Kdykoli se v médiích kolem výročí 17. listopadu (1939/1989) objeví připomínka dvanácti set vysokoškolských studentů, zavlečených nacisty do Sachsenhausenu a dalších koncentračních táborů, mělo by automaticky, ne-li povinně, zaznít jméno protektorátního prezidenta Emila Háchy. Muže, který jim zachránil život. Jako prostý historický fakt, který by měl být – a dodnes není – v historickém povědomí.
Stalo se to po cíleném, vytrvalém, úmorném a statečném úsilí, za cenu vědomých úliteb (pravidelné gratulace k Vůdcovým narozeninám a další projevy účelové loajality). Ale cíl, jejž si Hácha okamžitě po 17. listopadu 1939 vytkl, byl bezezbytku splněn: v roce 1943 byli i poslední zavlečení studenti doma. Považuji tuto záchranu významné části inteligence za čin stejně záslužný, jakým byla Wintonova záchrana stovek dětí před plynem a podobné akce.
Olga Perebyjnisová: Ukrajina je Česku vděčná za pomoc a podporu, bude to naše společné vítězství
číst článek »Mluvit o těchto vysokoškolácích, dokonce teď nejnověji v České televizi v historickém záznamu zpovědi jednoho ze zavlečených, literárního a divadelního kritika Jiřího Hájka, a nezmínit přitom toho, kdo umožnil, že lidé jako právě pozdější normalizátor Hájek mohli po válce vydat o svém utrpení svědectví, je faktická historická nehoráznost hraničící s arogancí.
Manipulace, pochopitelná jakž takž v minulém režimu, ale třiatřicet let po Listopadu, po vydání fundovaných prací Tomáše Pasáka, po odměňovaných divadelních i rozhlasových inscenacích, věc absolutně neomluvitelná. Vědí to na Kavčích horách?
V Českém rozhlasu Plus naštěstí díky historiku Prokopu Tomkovi tato připomínka kontextu, důležitého pro jakékoli spravedlivé hodnocení Háchova prezidentství, okrajově zazněla. To je však málo. Tento kontext, když už na něj po celý zbytek svého věru aktivního života Jiří Hájek zapomněl (poděkovat za záchranu života by mělo patřit k elementární slušnosti, ale chtějte něco podobného od celoživotního stalinisty!), by měl být nadále součástí každé zprávy o 17. listopadu 1939.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
