Cenu Paměti národa získalo pět osobností se silným životním příběhem

Post Bellum, Lukáš Žentel

Oceněný Leonid „Levko“ Dohovič | FOTO: Post Bellum, Lukáš Žentel

Letošní jedenácté udílení Cen Paměti národa se 17. listopadu odehrálo bez hostů, laureátů i studentského orchestru. V Národním divadle vystoupili pouze moderátor Martin Veselovský a několik hudebníků, například Jitka Čvančarová či zpěváci ze skupiny Skety. Unikátní je provedení Modlitby pro Martu. Nastudovali ji mladí hudebníci a nahráli on-line. Večer udílení cen vysílala v živém přenosu od 20:00 Česká televize, Český rozhlas Plus a Rozhlas a televize Slovenska RTVS.

Cenu letos obdrželo pět osobností z České a Slovenské republiky. Oceněná Alžběta Vargová zapisovala s otcem za války jména lidí popravených nacisty. Ve čtrnácti letech s bratrem pomohli utéct židovskému vězni z blízkého koncentračního tábora. Jarmila Weinbergerová, lékařka z pražské židovské rodiny, zachraňovala v Terezíně životy vězňů jako zdravotní sestra na marodce a v Osvětimi se v takzvaném rodinném táboře starala jako vychovatelka o malé děti. Leonidu Dohovičovi bylo jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do gulagu. S bojem proti komunistickému režimu nepřestal ani ve vězení. Hana Truncová po únoru 1948 spolupracovala s převaděčem a pomohla několika lidem přes hranice, za to strávila přes 8 let za mřížemi. Jedno ocenění bylo uděleno výjimečně in memoriam, a to Květoslavě Bartoňové, která společně se svou spolužačkou zachránila 45 dětí ze slovenského Údolí smrti.

„Osobnosti, které představíme, vám vyrazí dech. Nejen tím, jak se v dramatických chvílích svého života zachovaly, ale jací jsou lidé. Skromní, veselí, laskaví, těžké chvíle izolace v době koronaviru komentují lapidárně: bylo hůř, seberte se a chovejte se statečně,“ představil s předstihem letošní laureáty Mikuláš Kroupa, ředitel obecně prospěšné společnosti Post Bellum a zakladatel sbírky Paměť národa.

Ceny Paměti národa uděluje Post Bellum už od roku 2010 lidem, kteří vyprávěli svůj příběh pro sbírku Paměť národa a kteří „ve svém životě prokázali, že čest, svoboda i lidská důstojnost nejsou prázdná slova“, charakterizují organizátoři Cenu Paměti národa. Laureáty volí on-line pětitisícové společenství lidí – historici, spolupracovníci a podporovatelé z Klubu přátel Paměti národa. V minulosti si Cenu Paměti národa převzali váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergroundu, příslušníci církví a mnozí další.

Post Bellum, organizátor Cen Paměti národa, ten den také zveřejní na platformě Google Arts and Culture interaktivní online výstavu o studentských protestech v listopadu 1939 a 1989. Během udílení Cen Paměti národa odstartuje i jedinečná online aukce uměleckých děl ve prospěch Paměti národa. Svá díla věnovali přední autoři napříč generacemi, např. Tomáš Císařovský, Jiří Suzanský, Krištof Kintera a další.

Ceny Paměti národa si letos převzali

Leonid „Levko“ Dohovič (*1935)

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do vězení. Levko Dohovič se do gulagu dostal na jaře 1950 poté, co se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě. Chlapci měli plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky, které rozhazovali před kostely. V lágru Levko spoluvězně přemlouval k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k odboji. Kopal také tunel, kterým by se proplazil na svobodu. Když vyšly najevo jeho plány, soud mu v říjnu 1952 přidal dalších deset let vězení. V lágru Levko psal také protisovětské básně a agitoval mezi spoluvězni proti diktatuře. Mladík v gulazích dospěl a rozvíjel svůj hudební talent po boku slavných umělců, naučil se hrát na klarinet a housle a založil komorní sbor. Na svobodu se dostal po uvolnění sovětského režimu v roce 1956, kdy byly propuštěny tisíce politických vězňů, a později se odstěhoval z rodného Užhorodu do Československa.

