Čekání na prezidenta: Co je třeba udělat, abychom si na Hrad zvolili estébáka a lháře

Andrej Babiš (ČTK/Pavlíček Luboš)

Andrej Babiš | FOTO: ČTK/Pavlíček Luboš

Obranná válka ukrajinského Davida proti ruskému Goliášovi může být přes veškerou její tragičnost i určitou pozitivní inspirací pro náš český politický rybníček. Momentálně v něm totiž žijeme i čekáním na prezidenta. Ať se nám to líbí, nebo ne, český prezident, ústava neústava, je u nás vlivným činitelem dění. Nikoli fakticky a právně, ale morálně, emocionálně i mediálně mocným sebeidentifikačním modelem chování (vědomým i nevědomým). A to jak u jednotlivců, tak u společnosti.

Měli jsme na Hradě prezidenta, který přišel s tím, že neexistují špinavé peníze (rozuměj špinavé kšefty). Že před právem je třeba utéct, morálka je passé a klamání rozhodčího regulérní součást hry. Nejen ve sportu (Maradona a jeho gól rukou, který viděl celý svět kromě rozhodčího), ale i v byznysu a v politice. Tím vším podprahově nabízel určitý model chování pro celou zemi. Model, který občany chlácholil v jejich nedejbože výčitkách svědomí z každodenních malých či větších podvůdků, lží a krádeží: jsou-li z toho peníze (v jeho pajazyce: výnosy převyšují náklady), je vše o.k.

Papež František a moskevský patriarcha Kirill (koláž) (wikimedia commons (Krassotkin))

Peníze přece nesmrdí, úspěch omlouvá vše a ti, kdo s tím mají problém, vám prostě závidí. Neúspěšní úspěšným. Není divu, že s takovým mravním konceptem skončil ve světě známou krádeží pera v přímém přenosu (to je to nejmenší, co mi na něm vadilo), doma omilostněním pravomocně odsouzených bratrů tunelářů. A také skandální podporou fašizujících uskupení v Německu nebo v Rusku.

Putinovu medaili si bezesporu zasloužil, byl po morální stránce stejné krevní skupiny – na rozdíl od Jaromíra Nohavici, jemuž to neustále vyčítáme, Puškinovu medaili věru nezískal za zpívanou poezii, ale za politickou podporu válečného zločince. Na to se dnes rádo zapomíná, válečným zločincem se ruský fýrer nestal až teď v Buči nebo Mariupolu, ani v roce 2014 na Krymu, ale o nějaký ten rok dříve v Grozném a Gruzii (a později také v Sýrii), a politický terorismus na svých oponentech praktikoval doma i ve světě celou dobu, co je u moci.

Banner Nová Orientace

A přesto: dodnes si náš první pohavlovský prezident nemyslí, že ruská agrese je válečný zločin – maximálně omyl. A i když nevěří ani dokumentárním záznamům (tady ovšem není zdaleka sám), ani očitým svědkům i těch nejdrastičtějších ruských zločinů, přesto velkoryse připouští, že se v Putinovi krapet mýlil – takový dosud brilantní politik, skvělý stratég, šachista, který je vždy o dva tahy napřed před světem? Spočítal si vůbec náklady a výnosy té operace? Morální hledisko pan exprezident vůbec nebere v potaz.

Duchovní dvojče

V tom se navlas podobá i dnešnímu prezidentovi, který je na rozdíl od šikovněji lhoucího Klause soudně vícekrát usvědčeným lhářem. Sice dosud nemá medaili od Putina, i když na tom celou dobu tvrdě pracoval, tak horlivě, že jeho nadávky novinářům musel mírnit sám gosudar. Zato předvedl po 24. únoru ve svých názorech na Putina neuvěřitelný (ano, ne-uvěřitelný) trojitý Rittbergerův názorový skok – i když by tu víc seděl rusky znějící Salchow, už proto, že v něm dopadnete na jinou nohu, než ze které jste skákal. Svého dosavadního favorita a přítele nazval teď válečným zločincem. V jeho případě to má ovšem asi takovou cenu, jako kdyby u Mengeleho po válce propukla náhlá láska k Židům. Proto přiznejme jeho předchůdci aspoň v tomto bodě větší názorovou kontinuitu, neboť dál, byť sofistikovaněji, hájí ruská stanoviska.

Slavný snímek z náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. (ČTK/AP/Jeff Widener)

Zdálo by se, že po odstrašujících zkušenostech se dvěma pohavlovskými prezidenty se česká společnost poučí. Přinejmenším v tom, že nadále nebude hledat svého reprezentanta mezi pragmaticky založenými politickými podnikateli a patologickými osobami s chorobnou touhou po moci.

