Hrobníci české demokracie. FOTO: Jan Jandourek, se svolením autora.
FOTO: Jan Jandourek, se svolením autora.
Vzpomínáte na tetu Kateřinu z legendárního Saturnina? Měla vždy na každou situaci svůj jednoduchý komentář, kterým bylo nějaké známé lidové rčení. Byla tím otravná a protivná, ale ona sama si připadala jako vtipná, a dokonce moudrá. Vystačila si sama se sebou. Někdy se zdá, že i naše země si vystačí s několika našimi domácími lidovými rčeními, a ať nám žádná cizina do ničeho nekecá, a ani žádní domácí kritici. Našinec má přeci rád klídeček a strpí u toho i nějaký ten náš smrádeček. Inu, nehas, co tě nepálí, a všechno sleduj zpovzdálí.
Tým prolhaných propagandistů našeho slovenského náčelníka zná naturel průměrného českého voliče velmi dobře. To není žádný geniální marketing, to je jen ohýbání reality a seriál barbarských faulů a podvodů. Oslovuje to dvě základní skupiny voličů Anofertu a jeho spojenců. Jedni mají svoje životní krédo „žít a užít“ (s pomocí státu) a ti druzí „žít a přežít“ (zdánlivě paradoxně také s pomocí státu). Jedni žijí na vítězné vlně vyvolených a těží z toho plnými doušky, ti druzí žijí v iluzi, jak se o ně spasitel vzorně stará. Obě skupiny moc netrápí, co bude za nějakých dvacet let. Ti první se díky přímé účasti v dnešní první brázdě zabezpečí na několik životů dopředu a ty druhé to asi již trápit nebude.
Klamy a bludy se stávají „internetovou a mediální pravdou“. Prý kdo má hodně peněz, tak už nebude chtít další, a nebude tedy podvádět ve svůj osobní prospěch. Kdo nejde s nimi, není prý vlastenec, kdo s nimi neskáče, tak prý není Čech. Všude v okolním světě je to prý v rozkladu, Evropa se bortí, a jen my jsme prý ostrovem prosperity a pořádku. Naše vláda prý zajistila blaho národa a napravila nepořádek vlád předchozích. Usměvavé bílé košile se chlubí, až se jim od úst práší, a spouští svůj předvolební kobercový nálet. Jedni se připojují z jasného pragmatismu bez zábran a jiní z čiré pošetilosti a plané naděje.
I v normalizačních letech přeci platilo, že je výhodnější držet ústa a krok. Teta Kateřina by dodala, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a taky bližší košile než kabát apod. Vlastní zájem má u člověka přednost před nějakými vzdálenými cíli. A to i přesto, že nemusí být morální. Může jít třeba jen o krátkodobý profit na úkor někoho jiného (třeba i budoucích generací), či dokonce o rafinovaný předvolební úplatek. Přesto to funguje. Funguje to i opakovaně. Konkurenti se navíc znectí, aby to bylo jasné i těm váhajícím. Jedni makají a dávají ze společného měšce, a jejich oponenti údajně jen kritizují a prý chystají zkázu pro bezbranné seniory, loajální státní zaměstnance a taky další nevlastenecké ústupky Evropě.
Jak se bránit lžím, když přeci platí, že na každém šprochu bývá pravdy trochu? Těžko, přetěžko. Jako by ožila stará normalizační schémata. Opět převládá autocenzura, kolektivní frustrace a defilování různých forem kolaborace. Oni spoléhají na to, že nejsme jako oni, že moudřejší ustoupí. Právě proto pak ale vítězí ti nemoudří bezohlední sobci. V těchto volbách nejde jen o matematický výsledek, jde bez nadsázky o duši národa. Koho zastupuje průhonický suverén, víme. Ale kdo zastupuje ty ostatní, tedy střední třídu, mladé, intelektuální obec, všechny ty, kteří jsou schopni si udělat vlastní úsudek a nenechají se opít rohlíkem z Penamu?
Antibabiš není žádná hanlivá zkratka. Je to hlavní program těchto voleb. Babiš je totiž hanebným symbolem restartu normalizačních schémat a mravního úpadku. To je to, oč tu kráčí. Jakože korektně kolem toho jen našlapovat je ukázkou pokrytectví a oportunismu, což se nám všem krutě vymstí. Může to budit zdání jakési tiché přípravy na budoucí kolaboraci. Vzpomínáte na opoziční smlouvu bývalých rivalů? Nic není nemožné a vždy je něco za něco.
