ROZHOVOR / Česká ekonomika si v posledních letech vede mimořádně dobře – patří mezi nejrychleji rostoucí na světě a Česko si udržuje pověst stabilní a důvěryhodné země. Jana Matesová, která roky zastupovala Českou republiku ve Světové bance, upozorňuje, že za tím stojí nejen rozpočtová odpovědnost a konsolidace veřejných financí, ale i jasná geopolitická orientace na Západ. „Po roce 1946 to také začalo velmi podobně – sliby, že se všem bude žít lépe, že ti nahoře to dělají pro lid. Ale skončilo to ztrátou svobody a ekonomickým úpadkem,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro FORUM 24.

Nedávno jste se veřejně vymezila proti výroku předsedy hnutí ANO Andreje Babiše, že mu v rozpočtu chybí 80 miliard na dopravní infrastrukturu. Vy jste tehdy poznamenala, že mu chybí 80 miliard na předvolební sliby. Bylo to poprvé, kdy jste se takto politicky vyjádřila?

Nebylo to politické vyjádření a zaznělo v České televizi obšírněji. Mluvila jsem čistě o ekonomickém obsahu. V té době už bylo k dispozici posouzení správnosti rozpočtu od nezávislého orgánu, který k tomu účelu Česko má, Národní rozpočtové rady. Ta v obsahu rozpočtu chyby nenašla, ovšem kritizovala to, že vláda současně s návrhem rozpočtu neposlala sněmovně, v rozporu se zákonem, rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury a podklad pro dodatečné příjmy ministerstva práce a sociálních věcí. Tam ovšem zdaleka nejde o 80 miliard. Také jsem se odvolala na propočty výdajů na sliby obsažené v programu hnutí ANO, které mnoho z nás, ekonomů, dělalo a všechny se pohybují v rozpětí 80 až 100 miliard ročně navíc oproti plánům dosluhující vlády – i když to skoro jistě nenastane hned od příštího roku.  

Přesto ale varujete před politickými riziky současné situace. Co tím myslíte?

Vidím nebezpečí příklonu k částem světa, kde převládá autoritářské nebo totalitní řízení. A nejsem si jistá, zda si to většina společnosti uvědomuje. Přesto věřím, že kulturně patříme k Západu, a měli bychom se tak i chovat.

V nástupu nové Babišovy vlády vidíte nebezpečí?

Ano. A jeho zlehčování považuji buď za životní nezkušenost, nebo alibismus. Vidím v tom paralelu s obdobím po roce 1946. Budu šťastná, pokud se to nepotvrdí, ale zatím k tomu bohužel směřujeme. Po roce 1946 to také začalo velmi podobně – sliby, že se všem bude žít lépe, že „ti nahoře“ to dělají pro lid. Lidé tomu chtěli věřit. Ale skončilo to ztrátou svobody a ekonomickým úpadkem. Historie se sice neopakuje doslova, ale její vzorce ano. Celý můj dospělý život se tím tématem zabývám, je to pro mne osobní. Můj dědeček byl advokát a zároveň starosta místního Sokola. V jeho práci byla kombinace práva a veřejné služby. Komunisté ho kvůli jeho názorům a aktivitám v Sokole a v právu poslali rubat uran. To ovlivnilo celou rodinu.

Když přejdeme k ekonomice, jak hodnotíte předvolební sliby a program vlády?

Je tam velký rozpor. Předvolební hospodářská politika hnutí, kterou sepsal Karel Havlíček, a programové prohlášení nové vlády jsou dva odlišné světy. To první se s tím druhým vylučuje. Návrh hospodářské politiky byl v zásadě dobrý – některé body výborné, jiné diskutabilní, ale nic vyloženě špatného. Ale programové prohlášení jde zcela proti tomu, co  před volbami místopředseda ANO Havlíček předložil.

Kolik by podle vás stály předvolební sliby?

Mnozí jsme je odhadovali a všichni, včetně vedení Národní rozpočtové rady, jsme se sešli na rozpětí 80 až 100 miliard ročně, jakmile by všechny sliby byly naplněny, což určitě nebude hned příští rok. V situaci, kdy mandatorní výdaje už samy pohlcují všechny příjmy státu, to znamená nové zadlužování. Mandatorní výdaje znamenají výdaje, ke kterým zavazuje zákon. Každá vláda je musí platit, anebo změnit zákony. Čili tam není rezerva na investice, ty už musejí jít na dluh. A není tam rezerva na mimořádné situace jako povodně nebo změna mezinárodní situace.

Znamená to, že nás zadlužují už samotné povinné výdaje?

Jsou na hraně. Když vláda slíbí třeba snížení korporátní daně, jak to chce udělat nastupující vláda, dostává se tím už za ni. Firmy přitom samy říkají, že nejvíce potřebují stabilitu, je pro ně důležitější než snížení sazby daně.

