Pražský hrad FOTO: pixabay.com
FOTO: pixabay.com
Ostroh, vypínající se nad řekou Vltavou a městem na jejích březích, je světový unikát. Ať v Čechách vládl v posledních tisíci letech kdokoliv, vždy se vztahoval k tomuto místu. Do roku 1918 se tu střídali vládci z boží milosti, česká knížata, králové i několik císařů. Více než sto let republikánské tradice ale nad jakoukoliv pochybnost ukázalo, že přebývání na Pražském hradě samo o sobě z nikoho státníka nevytvoří. A zdá se, že spíše naopak.
Magie místa se zde vždy potkávala s majestátem koruny a symbióza výjimečně nádherné kulisy s božím posláním vládců měla pro desítky generací hluboký smysl. Jedním z největších traumat probouzejícího se a (údajně modernizačního) českého národního vědomí bylo ještě v 19. století odmítání císaře Františka Josefa I. nechat se v Praze korunovat českým králem.
Od roku 1918 pak devět československých a od roku 1993 zatím tři čeští prezidenti tvoří prazvláštní směs nereálných snílků, pompézních slabochů, psychopatických otroků sovětské moci, bývalých vězňů, úředníčků i notorických lhářů.
Prezident, karikatura monarchy
Všechny, snad s výjimkou stařičkého doktora Emila Háchy, který se vědomě obětoval „prezidentování“ zbytkového státu v době druhé republiky a nacistické okupace, ale přítomnost na Pražském hradě proměnila k horšímu. Jako by prezidenti a jejich okolí s příchodem na Pražský hrad přestali vnímat svoji roli voleného služebníka státu a jeho ústavy, a při pohledu z okna na město a řeku pod sebou propadli pocitu nikým a ničím nenahraditelné výjimečnosti a osudové vyvolenosti.
Z českých prezidentů se na Pražském hradě stávají karikatury monarchů, ovšem bez příslušné víry v podřízenost kodexu a povinnostem „moci důstojné“, jak postavení konstitučních monarchů popsal už v devatenáctém století anglický myslitel Walter Bagehot.
Stejně zajímavý je fakt, že po více než století republikánské výchovy stále existuje velká část společnosti, která na Hradě podvědomě hledá pohádkového „českého krále“ a spojuje jakéhokoliv hradního nájemníka s nedefinovatelnou představou národního státu a spravedlnosti. Brutálně to kdysi vyjádřil někdo údajně z okruhu Karla Čapka: „Češi by milovali i gorilu, kdyby seděla na Pražském hradě.“
Osobně nejskromnějším a nejvzdělanějším ze všech dosavadních prezidentů byl zakladatel republiky T. G. Masaryk. Myšlenku republiky obyvatelstvu vnutil ve chvíli vojenské porážky nadnárodního rakousko-uherského mocnářství, kdy se mohlo zdát, že začíná jakýsi nový svět, ve kterém bude snadné „naučit se demokracii“. Na skutečnou demokracii ale nebyla připravená ani politická elita, ani voliči.
Z prezidenta nové demokracie se stal „tatíček Osvoboditel“, jehož myšlenek si brzy všímal jen málokdo. O to více se pěstoval kult jeho nedotknutelnosti a nadřazenosti. Pražský hrad coby největší prezidentský komplex na světě už zřejmě přestal stačit potřebám republikánství, a tak byl už v roce 1921 pro hlavu státu pořízen šlechtický zámek v Lánech.
Stejně nesmyslně byl v březnu 1923 přijat Zákon na ochranu republiky, který fakticky zcela zakázal jakoukoliv kritiku prezidenta a dalších ústavních činitelů. Jeho §11 v třetím odstavci pravil: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen.“
Sovětské loutky bez páteře
Masarykův spojenec v exilu, pozdější ministr zahraničí a jeho následovník v prezidentské funkci Edvard Beneš nikdy nechápal demokracii jako hodnotu, která by se k němu jakkoliv vztahovala, natož aby se jí měl podřizovat. Jako svoje letní sídla si vybral hned několik šlechtických zámků, především Ploskovice a Náměšť nad Oslavou.
Podplácení politiků i novinářů doma i v zahraničí bylo pro něj zcela normální, stejně jako pohrdání parlamentem a svobodou slova. Mohl si to dovolit, protože politická scéna mu nikdy nedokázala postavit důstojnou opozici, která by si vynutila diskuzi o prioritách země.
Přesvědčení o vlastní neomylnosti ho přivedlo ještě před válkou k rozvrácení institucí demokratického řádu, za války k totalitním praktikám likvidace politických konkurentů a nakonec i k mussoliniovsko-stalinskému pojetí „národního socialismu“, který z Československé republiky udělal Stalinovu kolonii už v roce 1945.
Pětice následujících komunistických prezidentů, kterým Beneš otevřel cestu, byla lidem milovaná, stejně jako svobodomyslnými občany obávaná. Byly to jen totalitářské sovětské loutky bez páteře, které poslušně nechávaly fyzicky nebo alespoň existenčně likvidovat kohokoliv, kdo by se mohl znelíbit „sovětským soudruhům“. V konečném součtu se jejich oběti počítaly na statisíce.
Jedním z nejpozoruhodnějších rysů komunistické nadvlády tak byla právě jen těžko pochopitelná obliba a úcta, které se komunističtí „soudruzi prezidenti“ těšili ve společnosti, již přitom vysávali a ničili.
Ani po roce 1989 se prezidenti nové doby neuměli vyléčit z „nákazy Pražským hradem“. Václav Havel jako první z nich nedokázal podřídit svoji zpočátku obrovskou morální autoritu potřebám ústavního pořádku nové demokratické ústavnosti. Nejvíc mezi ostatními připomínal Masarykovy pokusy o budování státu jednostrannými akty a spanilými jízdami po krajích. Lid ho za to zpočátku mohl milovat, ale brzy se ukázalo, že parlamentní systém nových politických stran ho začal jednoduše ignorovat a izolovat.
Odstěhovat se z Hradu
Poslední dva prezidenti, Václav Klaus a Miloš Zeman, z pohledu zájmu země vynikají snad jen svojí bezvýznamností. Téměř k dokonalosti však přivedli využití magie spojení prezidentského úřadu a Pražského hradu a namísto sjednocování politické scény a vytváření její kulturnosti se spokojili s uzavřením se do bubliny svých příznivců a přitakávačů.
Pro zájmy země však udělali velmi málo. Václav Klaus se jako prezident do historie zapíše nejspíš jenom jako „zloděj per“ ze státní návštěvy Chile – a to je pro hlavu státu spíše ponižující.
Pokud by na světě existovala nějaká politologická spravedlnost, pak by Miloš Zeman byl posledním prezidentem na Pražském hradě a příští prezident by měl sedět už někde jinde. Udělat ze sídla českých panovníků pevnost, obehnanou ostnatým drátem (tam, kde by to mohlo příliš tlouci do očí, jsou na plotech jen kovové držáky, na které se role žiletkového drátu v případě potřeby navěsí během pár minut), naplněnou drzým pohrdáním a korupcí, nemá nic společného s rolí prezidenta–demokrata. Navenek je ale všechno v pořádku. Magie Hradu, který se mezitím proměnil v Kafkův Zámek, stále funguje.
Poslední usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, pro jistotu formulované poníženým jazykem studenta prvního ročníku práv, odmítlo projednat v senátu návrh k vyslovení neschopnosti Miloše Zemana vykonávat úřad prezidenta republiky. Naposledy podobná zbabělost skončila nejdřív Mnichovem a pak komunistickou okupací.
Dokud český parlament nedokáže demokratickými prostředky prezidenta kontrolovat, bude z Pražského hradu jenom „sídlo českého žvástu“, jak zhroucení důstojnosti popsal za vlády Václava Klause vynikající český spisovatel a diplomat Jiří Gruša.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
