Čestný prezident Motoristů, poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
GLOSA / Zatímco má poslanec Motoristů Filip Turek za sebou opravdu perné týdny, jeho bývalá asistentka v Evropském parlamentu a nynější poslankyně Gabriela Sedláčková se zasněně rozpovídala o době, kdy byl podle ní v Bruselu a Štrasburku téměř legendou. V rozhovoru pro XTV s Alex Mynářovou nabídla obraz, který připomíná spíš životopisy světců než vzpomínání na práci v evropských institucích.
„Když jsem byla v europarlamentu jako asistentka Filipa Turka a přišla jsem tam do toho kolosu hnusného plastovo-betonového, kde všude jsou ty nápisy demokracie v akci v angličtině a vy vidíte, že vlastně nic moc nezmůžete jako ten jednotlivec, ale díky tomu, že jsem byla asistentkou Filipa Turka, tak jsem si uvědomila, že to tak vůbec není,“ vypráví zaníceně poslankyně, která se proslavila tím, že ji Filip Turek pověřil promazáním svých toxických komentářů na Facebooku.
Je těžké rozhodnout, která část tohoto vyprávění je nejpozoruhodnější. Jestli představa, že fungování Evropského parlamentu převrátil hrdinný český europoslanec, nebo že právě jeho přítomnost otevřela lidem oči. Paní Sedláčková totiž pokračuje ještě odvážněji.
„My jsme chodili s Filipem po chodbách a lidi ho poplácávali po ramenou. Myslím lidi i který hlasovali jinak než on. A říkali, děkujeme, že máš tu odvahu hlasovat proti. Děkujeme, že máš tu odvahu vystoupit z davu.“ Jenže tím příběh teprve začíná. Podle Sedláčkové totiž obdivovatelé svého hrdinu podporovali téměř konspirativně.
„A když někdo šel kolem, tak rychle odskočili, aby je náhodou někdo jako neviděl, že mu teda podávají ruku.“ V tuto chvíli už vyprávění připomíná spíš scénář o členovi odboje v totalitním režimu než každodenní život v demokraticky zvoleném Evropském parlamentu. Jen scházely tajné schůzky v podzemních garážích a heslo pro vstup.
Ani tím ale vzpomínání nekončí. „A já jsem vlastně za tu dobu, co my jsme tam byli, v tom Filipovi viděla takovýho toho člověka, který stojí vepředu jako ten lídr, a za ním stojí takový ten jako dav lidí, který občas už se nebojej vykouknout, protože v tom nejsou sami.“
V této chvíli už Filip Turek není jen europoslancem. Stává se osamělým vůdcem mlčící většiny, která čeká na svého zachránce. Alex Mynářová, která se po celou dobu vyprávění tváří soucitně a ani ty nejodvážnější obrazy nezpochybní, přispěchá s otázkou: „Že dodává odvahu, myslíte? Filipa Turka máme tady už.“
No právě. Ale odpověď posouvá celý příběh ještě o patro výš. „Nejenom, že jim dodával odvahu, on jim ukázal, že můžete říct věci trošku jako protisystémový, protimainstreamový, nebo nevím, jak to nazvat – asi obojí. A že to není přece špatně, že není přece špatně bojovat za záchranu českýho průmyslu, nebo jakýhokoliv jinýho průmyslu. A že to není špatně ani říct nahlas, když třeba budu mluvit proti Green Dealu, který je nesmyslný.“ Konečně se Evropa něco zásadního dozvěděla, ale pokud to nedopadlo podle představ českého hrdiny, může si za to Evropa sama. Ostatně je dost dobře možné, že třeba vůbec nerozuměla jeho angličtině, což je ovšem taky její chyba. „A ano, myslím si, že dodával odvahu a hlavně i třeba ti úředníci z Evropské komise mu psali dopisy. Dokonce se i podepsali. Ani se nebáli toho, že to třeba někdo sleduje a dá jim nějaké pokárání.“
To už připomíná motáky z vězení a zbývá jen litovat, že paní Sedláčková nemůže zveřejnit seznam těch tajných spojenců. Ale chápeme, to už by pro ně mohlo představovat smrtelné nebezpečí. Každopádně její vyprávění se začalo šířit na síti X, kde kupodivu vzbudilo spíše pobavení. Okomentoval ho i marketingový odborník Petros Michopulos. „Červené koberce před ním pokládali a sypali na ně růžové okvětní lístky. A hostesky chodily kolem a rozprašovaly vonné oleje.“ A celé bizarní líčení uzavřel slovy, která zřejmě napadla nejednoho diváka: „Já už fakt nemůžu.“
Skutečnost, které Filip Turek v posledních týdnech čelí, je totiž podstatně méně romantická. Události posledního měsíce shrnul advokát Petr Toman lakonickým komentářem: „Červenec vejde do dějin jako Měsíc Filipa Turka.“
Následoval seznam událostí, které se během pouhých čtrnácti dnů nahromadily: vletěl do křižovatky a málem zabil několik lidí. Prohlásil, že při této „banální“ nehodě „zachránil život řidiči sanitky“, který skončil v nemocnici. Ohlásil, že pokud by nehodu přesto zavinil, naše společnost si ho nezaslouží. Dozvěděl se, že svými rasistickými výroky naplnil znaky trestného činu, ten je ovšem promlčen. Oznámil, že nepodá žalobu na prezidenta, kterou v lednu sliboval a stejně by ji prohrál. Dozvěděl se, že policie začala prověřovat jeho zběsilou jízdu ulicemi pod Strahovem. „Na pouhých 14 letních dnů docela silný kafe,“ shrnuje známý advokát.
Ačkoli si Česko podle Turkových vlastních slov takového kabrňáka patrně ani nezaslouží, z vyprávění nynější motoristické poslankyně Gabriely Sedláčkové plyne, že v Evropském parlamentu musí být po jeho odchodu nezvykle smutno.
