Premiér Petr Fiala při slavnostním otevření ulice Václava Havla v Lucemburku FOTO: Úřad vlády / se souhlasem
FOTO: Úřad vlády / se souhlasem
Podle zdrojů blízkých vládním špičkám se v poslední době začalo znovu jednat o ratifikaci Istanbulské úmluvy, tedy Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách. V nejbližší době by ministerstvo spravedlnosti mělo téma pustit do meziresortního jednání. A to je dobrá zpráva.
Česko smlouvu podepsalo v roce 2016 a ratifikovat ji mělo už v roce 2018. Její ratifikace už byla odložena tolikrát, že to začíná být směšné. V létě 2020 se ratifikace na poslední chvíli zalekli Jan Hamáček s Andrejem Babišem poté, co spolek Tradiční rodina vyzval na facebooku své příznivce, aby zkopírovali předem napsaný dopis a odeslali ho co nejvíce poslancům. Poté, co fanoušci spolku přes víkend zahltili politikům poštu, premiér s ministrem vnitra si v pondělí řekli, že je potřeba úmluvu raději ještě jednou odborně prodiskutovat, protože vzbuzuje emoce. Hamáček, který se nebál ze dne na den zavírat hospody a hranice, se zalekl e-mailů.
Proti smlouvě a nebezpečné indoktrinaci „ideologií genderismu“ dlouhodobě varují politici typu Tomia Okamury. Smlouva totiž používá pojem genderově podmíněné násilí. Protože v Česku pojmu gender rozumí menšina lidí, podařilo se z něho udělat rozbušku, jejíž vinou a za pomoci rozdmýchávání kulturních válek získávají body a děsí lidi teoriemi o tom, že budeme třeba potřebovat dvacet různých toalet pro sedmdesát pohlaví. Ve skutečnosti jde jen o prevenci násilí, které je nějakým způsobem podpořené ve společnosti udržovanými stereotypy a setrvačností.
Mnozí politici ve věci Istanbulské úmluvy také namítají, že danou oblast už máme vyřešenou vlastními zákony na potírání násilí. Úmluva by přinesla celou řadu praktických věcí, které nyní v Česku nemáme, nebo je složitě pokrývají neziskové organizace. Stát by se zavázal k investování do prevence a následné péče o osoby, které si prošly nějakou zlou zkušeností. Měl by pak například zřídit krizová centra pro oběti sexuálního násilí a čtyřiadvacetihodinovou krizovou linku.
Mezinárodní smlouvy ale slouží i jako pojistka pro případy, že by se vlastní zákony zemí změnily, a mají také symbolický význam. Pokud Česko smlouvu schválí, ukáže, že je pro něj potírání násilí stejně důležité jako například pro Německo, Rakousko, Francii, Belgii nebo Švédsko. Istanbulskou úmluvu má zkrátka dnes už ratifikovanou většina vyspělé Evropy. Existuje několik výjimek, mezi nimi například Maďarsko a bohužel také Slovensko. To není cesta, kterou bychom měli jít.
Petr Fiala má nyní možnost být odvážnější než Babiš s Hamáčkem. Přestože ještě v nedávných letech se o úmluvě kriticky vyjadřovali i politici z ODS nebo KDU-ČSL, podle našich zdrojů se postoj vedení ODS vyvíjí směrem k ratifikaci, k čemuž pomohlo mimo jiné i předsednictví Česka Radě Evropské unie.
