustrace v arabském světě a trvale se stupňující napětí hrozící výbuchem, nikdo ovšem nemohl tušit, že lavinu nakonec uvede do pohybu jistý alžírský prodavač ovoce, jehož zoufalství z trvalých ústrků místních úřadů přiměje veřejně se upálit.

Často se o takovém vývoji mluví s pomocí metafory jiskry a sudu s prachem, popřípadě stohu slámy, jenž snadno lehne popelem a stačí k tomu jediná zápalka. Důležitá však v takové souvislosti není ani tak zápalka, jako spíš stoh: pokud není široko daleko žádná sláma ani sud s prachem, jiskry mohou létat a zápalky hořet bez nebezpečí. Betz zdůrazňuje, že pozornost je v této situaci třeba věnovat především politickým rozhodnutím a vývojovým trendům, které výbušnou situaci vytvořily. Problémem tak dnes nejsou potenciální jiskry a zápalky, nýbrž frustrovaná politická energie, která se v naší společnosti dlouhodobě nashromáždila, ať už k tomu došlo v důsledku vědomého rozhodnutí, anebo jen souhrou okolností.

Betz navíc upozorňuje, že přinejmenším v britském kontextu se zdá, jako by narůstala bojechtivost nejen na protiimigrační pravici, ale právě tak i na levé straně politického spektra, stačí si připomenout incident z letošního léta, kdy na hudebním festivalu v Glastonbury tisíce lidí skandovaly divoce protiizraelská hesla.

Pro občanské války bývá typické, že rozhodující okamžik nadejde dřív, než si to většina lidí uvědomí: americká občanská válka tak „oficiálně“ začala bombardováním pevnosti Fort Sumter, ale vývoj nezadržitelně směřoval ke konfliktu už dlouho předtím a historické knihy o něm potřebují mnoho kapitol, než dospějí k první salvě. David Betz soudí, že úvodní kapitoly příštích pojednání o „naší“ občanské válce budou líčit politická rozhodnutí a procesy, které dnes již máme za sebou. 

---

Prameny:

David Betz, „Civil War Comes to the West“, Military Strategy Magazine, roč. 9, č. 1,
https://www.militarystrategymagazine.com/article/civil-war-comes-to-the-west/

David Betz, „Civil War Comes to the West, Part II: Strategic Realities“, Military Strategy Magazine, roč. 9, č. 2, https://www.militarystrategymagazine.com/article/civil-war-comes-to-the-west-part-ii-strategic-realities/

Is civil war coming to Britain? David Betz & Mary ­Harrington,
­­­UnHerd, https://www.youtube.com/watch?v=okLu7RgMoV4

Are We Headed for Civil War? David Betz, TRIGGERnometry, 
https://www.youtube.com/watch?v=3h49O0AGxx0&t=3387s

Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Text vyšel v listopadu 2025 v tištěném čísle časopisu Kontexty 5/2025. 

Tento článek si můžete zdarma poslechnout v audio verzi zde.