Demonstrace na Letné (ilustrační foto) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Střední Evropa se nikdy nenaučila spoléhat na vlastní občanskou společnost a dodnes putuje mezi touhou po vůdci a potřebou nepřítele. Skutečnou demokracii dialogu se zde vlastně nikdy nepodařilo ani nastartovat a pouhá tři desetiletí svobody nestačila na vznik sebevědomé občanské společnosti, která by dokázala stavět mantinely politické kultury.
Když se zhruba na počátku 19. století začala rozšiřovat představa a instituce parlamentní demokracie, společenský dialog zahrnoval jen elitní, movitou a vzdělanou část společnosti. Zbytek společenství byl až do průmyslové revoluce stabilizován nedotknutelnou autoritou náboženství a o celospolečenské věci veřejné se vlastně nezajímal.
V průběhu 19. století se však radikálně proměnila struktura společnosti i jejího hospodářství. Raketově vzrostla vzdělanost i životní úroveň a parlamentní demokracie se ve většině Evropy prosadila jako jediný model reprezentace stále početnější části společnosti.
Tento proces byl zakončen po první světové válce přiznáním volebního práva ženám. V té chvíli už ale společenský dialog z počátků parlamentní demokracie neexistoval. Jeho roli i v těch nejrozvinutějších společnostech s pouze střídavým úspěchem převzala symbióza parlamentu, politických stran a médií.
Nacionální společenství střední Evropy převzala narativ demokracie a parlamentarismu pokřiveně, výhradně jen jako nástroj k prosazení kolektivních „národních“ cílů. Potlačení občanských svobod vycházejících z nedotknutelných práv občana bez ohledu na jeho mateřský jazyk pak od počátku omezilo možnost široké diskuze o problémech a cílech společenství. A tak už to zůstalo.
Úspěchy regionální mafie
Představme si společenský dialog jako malý vodotrysk, na jehož vrcholku poskakuje pingpongový míček sociálního smíru. Pokud vodotrysk funguje, míček se bez přestání pohybuje nahoru a dolů, ale nikdy nespadne.
V současné společnosti hlásající rovnost šancí a hlasů v přetlaku informací rozhoduje bohužel nepředvídatelnost emocí. V takové situaci má důstojnost zastupitelského systému a důvěryhodnost politiků jako zástupců komunity strategickou hodnotu. Určují, zda lidé pociťují sounáležitost a spoluodpovědnost za věci veřejné a zda se vůbec cítí zapojeni do společnosti a sdílejí její hodnoty.
Pokud nefunguje – buďme skromnější – dialog alespoň většiny společnosti, parlament degeneruje ve vzájemné napadání a „politika“ pak nemůže dávat společnosti důvěru.
Bilance více než třiceti let formálního fungování české (středoevropské) parlamentní demokracie je v tomto ohledu více než rozporuplná. Začněme tím nejviditelnějším symbolem – ani více než třicet let nestačilo českému státu na dostavění tolik potřebné dálniční sítě a její propojení s Polskem a Rakouskem. A slibovaná rychlostní železnice, která má v Evropě brzy převzít velkou část pasažérů přetížené letecké dopravy? Nula.
K tomu nedůvěryhodná justice a státní zastupitelství, příliš často poklonkující politické moci i postkomunistickým sportovním bafuňářům. Společenské uznání a vzdělanost romské menšiny se nezlepšily a vyloučených lokalit spíše přibylo.
Zoufalá je bilance krajského uspořádání, které jen rozdělilo území státu mezi regionální mafie, propojující politické strany s kriminálním podsvětím. Praha, Brno, Ostrava, Ústí nad Labem, České Budějovice, Karlovy Vary, Liberec, Hradec Králové – co jméno, to korupční kauza zneužívání evropských fondů nebo manipulace veřejných zakázek.
Martin Půta, sám hejtman Libereckého kraje, to kdysi vystihl pěkným srovnáním: „Když se podívám do Saska, tak to je velké jako polovina České republiky a žádný mezistupeň jako kraje tam neexistuje. Čeká nás debata, kolik samostatných stupňů ČR potřebuje. Náklady na výkon samosprávy jsou poměrně vysoké.“
Jinak řečeno, ani snaha o decentralizaci a takzvanou krajskou samosprávu se v toxickém prostředí nekontrolované politické moci v České republice nepovedla.
Vzteklý Křeček a jinak nic
Komunistická diktatura zdegenerovala v obhajobu privilegií držitelů moci – a právě kvůli tomu padla. Polistopadový vývoj využil všechny nástroje a instituce politické demokracie pouze formálně, takže ta po více než třiceti letech funguje velmi podobně – jako systém obhajoby privilegií a zájmů držitelů moci.
Právě proto nemají parlamentní politické strany zájem řešit korupci a poškozování zájmů České republiky ze strany prezidenta Zemana a jeho spolupracovníků bez bezpečnostních prověrek. Právě proto trvá vyšetřování korupce politiků neúměrně dlouho a ve většině případů končí bez výsledku. Stačí dát politikům a soudcům nadstandardní platy.
Každoroční hodnocení Evropské komise o stavu justice se letos poprvé odvážilo použít alespoň trochu kritický tón. Situace české justice je ale podstatně horší a tento evropský pohled je zkreslený a idealizovaný.
V této chvíli nemá česká společnost propojující téma ani autoritu. Málo otevřená největší katolická církev ani žádná jiná nedokážou oslovit většinu společnosti morálním apelem. Za Otakara Motejla blahé paměti byla naděje, že úřad ombudsmana může získat morální renomé něčeho nad politikou. Dnešní šéf tohoto úřadu, politický vysloužilec Stanislav Křeček, kromě šíření nesnášenlivosti nedělá pro renomé tak potřebné instituce nic.
Demokracie dialogu je mnohem složitější než napodobování parlamentních rituálů demokracie. A sociální smír není jen výsledek vyjednávání o platech zaměstnanců. Ale chce to někdo slyšet?
V této chvíli všechny problémy ještě přikrývá čas dovolených, válka na Ukrajině a české předsednictví v Radě Evropské unie. Dovolené i předsednictví skončí a česká společnost bude tváří v tvář válce potřebovat skutečný dialog víc než kdykoliv v minulosti.
Zatím – a jenom zatím – se nic moc neděje. Ale přijde chvíle, kdy populistická a protofašistická opozice bude schopna převzít formálně parlamentní a „demokratickou“ cestou vládu v zemi. Stále tišší vládní koalice musí pochopit, že demokratický dialog zahrnující všechny společenské skupiny, tedy i ty mimo politické strany, představuje spolu se sociálním smírem společenské bohatství. Je nejvyšší čas společnost oslovovat a naslouchat jí.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