Přesně ty vyloučil z vedení obce už Platón ve své Ústavě, a naopak doporučoval vytrvale hledat mezi těmi, kdo chorobou moci netrpí. Zato umí zájem obce nadřazovati svým soukromým zájmům. To jsou filosofové – nikoli prosím filosofové profesí či glejtem, ale filosofové sebevzděláním a schopností vidět za horizont bytí a nahlížet celek (Jan Patočka: „Duchovní člověk je člověk všeobecna, jenž se musí učit nahlížet celek, a to po celý život,“ Evropa a doba poevropská, 1992).

V našich starších dějinách jsme měli možná takové osoby tři, snad J. A. Komenského, Havlíčka-Borovského a Františka Palackého: náboženský filosof a pedagog, novinář a satirik a filosoficky zaměřený historik. A v novějších dějinách vidím jen dva, za něž se sami před sebou ani před světem nemusíme stydět: Masaryka a Havla.

Ani jeden z nich nebyl technologem moci, oba se stali prezidenty neplánovaně, ale oba beze zbytku naplňují Patočkovu definici, vycházející z Platóna. Havel přitom vystudoval divadelní školu. A například Zelenskyj, vzděláním právník, se profiloval jako komediální herec. Mnohem podstatnější, než co kdo vystudoval, se ukazuje ona schopnost nahlédnout celek a nadřadit zájem obce svému egu. A tak i maximálně rozdílní lidé jako Masaryk, Havel a Zelenskyj mají něco společného. Ve zlomové historické situaci obstáli. Právě proto, že nadřadili morální princip utilitárním zájmům svým nebo své skupiny.

Papež František významně proměňuje praxi katolické církve a vrací ji k evangelním kořenům (ČTK/AP/Alessandra Tarantino)

Jsou takovými lidmi, schopnými nahlížet celek, populistický, úzce zaměřený odborář, v současné době na třetím místě kandidátské obliby? Je jím zatímní favorit volby, všemi mastmi mazaný oligarcha a mediální magnát, který neumí založit stranu jinak než jako lobbistickou, mediálně mocnou nátlakovou skupinu, pracující od počátku na základě fýrerprincipu?

Říká se, že kdo se jednou splete a doplatí na to, má pech. Kdo se splete podruhé, můžeme ho pořád ještě jako smolaře politovat. Jestliže se však naše společnost – jak naznačují dosavadní průzkumy – splete potřetí, nic lepšího si nezaslouží, než mít na Hradě svého estébáka a Evropským parlamentem potvrzeného zloděje. Je to opravdu neodvratné?

Pět podmínek, jak si zvolit estébáka na Hrad

1/ Nadále v médiích, veřejnoprávní v čele s Českou televizí nevyjímaje, pokračovat v nadbíhání voličům Okamury a ANO. Třeba tím, že z jedné dílčí události nadále udělají hlavní zprávu dne (maďarsky mluvící Romové na hlavním nádraží, kteří ve skutečnosti tvoří jen zlomek ze zhruba 360 tisíc uprchlíků). Podařilo se tak jediné – zabrnkat na nejnižší xenofobní strunu voličů, vymazat původní soucit s Ukrajinci, neboť v obecném povědomí budou už navždy spojeni „s těmi cikány“.

2/ Nadále zvát do médií zaměstnance Babišovy mediální divize, tj. novináře z okruhu MfD či LN, vázané slibem věrnosti Vůdci, a dělat z nich „nezávislé“ komentátory. A mezi nimi denně několikrát zvát i stálou politoložku veškerého politického dění, provařenou Alenu Schillerovou, která už celé měsíce „tvrdě maká“ na šéfově prezidentství.

3) Nadále podprahově gumovat z médií i z myslí občanů fakt, že dosavadní favorit volby je zloděj dotací nejen trestně stíhaný, ale i obviněný a čeká ho soud.

()

4) Nadále v mediálních diskusích i komentářích poměřovat výběr kandidátů kritériem popularity, manažerské úspěšnosti, ekonomické či jiné technologické zdatnosti a zcela pomíjet nepominutelnou podmínku (jedinou „sine qua non“!)  – kritérium mravní.

5) Nenápadně mazat z médií i z širšího povědomí Babišovy protikandidáty (Fischer, Nerudová, generál Pavel – právě on svým „nelpěním“ na moci i kandidatuře za každou cenu naplňuje klíčovou Platónovu podmínku!). Jejich výskyt je v porovnání s přemnožením Schillerové, popřípadě Havlíčka či Babiše na obrazovce statisticky zanedbatelný.

Proč myslíte, že Bureš dosud neohlásil kandidaturu? Nu, aby lépe klamal rolí „pouhého“ opozičního politika, nezávislého na kandidatuře, čímž by padla tato námitka. Chápu, že mu to berou zmanipulovaní „čaulidi“. A co ti ostatní? Vnímají vůbec, do jakého průšvihu se i jejich přičiněním řítíme?

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]