Babiš a Hamáček u Zemana v Lánech (28. 6. 2021) FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
FOTO: ČTK/Šulová Kateřina
Je na čase rozebrat, jak Česko obstálo v závěru dvou dekád afghánské mise. Z hlediska schopnosti předvídat vývoj celkové situace a naší účasti, včetně přípravy odchodu, jsme – obdobně jako řada dalších spojenců – zůstali pozadu a byli vývojem zaskočeni.
Podíváme-li se časově zpátky od samotného závěru, kterým bylo (nepřekvapivé) negativní hodnocení z úst Miloše Zemana o konci afghánské války jako porážce USA a NATO, pak první, co konstatovat musíme, je, že Česká republika zřejmě neměla včas informace o americkém plánu ukončit konflikt a svou přítomnost v Afghánistánu.
Bez těchto informací jsme na jedné straně byli vystaveni šoku nečekaného vývoje, na druhé straně jsme nemohli být připraveni na bezpečnou a promyšlenou evakuaci všech našich lidí i lokálních spolupracovníků. To, že Miloš Zeman dal průchod své negativní mysli a snaží se poškodit spojence i Severoatlantickou alianci, asi nepřekvapí. To, že to po něm papouškoval i ministr obrany, je trapas, protože je z toho evidentní, že ani on neměl potřebné informace o vývoji předem. Proč?
Je třeba debatovat o tom, zda se v závěru afghánského konfliktu opravdu jednalo o vojenskou porážku USA a spojenců, nebo o v tichosti řízené předání země do rukou Tálibánu, podle dojednaných dohod. Sdílím hypotézu, že se spíše jednalo o řízené či rychlostí spíše spontánní předání moci a vojenské kontroly Tálibánu.
Proč tak snadno?
Když přijela symbolicky v přestupném dni 29. 2. 2020 31členná delegace Tálibánu do hotelu Sheraton v Dauhá, aby podepsala dohodu s USA za přítomnosti amerického ministra Mikea Pompea, kterou Tálibán dojednal s Trumpovou administrativou, byli přítomni prakticky všichni vůdcové, kteří dnes stojí v čele Tálibánu a budou v Afghánistánu vládnout.
Dnes již známe alespoň některé body, které Trumpova administrativa zřejmě dohodla a uskutečnila, jako bylo propuštění mnoha set zadržovaných tálibánských bojovníků z amerických i afghánských věznic. Někteří z nich dnes stojí v čele útočných sil.
Druhou je závazek nešířit islamismus a džihád do dalších zem a třetí patrně je umožnit relativně klidnou a rychlou evakuaci spojeneckých sil a jejich spolupracovníků pro ukončení války. Co jsme viděli a vidíme, tomu odpovídá. Žádný Saigon, žádné ústupové boje a střelba až na střechu americké ambasády. Po úvodní panice z rychlého postupu Tálibů se podařilo věci udržet bez vojenské konfrontace a za přímé asistence NATO.
Někteří spojenci se odsouvali již déle, před letošními událostmi. Původní termín byl podle dohod letošní květen, který zřejmě odložila Bidenova administrativa, která se zjevně nemohla a asi ani nechtěla z Trumpových závazků vyvléknout.
Tálibán se podle aktuálních informací věnoval dlouhodobé přípravě na transfer moci. Mezinárodně si zajistil přímým jednáním podporu Pekingu a Moskvy, kterým s návratem Tálibánu přibylo hodně starostí v sousedství i s vlastními muslimskými menšinami, jež však Tálibán bez mrknutí hodil přes palubu.
Uvnitř Afghánistánu byli systematicky aktivováni regionální a kmenoví vůdci, na jejichž kmenových územích měl Tálibán předjednaný mírový přechod vládní moci. To byl patrně důvod rychlého pádu provincií a jejich hlavních měst do jeho rukou, bez bojů a odporu.
Totéž se zřejmě týkalo afghánské armády a speciálně vycvičených oddílů. Vojáci museli mít informace o připravovaném převzetí vlády a politických dohodách, proto nebojovali a neměli k tomu ani oporu a prostor. Členové speciálních jednotek, s nejmodernějším výcvikem, byli čerstvě vidět po boku vůdců Tálibánu.
Zaskočené Česko
Pokud platí výše uvedené, pak je otázka, proč jsme si těchto indikací nevšimli včas a byli vývojem zaskočeni, přinejmenším na úrovni bezpečnostních struktur a vlády?
To, že jsme nebyli mezi těmi, kdo dostali informace včas, je asi pochopitelné, jak vzhledem ke vztahům, které Hrad nastolil vůči americkým velvyslancům v Praze a proruským zařazením Miloše Zemana ve Washingtonu, tak nakonec i v důsledku neustálých vnitropolitických sporů okolo zpravodajských služeb a snahám o podlomení BIS.
Je to stav na pováženou, jak je patrné. Asi nejen mne by zajímalo, zda zpravodajské služby vývoj zaznamenaly a dávaly vládě upozornění na možný konec afghánské mise.
Soudě podle improvizací a místy hodně nekompetentních řečí a fňukání usuzuji, že vláda vážné upozornění nedostala a politici se plně a nadšeně věnovali tématu „předvolební zmrzliny“, dolování peněz z EU, volební kampani a vzájemnému okopávání. Rychlý postup Tálibánu vládu nejdříve vedl k rezignaci na pomoc našemu lokálnímu zázemí v Kábulu. Zejména pod tlakem výroků politiků typu Tomia Okamury.
Až teprve silný veřejný a mediální tlak v souvislosti se záchranou afghánských spolupracovníků přiměl vládu k rozhodnutí, které zajistila armáda. Připraveno a předem plánováno nebylo nic, zejména v důsledku bohorovné ignorance zdegenerované protiimigrační rétorikou premiéra i prezidenta.
Státní správa plná chyb
Spory okolo chaosu konce afghánské mise by byly na místě, kdyby se jednalo o dílčí selhání. Musíme si ale přiznat, že jde spíše o projev chronického zmrzačení vládního rozhodovacího systému vnitropolitickými zájmy a degenerací exekutivní i parlamentní politiky, jejich neschopnosti cílevědomě a bez řečí konat právě v agendách, v kterých by se nemělo politikařit, protože jde o bezpečnost země.
Vývoj na konci naší mise v Afghánistánu není odlišný od zpackaného odhalení, že muniční sklady ve Vrběticích vyhodila do povětří ruská GRU. Tehdy se dokonce chystalo duo Zeman-Hamáček zobchodovat napadení země právě s Kremlem za očkovací látku Sputnik. Ruští provládní novináři i mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovová si z nás dodnes za to dělají právem legraci.
Nedařilo se nám lépe ani v obraně před pandemií, ve schopnosti chránit zdraví občanů, včas prosadit ochranná omezení a neuhýbat restrikcím z politických důvodů. Premiér v zájmu volebního výsledku raději loni v září nechal věcem volný průběh a v důsledku toho onemocnělo a zemřelo hodně lidí, kteří mohli být zachráněni. Krize a vysoké počty zemřelých se s námi vlekly až do letoška.
Chyby se kupí v práci resortů obrany, zahraničí, našich zahraničních misí obsazených stranickými provinčními politiky namísto kariérních diplomatů, vojáků a zpravodajců. K nekompetentním politikům se pasivitou připojuje rezignovaná státní správa, která se několikrát spálila v pandemii, v zahraniční politice s aktivistickým diletantem v čele vlády a servilitou v čele resortů. To jsou hlavní důvody neúspěchů umocněné personálním rozvratem, který vnáší do státní služby Hrad.
Zakomplexovaný Hrad a úkoly pro budoucnost
Kde se tedy odrazit k novému vývoji a obratu k lepšímu, když rizika obdobných zaspání a selhání jako v pandemii, ve vrbětickém ruském útoku a nakonec v Afghánistánu budou přicházet dále?
Osobně jsem přestal věřit schopnosti současné vlády a lidem v jejím okolí, jakkoli to po návštěvě Washingtonu, po rozbití a vypovězení ruského špionážního hnízda v Praze a v relativně rezistentní pozici vůči řediteli BIS nevypadalo tak zle.
Dnes není dobře připraven ani alternativní plán v opozičních koalicích a jejich vzájemné koordinaci a spolupráci. Vystupování opozičních lídrů například k Vrběticím sice bylo aliančně směrované, ve snaze přinutit vládu jednat, ale výsledky ani hlubší a kvalifikovanější vhled také nevykazovalo. Spíš je cítit koncepční chaos, bezradnost a kibicování líné a laxní vlády.
Je možná čas, aby si opozice znovu sáhla do svých programových dokumentů a na podkladě nových zkušeností a poznatků zapracovala na stabilizaci a zvýšení výkonnosti celého našeho bezpečnostního systému, na návratu k profesionalitě státní i zahraniční služby, na interakci se zpravodajskými službami a na definování bezpečnostní politiky země. Je třeba omezit diletantský vliv zakomplexovaného Hradu a blokovat jej v zájmu zvýšení výkonnosti a kompetence celého bezpečnostního systému.
Je také čas, aby si čeští voliči uvědomili, že naše bezpečnost je plně závislá na spolupráci našich státních institucí nejen doma, ale zejména se zahraničními partnery v EU a NATO. K tomu rozhodně nepřispívají poslanci, kteří více bojují s mikrovlnnými troubami, vyvolávají fikce o chemtrails nebo o americké manipulační vakcinaci a jakmile dojde na vážné hrozby, zmlknou nebo škodí podobně jako Okamurou popletený důchodce-terorista Balda.
Pokud budou v poslanecké sněmovně obdobní zlatokopové, nehneme se dopředu a propadneme do provinčních pozic těch, s nimiž se nic nekonzultuje, natož aby se jim poskytovaly informace.
Je na čase, abychom si jako země závislá na mezinárodní bezpečnostní politice vybudovali kvalitní institut strategických studií, kde se bude formulovat politika podle aktuálního a budoucího vývoje, a nikoli v závislosti na vnitřních politických bojích či v averzi k našim spojencům v NATO a partnerům v EU.
Akce Kábul ukázala, že jsme v situaci, kdy máme armádu v lepší kondici než celou bezpečnostní politiku státu. To je situace, kterou jsme již historicky několikrát zažili, a pokaždé to dopadlo špatně.
PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
Text vyšel 20. 8. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme s laskavým svolením autora a redakce.
