Česká republika patří k zemím, které do značné míry již ovládlo současné Rusko a které si stále více Putin přizpůsobuje svým představám. Stačí se podívat na Gerasimovu doktrínu hybridní války a srovnat ji s naší realitou. Ihned vidíme, že cíle a metody této doktríny byly již v České republice buď dosaženy nebo alespoň částečně uplatněny. A je také zřetelné, že Babišův styl se do této doktríny hodí, což vysvětluje, proč oligarchu tak mohutně podporuje celá naše ruská lobby v čele s KSČM.

Co to vlastně je ta hybridní válka? Kde se vzala a komu slouží? Hybridní válka je produktem sovětského dědictví. Snaží se novými způsoby oživit velmocenské postavení Ruska. Rusko nemůže nyní Západu konkurovat ekonomicky a do značné míry ani vojensky, i proto přistoupilo k alternativní, nelineární, primárně nevojenské válce vůči Západu.

Jde o navázání na některé metody studené války. Rusko nikdy zcela neumrtvilo své rozsáhlé zpravodajské agenturní sítě, zejména po celé Evropě a Spojených státech. Na jejich půdorys z osmdesátých let minulého století byl v tomto desetiletí naroubován nový model, vycházející z Gerasimovy doktríny. Agenti a spolupracovníci KGB (dnes FSB) a GRU přibrali do svých řad novou generaci dobře motivovaných nástupců staré gardy.

Základním cílem hybridní války je subverze (podvratná a rozvratná činnost) na vybraném území, a ta se skládá z těchto základních etap:

1. demoralizace cílové společnosti

2. následná destabilizace

3. následné vyvolání krize

4. následné převzetí kontroly nad cílovou společností vnitřními silami přímo napojenými na útočníka, který je řídí

Nástroje hybridní války:

– podpora místních rozbrojů (vyvolávání nacionalistických, etnických, náboženských, sociálních a ideologických vášní a svárů)

– informační válka

– diplomacie

– kybernetická válka

– ekonomická válka

– kriminální aktivity

– psychologické operace (atomizace společnosti, dehonestace oponentů aj.)

– infiltrace do vlivových komunit, státních institucí, byznysového prostředí a do zájmových a občanských sdružení atd.

Rusko nabízí svým takto stvořeným spojencům vlastní model vládnutí, jakousi polodemokracii a polodiktaturu.

V čele musí stát jasný a nezpochybnitelný vůdce – zachránce národa, ten, který myslí na obyčejné lidi, posiluje národní hrdost, vzor pro mládež, ten, který se nebojí nikoho a ničeho, skutečný bohatýr. Umí se postavit celému světu. Dokonalý kult osobnosti. Již méně se zdůrazňuje úplná koncentrace moci – politické, ekonomické a mediální. A také trvalé omezování občanských svobod, zejména oponentům a kritikům. Součástí této strategie jsou útoky na nezávislé novináře, na potlačovanou politickou opozici, na zlobivé umělce, na všechny nepřizpůsobivé. Vůdce se drží hesla, že ho všichni nemusí milovat, stačí, když se ho budou bát.

Vladimír Vladimírovič Putin nedávno prohlásil: „Naše společnost, včetně liberálu, musí pochopit, že pořádek musí být“. Součástí tohoto pořádku je uctívání vůdce, klid na práci a vláda tvrdé ruky. Lidé, občané jsou pro všemocnou věrchušku jen polotovarem k masivní manipulaci, jen zdrojem voličských hlasů, jen jistým rychloobrátkovým druhem spotřebního zboží, ovládané tvárné ovce. Novinkou oproti Sovětskému svazu je sepětí vyvolených oligarchů a proletariátu, tedy obyčejných lidí (konzumentů moci). Putin si ohnul ústavu, jak se mu to hodilo a stále hodí. Nastolil autoritářský prezidentský systém vlády, v němž je většina institucí i volených součástí struktury moci jen v pozici komparsistů velkého vůdce. O všem podstatném se rozhoduje jen a jen v Kremlu. Včetně toho, kdo bude gubernátorem v jednotlivých guberniích velkého Ruska.

Putin má v kolonce zaměstnání ve svém osobním profilu jen tato dvě svá předchozí a současná angažmá – agent a politik. To stačí. V osmdesátých letech byl řídícím a dozorujícím agentem KGB v Drážďanech. Odtud dozoroval nejen činnost východoněmecké tajné policie Stasi, ale i StB v sousedním Československu. A jako politik řídí mocnou ruskou říši již od roku 1999. Tehdy se stvořil pečlivě připravený mýtus zachránce Ruska v boji proti skutečným i domnělým teroristům v Čečensku, který předurčil jeho další příběh.

