„Mám rád konflikty!“ Kdo by snad měl tuhle větu za finále psychoanalýzy bezejmenného nešťastníka se zřícenou osobností a zruinovanými vztahy, míří příliš nízko. Autorem čerstvého výroku je totiž sám prezident republiky. Že nepadl v hypnóze ani v důsledku promile nebo čínských opiátů, ale během barrandovské pípšou, jen potvrzuje další sešup mentality člověka, který zemi sliboval svornost. Hlava státu, která se vyžívá ve sporech a nactiutrhání, kudy „chodí“, má ovšem dojem, že je trendy. Že Pražský hrad není ruská duma a všichni Češi nejsou mužici, kteří řičí obdivem nad rabijátskou rétorikou, přitom Zemanovi nevadí. Už jako premiér se stylizoval do ironického Churchilla a na Hradě chtěl být rovnou Trumpem. I se všemi obhroublostmi. To celé jen do chvíle, než pochopil, že místo do Oválné pracovny dostane pozvánku leda na Čukotku. Co bylo, bylo, teď se mu zjevně zamlouvá jiný šíbr. Hrubec ruské dumy Žirinovskij. Konfliktní hulvát bez hranic jde totiž Zemanovi jako po másle. A bez námahy.
Konflikty českého prezidenta s kýmkoliv, kdo si všímá jeho kolaborace s Ruskem a vazalství ke komunistické Číně, neberou konce. Naopak přibývají. Zemanova potěcha z hádek a z marnosti občanské kritiky jeho chování, je pro prezidenta paradoxně afrodiziakem na morální zvadlost. Otevřený konflikt s miliony občanů své země, které jej do úřadu nikdy nevolily, mu totiž místo pokory zlepšuje krevní oběh a podporuje jej k ještě okázalejší lásce k despociím od Moskvy po Peking. Nedozírné následky pro českou důvěryhodnost u spojenců tu přitom nejsou jen průvodním jevem hradní politiky, ale rovnou jejím cílem. Miloš Zeman už ani nepředstírá, republiku teď zrazuje otevřeně. Jeho nejnovější útoky na civilní tajnou službu a špičky kybernetické bezpečnosti kvůli podezřelým čínským technologiím Huawei a ZTE i propagandistické bajky o čínské odvetě (sic!) proti privátní PPF jeho fanouška Petra Kellnera, tu pak nápadně připomínají prezidentovy nehorázné lži kolem novičoku. Bezprizorní republika coby předpolí Ruska na samé hranici se Západem, prolezlá špióny, smýkaná ruskými poradci a plundrovaná čínskými kšefty i tuzemskými miliardáři, kteří jsou s Hradem jedna ruka, republika nerepublika, výměnou za jejich privátní byznys, plné hradní pupky a papalášský luxus tamních rodinných klanů či vládní triumf komunistů a eldorádo nácků, tu není žádnou utopií. Za devět set korun k penzi a státní metál pro Ortel tu pak klidně projde i policejní stát. Jak v deníku FORUM 24 poukazuje komentátor Jiří Sezemský nebo jinde právník Aleš Rozehnal, nakročeno k němu už máme. S trestně stíhaným premiérem, který je na Zemanovi politicky závislý a seká personální čistky v policii jako Baťa cvičky jenom proto, aby sám neskončil na Pankráci, se zase měří dvojím metrem podle funkcí.
Zbožňovat konflikty je přitom stejně úchylné, jako je omlouvat přímým prezidentským mandátem. Miloš Zeman je sice dočasně nejvyšším občanem země, ale ne jejím monarchou či diktátorem. A Česká republika není Kongo. Do jaké míry ovládají chování prezidenta republiky mizerné charakterové vlastnosti nebo ruská a čínská strategie, lze s úspěchem spekulovat. Že se ideálně doplňují, je přitom nasnadě. Jakkoliv relativizovat prezidentovu agresivitu a cílené rozdmýchávání konfliktů coby neškodné stařecké ústřely bez zásadnějšího dopadu a navrch je maskovat nezbytnou úctou k prezidentskému úřadu, je pak buď dílem politické naivity, nebo spoluvinou na rozeštvávání české společnosti. Chlácholivé řeči Zemanovy páté kolony v parlamentu ausgerechnet o jeho státnickém géniu a nefalšovaném vlastenectví jsou teď spolu s voláním po umlčení kritických hlasů z médií slyšet v parlamentních lavicích ANO, komunistů a SPD. Výjimkou nejsou ani zemanovci v ČSSD. Nekritizovat Zemana a Babišovu vládu na sociálních sítích by tak podle poslance ANO Kolovratníka měli hlavně novináři z veřejnoprávních médií; povinný předklon před prezidentem prosazují mlátička komunista Ondráček a jeho soudruh Luzar i celá řada dalších, o Okamurově partě ani nemluvě. Vytvořit tak Zemanovi ideální podmínky pro nerušenou eskalaci dalších střetů ve společnosti a časem dohnat zemi k odchodu z Evropské unie a opuštění spojenců třeba na pokraj občanské války, aby tu Putin musel „ochránit“ svoji ruskou menšinu a Si Ťin-pching nás učil normalizovat společnost, může být kýžené finále Zemanovy veskrze konfliktní mise. Podpisy pod zvací dopis by se tentokrát nevešly na jediný papír.
Čelit očividným snahám prezidenta a jeho souvěrců o destrukci prozápadní orientace republiky předpokládá politický vkus a občanskou aktivitu. Nemudrovat z gauče, ale veřejně tlačit parlamentní partaje, které si se Zemanem ještě nezadaly, k jejich faktickému spojenectví proti vlastizradě, je jednou z posledních možností, jak se tu za čas neprobudit v ruské gubernii a v čínském skladu. Lídři myšlenky na parlamentní spojenectví proti nedemokratickým silám tu jsou. „Představovali bychom silnou alternativu konzervativního, pravicového a proevropského subjektu jak vůči hnutí ANO, tak euroskeptickým silám,“ vyzývá ke spolupráci TOP09 se STAN Miroslav Kalousek. „Spolupracovat musí všechny demokratické strany. Když se vrátíme k mé výzvě z roku 2016, tenkrát jsem to vnímal jako jednorázovou akci všech stran od středu doprava proti nástupu nedemokratických sil…“ připomíná na Aktuálně.cz. Pozadu není ani senát. „Prezident je prezidentem deseti milionů občanů České republiky, nikoli předsedou představenstva jedné investiční skupiny, jako je PPF nebo Huawei… Zahraniční výbor se tomu bude znovu věnovat. A z reakcí senátorů a senátorek předpokládám, že se tomu chtějí věnovat i na plénu,“ slibuje na Seznam.cz senátor Pavel Fischer. Bez občanské podpory budou ale jen osamocenými vojáky v poli.
V dubnu navštíví Miloš Zeman Čínu. Zda znovu poletí Kellnerovým tryskáčem a bude mluvčím miliardářů místo České republiky, se dá tipovat předem. Starého psa prý novým kouskům nenaučíš. A už vůbec ne, když za pamlsek od cizího rád pokouše i vlastní. Na tahu jsou teď premiér a ministr zahraničí. Zemanovu výletu totiž může klást vláda podmínky. Podle Ústavy. Že první ani nepípne, aby si to u prezidenta nerozházel, a na druhého radši klekne s demisí, je skoro sázka na jistotu. Utkat se se Zemanem o bezpečnou budoucnost země za konflikty přesto stojí. Má je přece rád. A v bitvě s vlastizrádci se nehledí na prostředky. Zeman si navíc hýčká nástupce, přivítal by prezidentskou kandidaturu Václava Klause. Mladšího. Krása tu střídá nádheru, pod titulek „Orbán v Maďarsku opět suverénně zvítězil, v opozici začaly padat hlavy,“ připsal Klaus: „Bravo!“. Středověk neskončil, středověk trvá. Na zteč!
