Busta T. G. Masaryka v severočeském Liberci FOTO: ČTK/Petrášek Radek
FOTO: ČTK/Petrášek Radek
K výročí narození T. G. Masaryka (7. března 1850)
„Již naši otcové… zastavili se na půl cestě“ – tak okomentoval T. G. Masaryk v knize Česká otázka z roku 1894 (která ve všech dalších vydáních vycházela v jednom svazku s publikací Naše nynější krize z následujícího roku) průběh českých dějin, jejichž smysl se po celý život pokoušel hledat a jejichž zasazení do silokřivek světového vývoje pokládal za jeden ze svých základních životních úkolů. Role prvního československého prezidenta, které se Masaryk zhostil jako skoro devětašedesátiletý muž, ve veřejném povědomí poněkud neprávem zastínila Masaryka filosofa a myslitele, jenž se vždy snažil především studovat společnost a pochopit její fungování, člověka, pro něhož nebyla politika ničím jiným než vysokou teorií uvedenou v praxi.
České zastavování se na půli cesty nepatří k nejčastěji připomínaným prvkům Masarykova filosofujícího pojetí českých dějin prezentovaného ve zmíněné České otázce. V dějinách českého myšlení se k náruživěji diskutovaným tématům rozhodně řadilo Masarykem sugerované ideové propojení mezi husitstvím a národním obrozením. Přesto však právě ony nedokončené náběhy, důsledek zastavování se na půli cesty, dobře charakterizují Masarykův pohled na dlouhodobý vývoj české společnosti. A právě na tento Masarykem pojmenovaný český fenomén jsem si během posledního roku vzpomněl vícekrát. V uplynulých dvanácti měsících, jež jsme prožili v éře covidu, dostalo uvedené Masarykovo konstatování ohledně charakteru českých dějin nejen historický, nýbrž v podobě zhuštěné do událostí jediného roku i velmi aktuální rozměr. Zastavení se na půli cesty zde bylo více než dost. Masarykova hypotéza o českých dějinách jako nedokončených nábězích je totiž v mnohém velice výstižná.
Masaryk se domníval, že Češi kdysi, na konci středověku, učinili jeden z prvních kroků Evropy směrem k moderní společnosti, když v rámci husitského hnutí dospěli k první evropské reformaci. Dnešní historické bádání zpravidla interpretuje husitství odlišně a diferencovaněji a s tímto závěrem by většinou nesouhlasilo, to je však jiný příběh. Důležité je to, jak Masaryk vysvětloval neúspěch české reformace a skutečnost, že jiné evropské země, kde reformační procesy započaly o století později, byly na cestě k moderní evropské společnosti nakonec podstatně úspěšnější než Češi. Ba co víc, že Češi se od nich v pozdějším vývoji museli učit dokonce i věci, u jejichž prvopočátků podle Masaryka sami stáli. Masaryk se přitom vystříhal tak časté národní sebelítosti svádějící vše na vnější cizácké intervence a osudovou Bílou horu (i když Rakousko a Habsburky nikterak nešetřil) a orientoval svou kritiku směrem dovnitř.
Pokusil se kriticky analyzovat národní mentalitu, která byla podle jeho soudu podobná ve středověku jako v moderní epoše přelomu 19. a 20. století. Její základní problematický rys představovala neschopnost držet se stejné linie po delší dobu, „názorová nepevnost a neucelenost“, při níž „v hloubi duše hárá jistá pochybnost“, „ustavičné kolísání mezi… dvěma krajnostmi… ryc nebo nic“, kdy „klátíce se mezi krajnostmi hledáme nakonec ve své nejistotě a neurčitosti prostřednost“. Takto vzniklá prostřednost nebyla přitom v Masarykově vnímání nikterak ztotožnitelná s tím, co je někdy nazýváno jako zlatá střední cesta – zatímco zlatá střední cesta „souladně spojuje obě vlastnosti ve vyšší jednotě“, prostřednost vyznívá nakonec v nijakost. Důsledkem zmíněného vývoje byla podle Masaryka absence stabilního programu, která dokázala v českých dějinách nejednou dokonale zhatit a pohřbít originální impulsy a dobré nápady, pro jejichž vytváření měli Češi vždy talent (Česká otázka – Naše nynější krize. Praha 1947 [1895], s. 209–211).
K představě národní mentality jako veličiny přežívající po celá staletí je nutné přistupovat značně opatrně. Masarykova interpretace průběhu českých dějin musí být vnímána především jako politicko-programový postoj člověka, který se v historii snažil nalézt teoretický podklad a věcné argumenty pro své pojetí moderní české politiky. Ta se podle Masarykovy vize měla zakládat na dlouhodobé koncepci vycházející z pevných idejí a měla se vyhnout rozhodování ze dne na den a ode zdi ke zdi. Je nicméně překvapivé, jak aktuálně dodnes řada Masarykových myšlenek ohledně fungování společnosti působí. Česká cesta boje s covidem Masarykovu kritickou interpretaci českého počínání jako shluku nedokončených náběhů a zastavování se na půli cesty nápadně připomíná. Do detailů ohledně nadějných prvenství a komparativních výhod, které se posléze v dalším vývoji převrátily v pravý opak, netřeba zabíhat.
