Přinášíme nezkrácený projev Václava Klause na fóru takzvaného Valdajského klubu v Petrohradu. Klaus ho přednesl v pátek 19. června. Valdajský klub je tradiční příležitostí ruských oficiálních míst shromáždit různé světové osobnosti, jež Rusko podporují, a vytvořit dojem diskuse o strategických otázkách celého světa. Klaus na tomto fóru řekl:
1. Děkuji vám za pozvání jak na Mezinárodní hospodářské forum do Petrohradu, tak i na Valdajský diskuní klub. Slíbil jsem již v minulosti několikrát, že přijedu na Valdaj, ale slib jsem nesplnil. Doufám, že má přítomnost dnes zde bude považována alespoň za malou náhradu.
2. Byl jsem poněkud překvapen/udiven názvem setkání a rovněž formulacemi na úvodním letáku, který jsme, my, řečníci dostali předem. Nejsem schopen ani profesně dostatečně vybaven, ani nemám dostatečný zájem diskutovat o věcech, jako jsou globální či světový systém, Euroasie, severní hemisféra a nebo nové strategie pro 21. století.
Také nerozumím formulacím jako „dirigismus nesplnil očekávání, přičemž liberalismus se není schopen vyrovnat se změnami“. Co přesně organizátoři myslí dirigismem? Je to nový název pro komunismus? A čí očekávání se nenaplnila? Moje nikoli.
Je také možné nebo smysluplné tvrdit, že liberalismus – což je doktrína – není s to se vyrovnat s naší současnou realitou? Byl liberalismus vyzkoušen? Kde a kdy? Je ten extrémně etatistický model současného západního světa – s jeho nepopiratelně se smršťující se svobodou, se zvětšující se manipulací lidským myšlením, se svou vládní nadměrnou regulací, s neproduktivním paternalismem, s politickou korektností a se svou iracionální doktrínou globálního oteplování projevem liberalismu? Pro mne je spíše projevem socialismu, něčeho, co jsme před 25 lety, kdy padl komunismus, nečekali.
3. Jsme svědky nové éry konfrontace mezi Západem a Východem, zvláště mezi Západem a Ruskem. Je to frustrující především pro nás, kteří jsme byli nuceni strávit tak dlouhou dobu na Východě, jakožto součásti sovětského impéria. Po 4 dlouhá desetiletí jsme žili v rozděleném světě a zaplatili za to vysokou cenu. Nechceme opakovat podobnou nebo stejnou zkušenost znovu, ačkoli bychom tentokrát jako členové NATO a EU byli na druhé straně.
4. Moment naší sametové revoluce (která byla něčím jiným než tolik problematické „barevné revoluce současnosti“) byl pln slibů. Byla to doba naděje a optimismu. Někteří myslitelé ji dokonce prohlásili dobou konce historie.
Ten nepřišel. Historie je opět v pohybu. V naší části světa jsme se zbavili komunismu a místo něj jsme dostali evropský socialismus. Je to pro nás zklamání. Chtěli jsme něco jiného. Současný evropský ekonomický systém má velmi daleko k svobodnému tržnímu hospodářství. Parlamentní systém EU není dobrým příkladem pluralitní parlamentní demokracie, ale je vtělením postdemokracie (obvykle se o tom mluví jako o demokratickém deficitu, což je politicky korektně zmírněný výraz). Suverenita států se ztrácí v panevropských institucích atd.
Ve světovém měřítku jsme svědky nových konfliktů, stavby nových hranic, opon a zdí. Považovali jsme rámec, který George Orwell rozvinul ve slavném 1984, za fikci, za varování, za budíček, za dystopii, ale blížíme se k jeho imaginárnímu světu v naší evropské realitě těchto dnů velmi rychle.
Frustrují mne přežívající předsudky z doby studené války a nepřijetí reality po 1989 v naší části světa. Neměli bychom už bojovat, válčit ve starých, již nerelevantních válkách. Neměli bychom přijímat interpretaci současného, umělého, nikoli autenticky se vyvinuvšího, konfliktu mezi Západem a Ruskem jako (že jde o) konfrontaci dvou od základu odlišných politických, socioekonomických a kulturních (ne-li dokonce náboženských) systémů, jako tomu bývalo v éře Sovětského svazu.
Bylo by tragickou chybou nyní vytlačit Rusko z Evropy. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za ukrajinský domácí problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.
Jsem frustrován z vývoje na Středním východě a v severní Africe. Tento region byl vždy považován za doutnající kotel se střelným prachem, ale nyní se cosi změnilo. Ve vakuu, které se vytvořilo s koncem komunismu, se začal islám, dominantní náboženství této oblasti, více a více používat – či zneužívat – k realizaci dlouho trvajících univerzalistických a expanzionistických ambicí nezanedbatelné části arabské společnosti, jejích elit, jejích extremistů, jejích politických aktivistů.
Je to pro nás všechny opravdovým nebezpečím – ale jako vždycky – neměli bychom zapomenout zmínit i druhou stranu mince. Destabilizace, chaos a rozvrat v zemích jako Afghánistán, Irák, Libye a Sýrie nespadl z nebe. Tyto zkrachovalé státy jsou produktem neúspěšných válek, pochybných revolucí a domácích zmatků, často zahájených, či aspoň podporovaných západním světem.
Nemělo by se zapomenout, že důležitá část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním zánikem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.
Text projevu v angličtině na stránkách Václava Klause ZDE
