Čeští podporovatelé Ruska nenávidí veřejnoprávní i nezávislá soukromá média (17. 11. 2022) FOTO: FORUM 24 / Pavel Šmejkal
FOTO: FORUM 24 / Pavel Šmejkal
Položme zkusmo několik základních testovacích otázek našim mentálním černokošiláčům. Minule jsem tento pojem použil v souvislosti s Mussolinim, ale je možno si dosadit i Hitlerovy hnědokošiláče, Gottwaldovy modrokošiláče či různé poddruhy Stalinových mentálních rudokošiláčů všech kontinentů a zemí, jež lze zahrnout pod pojem homo sovieticus. Nevím, zda je náhoda – protože ta, jak věděl už Jung, neexistuje – že Vůdce našich českých mentálních fašistů je původem Japonec, vůdce německých byl Rakušan a vůdce těch ruských, Džugašvilli, stejně jako jeho dvorní kat Berija, byl Gruzín. (Ostatně i Mussoliniho idol Napoleon byl Korsičan.)
Ovšem určitě vím to, že všichni jmenovaní i jejich pohrobci, dnes v čele s masovým vrahem Putinem, vládli jen s pomocí nedovzdělanosti. Nikoli snad své, ale těch, kteří je posadili na trůn – ať už násilím nebo zneužitím demokracie, kterou, sotva tam usedli, zrušili. Demokraté a pacifisté všeho druhu jim posloužili, a dodnes slouží, jako klasičtí užiteční idioti.
Příkladem je i náš parlament, v němž tito pohrobci druhu homo sovieticus straší, ať už si říkají jakkoliv, pod bojovými Okamurovými či mírnějšími Babišovými fanglemi. A třeba za zpěvu Nohavicových nejnovějších častušek (že předtím zpíval hodnotově obráceně? Z toho si, Jarku, nic nedělej, i Emanuel Moravec, v tom tvůj předobraz, nejprve chtěl statečně bránit republiku – proti těm, k nimž se za necelý rok přihlásil ke službě, vlastně k posluze). Ale my, co pamatujeme řádění fašounů „zprava“ (Sládek) i „zleva“ (Grebeníčkové a spol.), dobře víme, že žádný, ani rudý, ani hnědý, ani Nohavicův strom neroste do nebe.
A nyní k těm otázkám, přičemž v odpovědích zobecňuji desítky obdobných ze stovek svých debat. Největší evropský hladomor první poloviny minulého století? A jeho oběti? – Z deseti dotázaných bude osm odpovědí nulových („Nevím, nezajímá, jó Ukrajina? To jsem si mohl(-a) myslet, to bude asi zas nějaký ukrofejk?“). A jen dvě, možná tři budou mlhavě znalé, a samozřejmě hrubě zavádějící („Jo to byly nějaké ty zmatky, přehmaty a živelné pohromy na Ukrajině během sovětské kolektivizace, ne?“) Z deseti oslovených nikoho nenapadne, že řádila-li ve třicátých letech v sovětském Rusku a jeho koloniích nějaká živelní pohroma, jmenovala se Stalin. A jeho režim: jím řízený hladomor na Ukrajině, spojený s vojenským neprodyšným uzamčením hranic Ukrajiny, jako trest za to, že zemědělci z „obilnice Evropy“ vzdorovali kolektivizaci.
A oběti? I ti „znalí“ hlasatelé „přehmatů“ připustí stovky a tisíce, maximálně statisíce obětí – o uměle vyvolaném kanibalismu neví ani jeden, stejně jako o faktu, že obětí této největší genocidy třicátých let bylo podle nejstřízlivějších odhadů 3 až 6 milionů, tedy čísla, přibližující se holokaustu.
Na podotázku, zda se takováto tragédie může na mnoho generací vepsat do genomu postižených občanů a jejich potomků i pra-potomků, kupodivu nadpoloviční většina odpoví, že asi jo. Je-li to ovšem pravda, dodají skepticky. Ale, přidají, tak nebo tak, tohle je věc čistě mezi Ukrajinci a Rusy, do toho nám nic není a nikdy nebylo. – Opravdu? Zpozorníte. – No jasně, šlo o vyřizování účtů mimo naše území. – Fakt?
A o Podkarpatské Rusi jako legální součásti naší demokratické Československé republiky, to jest o dnešním Zakarpatí na Ukrajině, jež se podobných genocid pod Masarykem věru nemusela obávat a kterou Beneš daroval na stříbrném podnose Stalinovi jako válečnou kořist (ačkoli se předtím svatosvatě zavázal, že republika bude obnovena v předmnichovských hranicích!), o té jste nikdy neslyšeli? – Jo, to je ten Nikola Šuhaj, řeknou ti vzdělanější, ale to s tím nesouvisí. – Opravdu? A kolečko otázek a odpovědí může pokračovat.
Na otázku, kdo a kdy začal zabíráním sousedních států a pošlapáním smluv druhou světovou válku, většina shodně odpoví, že samozřejmě Hitler. O Stalinově spolupachatelství nemají potuchy. O přepadení Finska a o ruských zvěrstvech v Katyňském lese a okolí (25 tisíc zavražděných zajatců, vesměs příslušníků polské inteligence, zastřelených ruskou KGB) neví vůbec nikdo. O Wajdově filmu Katyň, jenž u našich sousedů před pár lety trhal divácké rekordy a u nás proběhl, jako kdyby neproběhl, slyší ode mne poprvé. A opět je odpověď na otázku, zda se podobné genocidy mohou trvale vepsat do duše národa, překvapivě kladná. Ale i tentokrát s odhadnutelným dodatkem: Takových zvěrstev se ovšem i Američani dopouštěli a dopouštějí jak na běžícím pásu. Proč nemluvíte o těch?
O těch, moji milí fiktivní oponenti, může být řeč tehdy, až na běžícím pásu nebudou umírat, ne v minulosti, ale teď a tady, nevinní ukrajinští civilisté, ženy a děti, až nebudou statisíce dětí odvlékány do Ruska, až nebudou ruskými raketami bombardovány školy, nemocnice a sídliště. A až budou vědět občané Ruské federace ze svých médií aspoň desetinu toho, co vědí Američané (Britové, Němci, Francouzi) o svých minulých zločinech. Jelikož nehrozí, že to bude zítra, počkejme si, až tři čtvrtiny obyvatel přestanou v Rusku šílet nadšením nad počínáním svého milovaného psychopata – gosudara. Do té doby je nutno se bavit o tom, co probíhá teď!
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
