Ukrajinská umělkyně Pavla Nikitina nyní působí v České republice FOTO: Galerie Magna / se souhlasem
FOTO: Galerie Magna / se souhlasem
Právě probíhá „Česká sezóna v Drážďanech“, největší festival českého umění v zahraničí za několik posledních desetiletí. Jiří Fajt, někdejší šéf Národní galerie v Praze, nyní působící v Drážďanech, dal festivalu název „Všechnu moc imaginaci!“. Výstavy, desítky divadelních a hudebních vystoupení, divadla, tvůrčí dílny pro děti a dospělé, prezentace česko-německých institucí. Vše, na co si vzpomenete i nevzpomenete, včetně kreativních účesů v malebném a putovním Krušnohorském holičství.
Na výročí okupace Československa v roce 1968 hrál v Drážďanech Pražský výběr a Michael Kocáb předtím diskutoval s Tonim Krahlem, jehož rodiče utekli před Hitlerem nejdříve do Československa, pak do Anglie. Krahl šel ve východním Berlíně protestovat proti okupaci Československa před sovětskou ambasádu. Byl zatčen, jeho otec vyhozen z práce, delšímu věznění ušel jen tak tak. Kocáb v tónu téměř státnickém mluvil o válce Ruska proti Ukrajině. Diskusi moderovali šéfka a šéf Česko-německého fondu budoucnosti.
Na pódiu v Drážďanech bylo vidět, jak válka na Ukrajině probouzí český politický národ z letargie. Michael Kocáb byl velmi věrohodný, když německému publiku vyprávěl o odsunu sovětských vojsk, o svobodě, a o české pomoci Ukrajině. Když ze stejného pódia slyšíte, že rodiče hudebníka a herce Toniho Krahla dostali za války československé občanství, a jak se mladí muži v roce 1968 spontánně dohodli, že půjdou protestovat před sovětské velvyslanectví, automaticky vás napadne, že vaše země má určitou politickou váhu i svou originální zkušenost svobody. Trocha toho vlastenectví je na místě.
V rámci festivalu se v Drážďanech otevíral 20. srpna lodní kontejner. Stojí na prestižním místě starých Drážďan, ve Stahlhofu, na opačné straně zdi, kde jsou vymalováni saští kurfiřti. Jiří David o kontejneru, který je jeho projektem, několik týdnů před vernisáží řekl: „Tento kontejner je celý bílý a na bocích má velkými černými písmeny napsáno ART. Původně nad kontejnerem vlála bílá vlajka. Jako nad někým, kdo se vzdává. Hledá kapitulaci, ale zároveň nabízí smíření.
Kontejner byl poprvé prezentován v Praze, na Vltavě. Diváci se oprávněně ptají: „Je nějaké umění uvnitř? Dozvíme se to, nebo nedozvíme?“ V Praze kontejner zůstal uzavřený. S Jiřím Fajtem jsme se dohodli, že se kontejner v Drážďanech otevře. Uvnitř bude vystavovat kromě mne také mladá umělkyně z Ukrajiny žijící v Česku, Pavla Nikitina. Ode mne by tam mělo být asi patnáct fotografií z roku 2006. Byl jsem tehdy v Moskvě. Pozvali mě do Centra Andreje Sacharova. Měl jsem tam výstavu, která se jmenovala Pátá pečeť. Byl jsem při té příležitosti ubytován přímo v bytě Andreje Sacharova v Moskvě. Naprosto unikátní!
Měl jsem s sebou katalog svého projektu nazvaného Bez soucitu. Šlo o fotografie plačících politiků, kde mezi jinými byl i Vladimir Putin. Najednou jsem měl Putina s sebou v bytě Andreje Sacharova! V bytě člověka, který byl poslán do vyhnanství, pak se vrátil do Moskvy. Vrátil se za Gorbačova, pořád ho sledovali. Zastrkával jsem Putina do různých míst v bytě Andreje Sacharova a fotografoval. Putin byl v KGB. Vykukoval mi ze šatny, z koupelny, z kuchyně, z židle, z mikrovlnné trouby, dokonce i z mého těla. Vznikla zvláštní konstelace přítomnosti důstojníka KGB v bytě disidenta a nositele Nobelovy ceny. V místě, kde se svého času scházel moskevský disent. Jiřímu Fajtovi se tyto fotografie líbily, protože Putin jako důstojník KGB sloužil právě v Drážďanech. Svůj KGB profil promítl tedy i do Drážďan.“
Sochařka Pavla Nikitina žije a studuje v České republice, zastupuje ji Galerie Magna působící v Ostravě a Praze, která pro ni aktuálně chystá výstavu v Paříži. Rozhovor s Pavlou Nikitinou jsme vedli 21. srpna v Drážďanech.
Paní Nikitino, na drážďanské vernisáži, která se konala 20. srpna, jste část návštěvníků rozplakala. Popište, prosím, svou sochu. Když lidé přestali plakat, ptali se, jak funguje v sochařství scanner a 3D tisk. Začněme tedy poněkud technicky.
Pracuji v ateliéru pana Gabriela už delší dobu s 3D scannery. K technologii 3D jsem se dostala v roce 2018, když jsem chtěla připomenout situaci na Ukrajině. Válčilo se od roku 2014, Ukrajina tehdy mizela z médií a začalo se zapomínat. Uvědomila jsem si, že nejlepší aktualizace jakékoli situace je reportáž. Nepracuji s fotoaparátem ani s kamerou. Mám ale k dispozici 3D scannery. Vymyslela jsem termín 3D reportáž. Zachycuji skrze lidi nějakou realitu. Scanuji je ručním 3D scannerem. Vytvořila jsem sochařskou kompozici z pětadvaceti lidí. Byli to vojáci a veteráni, kteří byli na rehabilitaci v Kyjevě. Dělala jsem s nimi rozhovory, chtěla jsem tímto způsobem říci, že válka nejsou čísla, ale lidé. Pracuji s technologií, která mi umožňuje fixovat realitu teď a tady.
V roce 2020 jsem pracovala na sérii soch nazvaných „nuda“. Byla to práce v době pandemie. Vyšla jsem prostě z faktu, že mám doma 3D scanner, a můj přítel umí scanovat. Mohla jsem scanovat jen sebe. Na konci minulého roku jsem vyhrála cenu pro mladé ukrajinské umělce v Kyjevě. Součástí výhry je realizace samostatné výstavy v Kyjevě. Chtěla jsem tam připravit další sérii. Měla se jmenovat „Strach“. Chtěla jsem se podívat na fenomén strachu podobně, jako jsem se předtím dívala na nudu. Co je strach? Co dělá s člověkem? Jaký má význam z pohledu sociologie, filosofie, psychologie? Dva měsíce jsem žila ve strachu, protože nám hrozila ruská invaze. Četla jsem o strachu, abych pochopila vlastní pocity. Chtěla jsem se něco dozvědět o historii strachu, o tom, jak nás mění a ovlivňuje. Došlo mi, že už dlouho žijeme ve stavu nouze a strachu.
Socha "Strach" od ukrajinské umělkyně Pavly Nikitiny (foto: Galerie Magna)
Chystala jsem sérii soch. Socha, která je teď v Drážďanech, měla být závěrečnou sochou série. Cítila jsem ohromné napětí. Jako kdyby se v hlavě střetávaly dva proudy. Jeden říkal, že invaze nebude, protože tu je hodně racionálních důvodů, aby nebyla. Zároveň jsem cítila, že se musím připravit na to, že je ruská invaze možná. A nejspíše nastane.
Výsledkem byl pocit úzkosti spojený s potřebou zachytit strach s nějakými atributy. V sochařské realizaci mám na sobě vojenskou košili, kterou jsem si ušila, když jsem se chystala na Donbas. Na invazi se nedá připravit. I když moje rodina měla v Kyjevě přichystané batohy a věděla, kde jsou protiletecké kryty. Slyšíte zkoušky sirén a stejně si to nedokážete představit. Tušila jsem, že když k tomu dojde, Kyjev je jedním z hlavních měst a budou ho chtít dobýt. Věděla jsem, že moje rodina město neopustí.
Socha vznikla den před invazí. Přítel přijel, aby mě nascanoval. Příští den jsem měla odevzdat návrhy na výstavu do Kyjeva. Už se to nestalo. Zastavil se pro mne čas. Život ale šel dál, pomáhala jsem a organizovala, na své věci jsem zapomněla. Zapomněla jsem na svůj autoportrét, i na děsivou souhru okolností, že invaze začala v okamžiku, kdy jsem dokončila scany k projektu „Strach“. Šla jsem spát pár hodin před začátkem invaze.
Jak socha vzniká? Úmyslně se dál ptám technicky. Udělá se 3D scan. Na soše je spousta viditelné práce, kterou stroj neudělá.
Snažím se u věcí, kterým říkám 3D reportáž, zachytit realitu do úplných detailů. Ostrost detailu volím já, a dělám to už na začátku scanování. Vím jak, znám technologie. Sochu domodeluji ručně. Při projektu „Strach“ mi šlo o detaily. Je to spousta práce v počítači. Scanování trvá asi pět minut, socha vzniká minimálně dva měsíce. Při scanování máte zůstat bez pohybu. Člověk se ale chvěje, dýchá, což rozvlní detaily. Proto jsem pečlivě zaostřovala detaily. Hlídala jsem, aby detaily nezmizely ve výsledné práci. Naučila jsem se, jak s detailem pracovat v sochařském materiálu. Zachraňuji detail, který se rozplývá nejdříve v počítači, pak v 3D tiskárně. Detail dostává péči v následném opracování sochy. Socha vzniká z více kusů, je retušovaná, pospojovaná. Nic z toho nesmí být vidět.
U sochy vystavené v Drážďanech jsou viditelné žíly na rukou. Když se člověk bojí, vystupují mu žíly?
Zobrazila jsem napětí, které vyvolává strach. Žíly jsem dopracovávala se zvláštní pozorností. Všimla jsem si na sobě, co se mnou napětí dělá. V momentě scanování jsem trochu více zaostřila na žíly, které jsem nechala vyniknout tím, že jsem se předtím převázala.
V době komunistické totality jsme se báli léta. Žili jsme se strachem. Jste připravená na to, že strach s vámi bude třeba dvacet let?
Strach nezmizel, přestože to byl původně strach z ruské invaze, která už je realitou. Necítím se uvolněná, necítím se v bezpečí. Jsem daleko od domova, ale ve stálém spojení s ním. Chodí mi zprávy o tom, co se děje na frontě i doma v Kyjevě. Vím, kdy v Kyjevě houkají sirény. Zatím jsem se nenaučila zbavit strachu, takže je pro mě těžké představit si, co bude někdy za dvacet let. Strach není pocit, se kterým je zdravé žít, a s nímž bych žít chtěla. Já, moje rodina, můj národ. Chtěla bych na strachu pracovat, nějak ho ovlivnit, abychom se naučili žít beze strachu.
Strach vyvolává psychicky a fyzicky ničivý pocit. Vidím ale spoustu scénářů budoucnosti, když máme takového souseda. Snažím se představit si vítězství a nějakou železnou zeď, která by nás už opravdu ochránila před dalšími vpády. Reálně se mi ale taková představa nedaří. Teď se učím žít se strachem, ale do budoucna se ho chci zbavit. Nemůžu si připouštět ničivé impulzy, které jsem cítila před invazí. Vím, že má rodina a budoucnost mě potřebují. Musím být schopná žít a tvořit, což se strachem moc nejde.
Dnes je 21. srpna. My, Češi jsme v roce 1968 nebojovali, a nebojovali jsme ani v roce 1938. Jaké to pro vás je, žít mezi zbabělci?
Ani náhodou nevnímám vaše zkušenosti z roku 1968 nebo 1938 jako součást dnešní doby. To, jak se Češi zachovali po 24. únoru letošního roku, jsem vnímala jako ohromnou vlnu solidarity a ochoty pomoci. Jsem přesvědčena, že kdybyste byli zas napadeni, bránili byste se stejně, jako se bráníme my. Vnímáte sílu, s jakou jsme se zvedli a šli. Odpověděli jste na ni vlnou pomoci. Zažila jsem tady lidskost a nepochybuji o tom, že byste se dokázali bránit.
Nedávno jsem dělal rozhovor s veteránem, válečným invalidou z války v roce 2014. Ptal jsem se ho, jestli je fašista, nacionalista, patriot? My Češi to s národem moc nepřeháníme, na rozdíl od Poláků nebo Maďarů. Jak to vnímáte vy? Rusové tvrdí, že jste všichni fašisté.
Říkají to. Na Ukrajině to považujeme za špatný vtip. Už se ani neurážíme. Je to pro nás tak absurdní tvrzení, že se ani neumíme urazit. Za sebe můžu říct, že jsem nikdy neměla potřebu projevovat se nějak národně nebo patrioticky. Vím, odkud pocházím, mám respekt ke své zemi a její kultuře. To mi stačí. Patriotismus se u nás projevu lokálně a v omezeném čase. Když si vzpomenete na demonstrace, které do dějin vešly jako Euromajdan, v západní Evropě lidé vnímali ukrajinskou národní symboliku, kdežto pro nás byly nejdůležitější hvězdičky na evropské vlajce. Nechtěli jsme svrhnout prezidenta, chtěli jsme lepší budoucnost. Jsme otevření světu a samozřejmě se chceme vymanit z ruského vlivu.
Čtyřiadvacátého srpna oslavujeme Den nezávislosti. Pamatujeme si, kdy jsme se dostali ze Sovětského svazu, a jsme si vědomi, že jsme mladý stát. Svůj stát si chceme budovat. Učíme se. Nechceme dělat kroky zpět a Rusko nás do nich nutí. Hledáme se a budujeme si identitu. Vnímám tedy hledání mladého státu, ne nacionalismus. Chceme být lepší, stojíme si za svou kulturou a svým jazykem, což opravdu není fašismus.
Pojďme zpátky k umění. Nakonec tady v Drážďanech vystavujete svou sochu v lodním kontejneru společně s fotografiemi Jiřího Davida. Jiří David patří k nejznámějším českým umělcům. Jak funguje váš vzájemný umělecký dialog?
Dialog vznikl díky Jiřímu Fajtovi. Seznámili jsme se až při přípravě výstavy. Je to pro mě úplně nová zkušenost, být ze strany kurátora takto natěsno propojena do uměleckého dialogu. Měla jsem pocit, že oba projekty na sebe čekaly. Z našeho propojení mám velmi přirozený a hezký pocit. Když pan David mluvil o bytu Andreje Sacharova v Moskvě, měla jsem husí kůži.
Zažila jsem od pana Davida impulzy, kterými jsem se zabývala, když jsem tvořila svůj cyklus „Strach“. Je pro mě vzrušující, že pan David svoje fotografie z bytu Andreje Sacharova ukazuje poprvé, a že se vernisáž konala den před výročím okupace Československa v roce 1968. Kontejner, kde vystavujeme, prožívám zevnitř. Je studený, syrový, průmyslový, hluchý, připomíná bunkr. Kontejner se otevřel světu a uvnitř je světlo. Vycházím ven z bunkru. Mám zásluhou tohoto projektu pocit, že něco překračuji, a budu moci jít dál.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