Ještě překvapivější než přetrvávající aktuálnost Masarykových myšlenek je však to, že se právě onen Masaryk, jehož od naší současnosti dělí již víceméně celé století, dokáže ve svých spisech vyjadřovat k mnohým dnešním problémům výstižněji a analyticky věrohodněji než nejeden z těch, kdo naši současnost sám prožívá a podílí se na rozhodovacích procesech. Masarykovým spisům proto nadále náleží přední místo v kánonu českého společenského a politického myšlení. Měly by patřit do osobních knihoven všech, kdo nad otázkami společnosti uvažují a kdo o jejích osudech rozhodují. Možná, že kdyby na policích těchto knihoven zaujímaly čestnější místo než příručky o managementu a marketingu, nebyla by dnes otázka nedokončených zmařených náběhů a ztracených komparativních výhod v českém případě tak aktuální. Stále znovu je třeba zamýšlet se nad poučením, jež Masaryk z těch českých nedokončených náběhů a zastavování se na půli cesty vyvozoval – totiž, že smysluplný program se musí vyhnout politice ode zdi ke zdi a „ode dne ke dni, snad od minuty k minutě“, která vždy „prýští z nevzdělanosti a strachu“ (Cesta demokracie III. Projevy, články, rozhovory 1924–1928. Praha 1994, s. 151).
Na druhé straně si nelze dělat iluze ohledně uvádění Masarykových myšlenek do praxe v době, kdy Masaryk sám stál v čele Československa. Zmíněnou hypotézu o nedokončených nábězích Masaryk formuloval dávno před první světovou válkou, kdy jeho základní profesní identitou nebyl post politika, nýbrž pozice univerzitního profesora filosofie. Francouzský historik Marc Ferro připodobnil aktivitu angažovaného vědce zkoumajícího fungování lidské společnosti a sahajícího posléze k politice k pracovnímu postupu lékaře, jehož činnost je založena na třech pilířích – diagnóze, prognóze a terapii. Masaryk právě k tomuto typu společensky angažovaných vědců bezesporu náležel. Platí přitom, že správně pojmenovat problém (tedy diagnostikovat) je jistě základ, není to však ještě záruka úspěšné terapie. A terapie oněch nedokončených náběhů, základní choroby českých dějin, kterou Masaryk tak výstižně diagnostikoval, se nedařila ani v prvorepublikovém československém státě, na jehož zrodu se Masaryk tak významně podílel.
První republika v sobě těch zastavení na půli cesty a nedokončených náběhů skrývala celou řadu a lze předpokládat, že si tuto skutečnost v průběhu času čím dál více uvědomoval i sám Masaryk. A to včetně trpkého pocitu bezmoci z toho, že není v jeho silách tento stav jakkoliv změnit a že československému státu v podobě vzniklé po první světové válce bude možná dopřán jen omezený čas. S ohledem na možnost realizace svých představ Masaryk sice nesahal k vyjadřování v kondicionálu (který by jistě dezorientoval čtenářstvo a veřejnost), v jeho výrocích lze však cítit jemnou, avšak přesto zřetelně patrnou nejistotu ohledně budoucích vyhlídek nového Československa. Karlovi Čapkovi ve slavných Hovorech řekl, že „potřebujeme padesáti let nerušeného vývoje, a budeme tam, kde bychom chtěli být už dnes“. Ano, budeme tam, pokud… Takové pokud podmíněné nerušeným vývojem, kterému sám příliš nevěřil.
Lze přitom spekulovat, zda mu již tehdy v hlavě nehlodala pochybnost charakteristická pro české dějiny, kterou sám před lety pojmenoval v České otázce, pochybnost spojená s obavou, že vše opět skončí na půli cesty. Proti rodícímu se nacistickému nebezpečí se Masaryk snažil dělat to, co bylo v rámci mantinelů jeho možností. Fašismus a nacismus úmyslně interpretoval jako hnutí bezperspektivních ztroskotanců, kteří se radikálními postoji a infantilními představami o politickém programu snaží kompenzovat vlastní osobní neúspěchy a frustrace (Cesta demokracie III. Projevy, články, rozhovory 1924–1928. Praha 1994, s. 257). Tento přístup neznamenal podcenění fašismu, nýbrž způsob boje proti němu vedený úsilím o snížení jeho atraktivity. Masaryk důkladně shromažďoval informace o nacismu a v závěru života se opakovaně vracel k Hitlerovým projevům a spisům ve snaze pochopit kořeny jejich přitažlivosti pro německé masy. Avšak fakt, že právě frustrace nejednou patří k základním hnacím silám dějin, již přirozeně změnit nemohl. Dějinné intermezzo masarykovské první československé republiky se tak nakonec stalo jedním z nejcharakterističtějších nedokončených náběhů v celých českých dějinách.
A jak si tedy dnes nejlépe připomínat odkaz Masarykova myšlení? Domnívám se, že by se tak nemělo dít primárně prostřednictvím kamenných pomníků a na ně kladených věnců, které bývají často spíše umrtvujícími „zapomníky“, vypůjčím-li si termín užitý historiky Zdeňkem Hojdou a Jiřím Pokorným. Kamenné pomníky jsou totiž z podstaty věci značně nemasarykovské. Masaryk nikdy nebyl jejich příznivcem. Trefně, i když pro své současníky dost pohoršlivě, se v té souvislosti sám ještě před první světovou válkou vyjádřil o Pražském hradu, který pokládal za klasický neživotný pomník dob minulých a jehož význam pro českou identitu spíše bagatelizoval slovy, že se jedná o „pouhou horu cihel a kamení“. A tento pomník dávné české slávy si později neoblíbil ani jako prezident, když na většinu týdne unikal do Lán a Pražskému hradu se vyhýbal, jak jen mohl (zpravidla tam trávil jediný den v týdnu).
Masarykovo připomínání minulosti spočívalo v rozvíjení a novém přetváření myšlenek, idejí a otázek, jež minulost nabízela a kladla, a to na základě aktuálního kontextu. Takovým způsobem by proto měl být připomínán i Masaryk sám – prostřednictvím četby jeho spisů a nové interpretace těch částí jeho myšlení, které se dostávají do aktuálních souvislostí a mají k naší současnosti co říct. Tyto interpretace by měly být kritické tak, jak kritický byl sám Masaryk, který říkával: „Ať zaujmete jakoukoliv pozici, nedám vám v ní pokoje.“ Měly by být kritické i vůči Masarykovi samému, podobně jako byl Masaryk, interpret smyslu českých dějin, kritický vůči české minulosti a jejím aktérům. Měly by se však zároveň zakládat na kultuře kritiky a kultuře vedení sporu.
Sporů vedl Masaryk během života nesčíslnou řadu, přičemž právě kultura jejich vedení je nedílnou součástí Masarykova odkazu. S historikem Josefem Pekařem byl Masaryk v konfliktu ohledně výkladu podstaty českých dějin po celá desetiletí. Masaryk a Pekař se lišili nejen světonázorově, ale představovali i rozdílné lidské typy. Ani jeden si toho druhého nikdy osobně neoblíbil. Lze dokonce vyslovit tezi, kterou formuloval historik Martin Kučera, totiž že Masaryk a Pekař vedli po celá léta nikoliv názorovou diskusi, nýbrž spíše dva oddělené paralelní monology. A přesto byl jejich vztah oproštěn od osobní zášti, naschválů či snah o mstu a oba spojoval vzájemný respekt založený na úctě k protivníkovi. Byl to právě Josef Pekař, u něhož studovaly obě Masarykovy dcery Alice a Olga i vnučka Anna a všechny tři na Pekaře vzpomínaly s velkou vděčností a úctou. A byla to Pekařova žačka, slovenská historička Anna Gašparíková-Horáková, která získala Masarykovu důvěru a stala se v pozdních letech Masarykova života osobní archivářkou československého prezidenta, jež měla podle vlastních slov za úkol „spojit, logicky a chronologicky uspořádat“ Masarykovy písemnosti a subjektivně i historicky zaznamenávat aktuální dění okolo prezidenta, do jehož rodiny měla přístup.
Podnětů užitečných pro současnost je v Masarykově myšlení celá řada a jdou do nejrůznějších směrů, neboť pole Masarykovy působnosti bylo pestré a neobyčejně mnohostranné. Nynější dobu lze snadno pojmenovat názvem jedné z Masarykových prací jako „naši nynější krizi“. V této krizi pokládám za nejaktuálnější právě Masarykovo kritické poukázání na nedokončené české náběhy a zastavování se na půli cesty, na rozhodování „ode dne ke dni, snad od minuty k minutě“ a z něj vyplývající jednání ode zdi ke zdi. Žádný z těchto problémů českého vývoje přitom nemůže být úspěšně analyzován (a už vůbec ne řešen) bez konstruktivně kritického myšlení, jehož protagonistou Masaryk byl. A kritické myšlení samo zase neobstojí bez kultury vedení sporů. Bez té se z kritické analýzy stává shluk urážek a animozit, tu otevřených, tu zahalených do matoucího roucha objektivních pravd a důkazů.
PhDr. Milan Scholz, Ph.D. je historik se specializací na komparativní dějiny a dějiny idejí. Nedávno publikoval knihu České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě (2020).