Které z těch slibů považujete za nejvíc škodlivé? 

Do budoucnosti určitě zastropování věku odchodu do důchodu na 65 let, protože bez zvýšení tohoto věku nepůjde ve 30. až 60. letech 21. století náš důchodový systém stabilizovat jinak než výrazným snížením nově přiznávaných důchodů, anebo výrazným zvýšením daní a zhoršováním životní úrovně.  Jenže navržené zastropování se během tohoto volebního období vůbec neprojeví, protože podle dávno platných zákonů se věk odchodu do důchodu zvyšuje už od roku 1995 každoročně až do roku 2030 a 13 vlád v řadě to nikdy nezpochybnilo. Nad 65 let by se věk odchodu do důchodu začal zvyšovat až od roku 2031, tedy až druhý rok po skončení mandátu Babišovy vlády, pokud bude u moci celé volební období.  

V polovině 30. let pak začnou odcházet do důchodu silné ročníky sedmdesátých let, které důchodový rozpočet značně zatíží. A naopak pracovat začnou slabé ročníky z doby od finanční krize dále, které jsou početně poloviční i menší než ročníky Husákových dětí. Tahle vláda tak jen přenese problém na další vlády, bude nutné znovu zavést růst věku odchodu do důchodu – bez toho by už ve 30. letech muselo nastat bolestivé snižování důchodů, nebo bolestivé zvyšování daní. Čili to je dlouhodobě nebezpečný slib.  

Z opačné truhlice je slib, že v roce 2029 budou učitelé brát v průměru 75 tisíc korun. Tak je ovšem systém nastaven už teď, ale lidé si to neuvědomují. Když ekonomika bude hezky růst a pedagogové budou dostávat 130 % příslušné průměrné mzdy, pedagogové dosáhnou v daném roce na průměrný příjem  nějakých 72 až 77 tisíc, podle skutečného ekonomického růstu, i bez zásahu budoucí vlády. Pokud inflace znovu poroste, bude to i více. Vláda už teď posílá zřizovatelům na pedagogy 130 % průměrné mzdy toho příslušného roku, jenže ne všechny ty peníze k pedagogům vždy doputují. Ten systém je prostě tak nastavený a tenhle slib by se naplnil i bez zásahu vlády. Takové sliby tuhle vládu nic nestojí.

Takže to je zcela falešný slib.

Ano, problém není, že by vláda posílala pedagogům málo peněz. Problém je, jak peníze doručit až k těm učitelům. Platy pro základní školy putují přes rozpočty krajských úřadů, tamtudy by měly jenom protéct, ale tak to vždycky není. Občas si z toho kraje něco uloupnou a pošlou jinam. Ale pak dotečou ke zřizovateli, což jsou obce, a ty je už mohou rozdělovat, jak chtějí. A víme, že se to hromadně děje. Částečně z nich platí nepedagogické pracovníky, asistenty, psychology, kuchaře, uklízečky. A bohužel vláda nemá žádnou páku, jak omezit pravomoci nižších orgánů veřejné správy.

Které body programu nové vlády považujete za nejrizikovější?

Ne všechny záměry vlády se uplatní hned v současném roce, nebo v tom příštím. Schválit nové daňové zákony chvíli trvá. Čili snížení sazby korporátní daně z příjmu se nebude uplatňovat příští rok. Ale zrovna tak se ze stejného důvodu nepodaří zavést EET, od něhož si vláda naopak slibuje miliardové příjmy. Takže některé výdaje a potenciální příjmy se posunou do dalších let.

Snížení korporátní daně ze sazby 21 % na 19 % je z mého hlediska zbytečný krok. Podniky si více přejí stabilitu než stále nové změny daní.  Přitom může rozpočet ochudit o více než dvacet miliard ročně, a firmám nic zásadního nepřinese. Dále různé drobné slevy, například na jízdné. Nebo na školkovné, které ale pomáhá jen vyšším příjmovým skupinám, protože ty nižší skupiny už po odpočtech daně na poplatníka a děti mají základ daně z příjmů na nule – a není od čeho odečíst školkovné. Ale kdyby se třeba vláda rozhodla, že vrátí pravidla pro předčasné důchody tam, kde byla před rokem 2023, projeví se to ve výdajích státního rozpočtu hned a dramaticky. Naštěstí toto programové prohlášení neslibuje, takže je vidět, že pravděpodobná vládní koalice si je toho záseku dobře vědoma.

Nicméně, když programové prohlášení říká, že vláda bude deficit držet bezpečně pod třemi procenty HDP, tak to znamená obrovské navýšení veřejných výdajů. My ho v tuhle chvíli máme 1,9 % a Česká národní banka dokonce říká, že ho odhaduje ke konci roku na 1,6 % HDP. Jinými slovy, nová vláda počítá s každoročním zadlužováním o třetinu až polovinu vyšším než nyní.

Tady máme odpověď na otázku, z čeho vláda uhradí navýšené výdaje. Z dluhu. Dluh ale není zadarmo a vyšší zadlužování povede k rychlému růstu úrokových nákladů spojených s dluhem.  I přesto, že věřitelé českému státu půjčují relativně levně – oproti mnoha jiným zemím – celkové úrokové náklady spojené s dluhem jsou už teď 100 miliard! S růstem deficitu rychle porostou, kidně geometricky nebo exponenciálně. Tu vysokou cenu platíme jen za to, že státu vůbec někdo půjčí. Kromě toho rychlé zadlužování povede k tlaku na růst cen, čemuž bude česká národní banka bránit udržováním vysokých úrokových sazeb. Podniky budou mít drahé úvěry, domácnosti drahé hypotéky.

Velké téma hnutí ANO je zestátnění ČEZu. Dá se na něm najít nějaká ekonomická výhoda? 

Tohle shrnu lapidárně. Vláda premiéra Sobotky připravila návrh na vykoupení minoritních akcionářů ČEZu. Ve vládě premiéra Sobotky byl ministrem financí pan Babiš a ministerstvo financí bylo ostře proti. Mělo k tomu všechny možné analýzy, včetně analýz toho, jestli to zlevní elektřinu. A ostře proti bylo na základě argumentu, že to přijde tak draho a na tak dlouho, že si to stát zkrátka nemůže dovolit. A tehdy jsme byli v tom zatím posledním růžovém čase světové ekonomiky, kdy ekonomika byla poměrně predikovatelná a poměrně stabilní. Přesto i tehdy ministerstvo financí říkalo, že se to nevyplatí a vliv na stabilizaci nebo snižování ceny energie to stejně nebude mít. Tím spíš to platí teď.

Takže pan Babiš zapomněl na analýzy vlastního úřadu, který tehdy vedl?

Anebo se mu to nehodilo. Celý návrh je podle mě drahý nesmysl s dalekosáhlými dopady, bohužel. Samotný výkup ČEZu by znamenal ztrátu příjmů státu z dividend ve výši až 20 miliard ročně, ČEZu by chyběly peníze na nutnou modernizaci sítí a na Dukovany, a především by ČEZu a potažmo Česku hrozily arbitráže. Česko má hrozivou zkušenost s kauzou Diag Human. Tady by hrozilo více takových kauz na mnoho let. 

V jaké kondici předává českou ekonomiku Fialova vláda? 

Česká ekonomika má šestý nejvyšší růst mezi všemi zeměmi světa. Z hlediska růstu a stability patříme k zemím, které se v novém prostředí adaptovaly nejlépe. Analytici a ratingové agentury hodnotí Českou republiku pozitivně – většina světa nám „kouká na záda“. Celý svět se ale nachází v jiném prostředí než před rokem 2020 – tehdy to byl „berlínský půlmaraton“, teď je to „himálajský půlmaraton“: těžší podmínky, větší nejistota a nižší tempo růstu. Rozpadly se obchodní vazby, panuje nejistota a volatilita trhů. Každá vyspělá ekonomika na tom byla v minulosti lépe, bez výjimky. Nejen Česko. Teď ale běžíme „jiný závod“.

Má na tom úspěchu podíl i vláda Petra Fialy?

Přispěla k tomu hlavně dvěma věcmi: bez nátlaku zvenčí a dobrovolně se pustila do rozpočtové konsolidace – na rozdíl od jiných zemí, které k tomu byly donuceny. Díky tomu máme výhodné financování státního dluhu. Česko je vnímáno jako stabilní a důvěryhodný dlužník, lepší i než Francie. Důležité je i to, že vláda měla jasnou geopolitickou orientaci a pochopila, že základem ekonomické i finanční stability je bezpečnost státu. Investoři pak věří, že i jejich peníze jsou zde v bezpečí. Důležité je i to, že Česko aktivně konsoliduje rozpočet.

Jak si vedeme ve srovnání s ostatními zeměmi EU?

Vedeme si velmi dobře ve srovnání se všemi vyspělými zeměmi celého světa. I lépe než Spojené státy. Vedeme si nejlépe z našich sousedů. Slovensko a Polsko mají rozvrácené veřejné finance, velké ekonomické problémy má i Rakousko a i ono začíná s konsolidačními balíčky. Slovensku trhy už málo věří a půjčuje si nejdráže ze všech zemí platících eurem a dráž než Česko. Maďarsko je na tom nejhůř v celé EU.

Daří se nám, ale pokud přestaneme být opatrní hlavně se stabilitou veřejných financí, můžeme být rychle v problémech. Historie ukazuje, že společnost se může rychle zvrtnout, jako po roce 1945. Je třeba dávat pozor, aby se neopakovala situace, kdy se země odřízla od světa a přišla o svobodu i prosperitu. Být součástí Západu se totiž vyplácí i ekonomicky.