Je neveřejným tajemstvím, že je Putin nejen jedním z nejmocnějších mužů dnešního světa, ale také jedním z nejbohatších. Jeho osobní majetek je odhadován na 100 až 200 mld. USD. Je držitelem významného množství akcií ruských energetických koncernů – Surgutneftegaz, Gazprom a Gunvor. Ale nejen to, je přímo propojen se všemi klíčovými oligarchy v zemi, kteří se museli zařadit a hrát podle kremelských not. Vzpomeňte si na odbojného Chodorkovského. To byla výstraha pro všechny ostatní.  Putinovo tajemství o jeho pohádkovém bohatství mu většina Rusů toleruje a přeje mu úspěch, v domnění, že jeho osobní úspěch bude úspěchem i celého ruského národa. K úspěchu patří i bezmezný luxus, kterému se ve svém pečlivě utajovaném soukromí rád oddává.

Spříznění oligarchové přispívají neoficiálně i na některé delikátní operace dnešní hybridní války (subverze). Jsou to ti správní soudruhové nové generace, stejně jako jejich náčelník a režisér. Podpora se například týká známé petrohradské trollí farmy, ale i mnoha operací v různých koutech světa, zejména Evropy. Občas problesknou informace o konkrétních ruských stopách v různých akcích, které mají za cíl destabilizovat cílové země ruského zájmu a také projekt silné společné Evropy. Mohli bychom zmínit Brexit, čerstvě údajnou ruskou podporu pro některé radikální žluté vesty v Paříži, ale opakovaně i pro některé ultranacionalistické formace v Německu, ovlivňování významných politických rozhodnutí a voleb v různých zemích, včetně USA atd. K podobným závěrům, k nimž dochází v posledních letech naše domácí Bezpečnostní informační služba, a nejen ona, dochází i zpravodajské služby v mnoha jiných zemích. Všichni společně doplácíme na naši nepatřičnou důvěřivost, přepjatou korektnost, na mantinely civilizovaného světa při střetu s jinou kulturou a mentalitou, na naivitu a neochotu si připustit, že proti nám někdo vede válku, tentokráte hybridní.

Naše země se řadí mezi země již ovládané. Stačí se podívat na obsazení Pražského hradu, Strakovy akademie a většiny v Poslanecké sněmovně. Významnou část médií vlastní náš hlavní uchvatitel moci a spolu s ním i jeho další spříznění oligarchové. Vazba na Rusko je zjevná, podobně jako v Orbánově Maďarsku. Jsou to podobnosti jen čistě náhodné? Ale kdepak – mustr je stejný. Koncentrace moci, rehabilitace uplynulého režimu, klid na práci, marginalizace opozice a nezávislých médií, vláda pevné ruky, sepětí oligarchů a lidu z podhradí, který je kupován různými úplatky a pocitem umělé národní hrdosti. Stejně jako v Rusku ani u nás již nejde o rovnou politickou soutěž. Rozhoduje moc a peníze, a ta převaha je určující a zároveň devastující. Politickou diskusi nahradil projekt mocenského buldozeru s hesly všetci kradnú a bude líp. Pomohl i lítý boj s imaginárními migranty.

A stejně jako Putin v Rusku i náš exekutivní náčelník drží otěže obrovské korupční mašinérie, která obsáhne nejen veřejné penězovody, ale i různé výhody pro „účastníky zájezdu“, včetně selektivního práva pro vyvolené. Export putinismu se do České republiky zdařil mimořádně. Rusové mají toto území již za své, a pokud někde někomu u nás ustoupí, tak to nebudeme my a ani Západ, ale Čína. Nenechme se obalamutit vzkazy od Bureše na jeho obličejové knize a rozvernými selfíčky od paní premiérové. Mráz přichází opět z Kremlu. Na scéně jsou opět bývalí agenti a spoluhráči KGB a GRU a jejich dnešní následovníci. Ten náš si do kolonky zaměstnání může také napsat agent (i když na rozdíl od Putina pouhý agent pěšák) a politik, a k tomu ještě velkopodnikatel napojený na stát a evropské dotace. Inu, staré lásky a staré vzory nerezaví. Sledujme pozorně Rusko. Možná totiž sledujeme vlastní budoucnost, kdy se může pro mnohé naděje změnit v beznaděj. Generační souputníci Putin a Babiš mají společnou nejen schopnost lhát a manipulovat bez zábran, nýbrž i nedůvěru vůči všem ostatním (mít na každého kompro složku je klíčovou výbavou jejich existence) a taky buldočí východní zarputilost, hraničící občas se vztahovou brutalitou, která je nástrojem i motivací na jejich dobyvatelských misích.

Babiš je mnohem nebezpečnější než Zeman. Zeman je Putinovým chřadnoucím obdivovatelem, ale Babiš je Putinovým velmi učenlivým a okázale agilním žákem. To je rozdíl, který bychom měli velmi pozorně vnímat, dokud je ještě čas. Babišovy fauly a kauzy jsou jen jednou stranou mince, tou druhou jsou východní inspirace a vazby, které jej provázejí a určují již od osmdesátých let. Výlet juniora na Krym v doprovodu záhadného Rusa je lakmusovým papírkem toho, kam až může Babiš zajít a co všechno mu projde. Bez trvalé podpory svých stvořitelů by své hry už dávno neustál.