V posledních dnech se konečně začíná projevovat systémová nevyvinutost české politiky a s ní poprvé i šance na skončení intelektuálně útrpné a více než třicet let protahované polistopadové naivity a hry na demokracii.

Skutečná demokracie neexistuje bez hodnotového ukotvení, ale česká „jako demokracie“ ustrnula jen na hledání aritmetické parlamentní většiny a přístupu k moci. Kdysi samozřejmé hodnoty, třeba principu lidských práv, jež byly i vstupenkou do evropské integrace či atlantického spojenectví, přestaly být důležité.

Česká imitace demokracie je vystavěna na nadřazenosti politické moci nad institucemi a zákonem, na předstírání dodržování pravidel a provinciální hrabivosti. Česká politika kvůli tomu dnes připomíná uschlý kůrovcový les, jehož jedinou nadějí obnovy je úplné vykácení a nová výsadba.

Jenomže nastupující mladá politická generace v České republice nepředstavuje automaticky nový začátek, tak jako tomu je u mladých stromků. Logicky, byť k její vlastní škodě, ji už nezajímá komunistická diktatura, stejně jako zločiny a „omyly“ devadesátých let a historie vůbec. Mladí lidé, na rozdíl od stromů, žijí dneškem.

Politická nezralost jim nedovoluje pochopit, že jsou pokračováním ne jedné, ale několika poškozených generací, přesvědčených o tom, že mlčení k nespravedlnosti a korupce jsou projevem chytrosti, a svoboda a demokracie že se dají okecat jako všechno ostatní předtím. Ještě dlouho nebudou chtít vidět, že ona zvláštní bezpaměť české politické nekulturnosti, jejíž jsou součástí i obětí, je nemocí dokonce starší než prokletí komunismu.

Korupční osoby na kandidátkách

Třicet dva let po spektáklu „něžné revoluce“ má Česká republika vládu s důvěryhodností fotbalového bafuňáře, impotentní opozici, a proto za prezidenta zchátralou loutku, uváděnou do pohybu už jen ruskými trolly, a podobně nedůvěryhodné státní instituce, justici a orgány ochrany práva.

Většina sdělovacích prostředků patří oligarchům závislým na politice a veřejnoprávní média jsou pod každodenním rostoucím tlakem nacionálně socialistické vládní klaky. Nevzdělatelné a nedůstojné „politické strany“ dokáží před volbami pouze recyklovat dávno zdiskreditované „staré machry“, jako jsou sociální demokrati Jan Hamáček a jeho poradci Jiří Paroubek a Michal Hašek, povýšený dokonce na náměstka ministra vnitra.

„Obrozená“ ODS, tepající zkorumpovanost vlády ANO a ČSSD, prosadila na krásné čtvrté místo na kandidátce opoziční koalice SPOLU v Jihomoravském kraji Pavla Blažka a dokonce na třetí místo na kandidátce SPOLU v kraji Moravskoslezském Pavla Drobila. Pokud si někdo nepamatuje jejich korupční skandály, stačí otevřít wikipedii. Vláda nebo opozice, vše jedno. Monokulturní smrkový les údajně tradiční české politiky uschl bezezbytku.

Poslední eskapádu Miloše Zemana, Jana Hamáčka a Marie Benešové spojuje už jenom otevřeně hysterická snaha zabránit vyšetření pronikání ruského vlivu do české politiky.

Už nejde jen o jednu drzou sabotáž muničního skladu. Nejde ani o třicet let prodlužovanou ostudu s nadřazeným postavením ruské ambasády a jejích místních pomahačů v české politice a ekonomice. Jde o to, zda se česká společnost po více než třiceti letech konečně zmůže na to, aby se jí volení politici odpovídali. Aby právo platilo pro všechny stejně a instituce státu, pověřené kontrolou moci, byly konečně nezávislé.

Řečeno jinak – jde o samotnou podstatu samostatného a demokratického státu. A rozhodovat se o tom bude v nejbližších týdnech, ještě dlouho před volbami. Pokud parlament co nejdříve nezahájí proceduru odvolání prezidenta, může se stát, že Českou republiku bude v polovině června na summitu hlav členských států Severoatlantické aliance v Bruselu reprezentovat Miloš Zeman, pro jehož řídící okolí jsou zájmy Ruska už navždy nadřazeny zájmům České republiky. Pro pověst a respekt České republiky mezi jejími spojenci by to mělo devastující a dlouhodobé dopady.

Zeman na straně agresora

Bylo by pošetilé spoléhat na prezidentovu fyzickou nemohoucnost a stále rychleji slábnoucí intelekt, které by mu mohly zabránit do Bruselu vůbec odjet. Parlament, jakkoli rozhádaný a nastražený před blížícími se volbami, má zodpovědnost hájit integritu a životní zájmy státu. Už jenom proto, že tento stát a jeho ústavní pořádek tady jsou a budou podstatně déle než jedno volební období.

Miloš Zeman, který se ve střetu s agresorem postavil na jeho stranu proti České republice, který ve chvíli krize odvolal ministra zahraničí a oslabil tak vyjednávací pozici země, a který v hluboké mezinárodní krizi nebyl schopen zatelefonovat ani jednomu z vedoucích představitelů spřátelených zemí, by měl být odstaven pro neschopnost vykonávat funkci prezidenta republiky. Čím dříve, tím lépe.

Jeho odstavení by bylo nejlepším signálem, který by Česká republika mohla do Bruselu vyslat. A především by to naznačilo návrat vyprázdněného státu k hodnotám, které jediné mu dávají smysl a raison d’être.

Převzato z Hlidacipes.org