Alžběta Vargová (*1929)

Alžbeta Vargová, rozená Bilková spolu s otcem evidovala seznamy lidí zavražděných nacisty, aby mohly být jejich hroby po válce identifikovány a oběti tak neztratily jména. Rodina žila v domku přímo na židovském hřbitově v Seredi, ve slovenském městě s početnou židovskou menšinou. Mezi Židy měli Bilkovi řadu přátel. Po roce 1941, kdy v Seredi vznikl pracovní tábor, Alžběta sledovala, jak na hřbitově přibývají těla obětí, a začala zapisovala jejich jména. Ve čtrnácti letech s bratrem pomohli utéct vězni, který na hřbitově kopal hroby a který se díky tomu zachránil a dostal k partyzánům. Po celou dobu války rodina čelila výhrůžkám od příslušníků Hlinkovy gardy a Němců, kteří u nich často prováděli domovní prohlídky. Statečná dívka, která v dospělosti pracovala v pekárně a obchodě, žije dodnes v Seredi.

Jarmila Weinbergerová (*1923)

Šťastný život rodiny Jarmily Weinbergerové ukončila v roce 1939 německá okupace a protižidovská nařízení, která chrlila protektorátní správa. V dubnu 1942 dostala s rodiči a starší sestrou předvolání k transportu do Terezína, kde se poté starala o nemocné vězně a kde viděla hodně lidí umírat kvůli špatným hygienickým podmínkám a nedostatku jídla. Práce sestry ji nezachránila před obávaným transportem na východ. V Osvětimi strávila skoro tři měsíce převážně v tzv. rodinném táboře, kde jako vychovatelka měla na starosti malé děti. Poté ji naštěstí nacisté označili za práceschopnou a poslali do tábora v Christianstadtu. Válka pro ni skončila v táboře Bergen-Belsen, kde ji v zoufalém stavu po pochodu smrti zachránili britští vojáci. Ujala se jí rodina kamarádky, se kterou společně studovaly medicínu. Jarmila se pro její studium rozhodla právě kvůli svým zážitkům z války. Po promoci dostala umístěnku do nemocnice v Karlových Varech, kde už zůstala.

Hana Truncová (*1924)

Hana Truncová strávila padesátá léta v komunistickém vězení, které ji nezlomilo i díky vzpomínkám na krásné dětství v Teplicích. Narodila se jako Hana Johnová v roce 1924 v rodině provozovatele truhlárny. Už po roce 1945 zvažovala emigraci, protože nesdílela náklonnost ke KSČ, která v té době v kraji dominovala. Po únoru 1948 spolupracovala s převaděčem a pomohla několika lidem přes hranice. V roce 1951 byla s otcem a snoubencem Otakarem Čeňkem Truncem zatčena a všichni byli odsouzeni za velezradu a špionáž. Hana si odpykala třináctiletý trest a propuštěna byla nakonec začátkem roku 1960. Za Otakara Čeňka se pak provdala. Pracovala jako pomocná síla v jeslích, po roce 1968 pak jako referentka teplické pobočky Čedoku, kde opět několika lidem pomohla dostat se do zahraničí.

Květoslava Bartoňová (1928–2017)

Cena Paměti národa jí byla udělena in memoriam.

Severovýchodní Slovensko patřilo na konci války k nejvíce postiženým oblastem. Tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace připravily o domov obyvatele mnoha vesnic, v okolí ležela těla mrtvých vojáků. Nejhorší situace panovala v tzv. Údolí smrti v okrese Svidník. Právě sem se v létě 1946 vypravila Květoslava Bartoňová se svou spolužačkou z Učitelského ústavu Věrou Kristovou, aby přivezly studentskou sbírku šatstva a dalších věcí. Na zpáteční cestě vymýšlely plán, jak by se traumatizovaným dětem dalo pomoci, vše se ale muselo stát velmi rychle, a to před začátkem školního roku. Podvyživené a zubožené děti ze Svidníku přijely do Olomouce už na konci léta 1946. Díky nasazení studentek měly děti ve věku od 6 do 14 let zajištěné jídlo, ubytování i lékařskou péči. O třináct z nich se postaraly sestry voršilky, část našlo nový domov v rodinách v Olomouci a v okolí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner