Jsme slavící národ. Rádi slavíme. Důvod se vždycky najde. Vždy je po ruce nějaké to výročí. Můžeme si připít. Pronášet oslavné projevy. Vzpomínat na naši udatnost a znovu se opájet tou omamnou atmosférou vzájemné pospolitosti. Hurá! Ať žijí všichni kabrňáci! Co na tom, že různé party budou slavit něco i někoho jiného, i když se jedná o jednu a tutéž historickou událost. Pro někoho je ta či ona minulá skutečnost životním vítězstvím a pro druhého traumatizující bolestnou vzpomínkou, pro někoho je ten či onen hrdina, a pro jiného padouch. Ale, jak už to, tak v Čechách chodí: „padouch, nebo hrdina, všichni jedna rodina“. Ono totiž nejde jen o samotné slavící a připomínané datum konkrétního dějinného zlomu, ale zejména o to, co po něm následovalo, jak se vzájemně propojili ti tzv. poraženi s těmi údajnými vítězi. Kde končí spontaneita, naivita a nastupuje plánovaný pragmatický kalkul…

Blíží se 30. výročí od změny režimu po událostech v listopadu 1989. A tak není divu, že již běží zuřivý boj o interpretaci toho, co se to tehdy stalo, a i o to, co poté následovalo. Jisté je, že pro moji generaci šlo skoro o nadpřirozenou událost, která pro nás byla dlouho reálně nepředstavitelná. Můžeme svobodně cestovat, dokonce i psát a mluvit, podnikat, pracovat, bavit se apod. To vše dříve možné nebylo, i když se to zdá býti naprostou samozřejmostí. Není tomu tak všude ani dnes. To je pozitivum, které převažuje natolik, že se občas zdráháme vstoupit na křehkou půdu kritické reflexe roku 1989 a událostí následujících. 

Pokud uvažujeme o dění na konci roku 1989, tak nemůžeme pominout mezinárodně-politický kontext doby. To pak s tou celonárodní statečností musíme dost ubrat. Dobrovolná sebedestrukce sovětského bloku měla dynamický a celoplošný charakter. My jsme byli předposlední, po nás již byli jen Rumuni. Češi nadchli na pár dnů světová média způsobem provedením změny, které se eufemisticky říká revoluce. My jsme byli něžní, sametoví, poetičtí, což nemálo vyhovovalo zejména komunistům všeho druhu. Je třeba zmínit i to, že ještě pár měsíců před pádem socialistického zřízení u nás volilo jednotnou kandidátku Národní fronty 97 % oprávněných voličů. Ale také to, že nás okupovala plně vyzbrojená sovětská armáda a naši komunisté byli velmi početní, všudypřítomní a ovládající vše. Cinkání klíči byl povel i pro ty lépe se orientující soudruhy, aby se rychle přizpůsobili novým reáliím a vytěžili z nich maximum možného. A to se přesně stalo. Někteří začali rychle vyjednávat s mluvčími sametu, jiní již v zákrytu připravovali historické přesuny majetku, další si převlékli kabát, někteří pálili svazky svoji Státní bezpečnosti a jiní vyčkávali třeba v Maroku a čekali na další pokyny svých řídících důstojníků. Taková porevoluční česká bramboračka, která však nijak nesnižuje skutečné odhodlání těch, kteří komunistickému režimu vzdorovali i v krušných časech normalizace. Jenže na převzetí moci připraveni nebyli. Otevřeli tak nevědouce a nechtíce dveře technologům a uchvatitelům moci, z nichž se někteří na své nové role dlouze a pečlivě připravovali již v pěrestrojkové době. Dnešní Babiš je jen jejich pokračovatelem a plodem jejich snahy o udržení si vlivu i moci.

Žijeme v relativním blahobytu, prosperitě, bezpečí a svobodné společnosti. Důležité je to slovo relativní. Relativizuje se vše, včetně naší společné minulosti, s níž jsme se nejen nevyrovnali, ale ani jsme ji pořádně nepojmenovali. A ona se nám jako bumerang vrací. Jako jediní jsme si ponechali komunisty v parlamentu. Dnes rozhodují se svými mocenskými kumpány o bytí či nebytí vlády a naší sametovosti se smějí s drzostí sobě vlastní. Spolu se svými parťáky, mezi něž patří i poslední dva prezidenti, otevírají dveře Rusku a Číně a zpochybňují naše ukotvení v západních strukturách a jejich hodnotovém rámci. Dnes zažívají svoje full retro. Bývalé karierní členství v KSČ a spolupráce se StB je nyní spíše konkurenční výhodou při obsazování významných pozic. Příkladem budiž premiér země.

Komunisti všech barev a odstínů prý bojují za naše národní zájmy, volají po klidu na práci a varují před vytahováním údajných démonů minulosti. Oni jsou přece „pokrokoví“. Zdroje mají dle libosti. To oni přece stvořili elitu československých oligarchů, kteří jim mají co vracet. Jejich propaganda je moderní a rafinovaná zároveň. Zadře se pod kůži a už nepustí. Mají zásadní slovo v klíčových médiích, která zase fungují výběrově, s autocenzurou žurnalistů a přímo či zprostředkovaně sloužící mocným. Někdy stačí ta správná složka na ty správné kádry a jindy tradiční finanční motivace, případně mix obojího, ale může jít i hloupou hru na super korektnost. Dřívější praxi si soudruzi a exsoudruzi jen upravili novým poměrům. Zkušení pardálové navíc dobře vědí, že i takový vztah věřitel-dlužník dokáže divy. Česká republika má sice politickou strukturu, jakýsi formální skelet, ale ten je zcela bez obsahu. Jede se podle byznysových zájmů a marketingové produkce. Diskuse se nepěstuje. Společné přemýšlení o programových tématech nahrazují sólo výkřiky na sociálních sítích.

Staří osvědčení estébáci se již neskrývají v podpalubí, naopak pálí své jedovaté šípy přímo od kormidla na velitelském můstku. Musí to být pro ně slastný pocit sebeuspokojení. Stát je opět jejich. Občas vytáhnou i bývalého armádního elitního cyklistu a špióna v jedné osobě, jindy je to folkový bard. Prostě každému na míru a podle libosti. Někteří psi sice občas zaštěkají, ale ta jejich karavana táhne dál. Někdy dokáže na potížisty a kverulanty i slušně zakleknout. Oni si pak ostatní již dají bacha. To už tady taky bylo.

Nebyla to nakonec jenom hra na politiku, na jakože pravici a na jakože levici, od Klause se Zemanem? Plán, jak obsadit vše, skoro celé hřiště.  Jejich současná společná až dojemná adorace Putina o nich říká mnohé. Stvořitelem Klause byl Svatopluk Potáč (více zde). On pochopil, že velká privatizace je velká věc, a taky to, že kumulace ekonomické moci je předpokladem ke kumulaci moci politické i mediální. Stvořil mýtus o českém posttotalitním kapitalismu bez kapitálu a kapitalistů na základě hypotetické originální české cesty. Hlavně nezkoumat detaily a právní rámec přerozdělování majetku. Mnohé dílčí úspěchy to s odstupem času značně devalvuje. Je dobré znát příběhy dnešní extraligy posttotalitních oligarchů. Tam najdete vše. Je dobré si to uvědomit, až se budeme zase chystat na další bujaré oslavy velkého sametu. Je dobré si uvědomit, co a proč se to vlastně stalo. A taky to, že dnešní stav společnosti není nelogický. Žijeme ve spotřební polodemokracii, která stojí na dvou vratkých pilířích – na kultu konzumu a mravní relativizaci, a tam vzadu slyšíme retro základních normalizačních kamenů, tedy strachu a lži. Velké části společnosti to nevadí, je jí to jedno, a mnohým to dokonce vyhovuje.

Občanský vzdor proti těmto trendům je důležitý a v poslední době i velmi viditelný. Díky za to. Teď jde o to nepoztrácet tu energii a naději, o to spojit síly i s hodnotovou politickou opozicí a neoslabovat společný zájem méně důležitými detaily i rozdíly v jednotlivostech. Ve hře je teď mnohem více. Jde o to, zda se najde většinová vůle k tomu, abychom neskončili jako autoritářský mix ruské gubernie a čínské kolonie, třeba i s „noblesou“ československých dolarových miliardářů… s ruskými i čínskými genetickými stopami.

A pak je ještě něco, co Českou republiku sráží do kolen, a tím je selektivní vnímání a uplatňování práva v praxi, které vede k deformaci obecného sdílení pojmu spravedlnost. „Iustitia remota, quid sunt regna nisi magna latrocinia?“ Co jiného představují státy, v nichž není spravedlnost, nežli velkou loupež? Jména a jejich příběhy známe dosti dobře, i jejich krycí jména. Pro jistotu jeden odkaz.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner