Československo 1945–1946: Z pamětí ruského exulanta (4.)

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) | FOTO: profimedia.cz

Můj otec Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.

Každý den byl někdo odveden na výslech. Někteří se vrátili a ti, kteří již byli odsouzeni, obvykle zmizeli a v naší cele jsme je už neviděli. Byli buď odvezeni, nebo přemístěni někam jinam do prostor této obrovské budovy, odkud byli stejně jako my odváděni v zástupu na dvůr, aby tam vykonali svoji potřebu, tj. k příkopu s bidýlkem. Předem bylo dohodnuto, že ti, kteří již byli odsouzeni, cestou na toaletu ukážou rozsudek pomocí gest: jedna ruka na hrudi – 10 let; překřížené ruce – 20 let; poprava – ruka na hlavě. Sopotov se k nám z jednoho z výslechů nevrátil. O dva dny později jsme z okna viděli, jak běžel na toaletu a držel si ruku na hlavě… Stalinův zákon byl přísný, a jak jsme viděli, neušetřil úžasného ruského chlapa, který byl oddaný vlasti a straně.

Druhý nebo třetí den po umístění do této obrovské cely předběžného zadržení v centrálním „SMĚRŠi“ jsem byl předvolán k výslechu. Jako všichni ostatní jsem seděl v cele polonahý na podlaze a opíral se o zeď. Sousedé mne předem varovali, že když seržant zavolá, že jste předvolán k výslechu, nebylo možné váhat ani minutu – jinak byste pro pomalost dostali pažbou mezi lopatky. Vyskočil jsem, při chůzi jsem si oblékal košili a následoval jsem seržanta. Vedl mne po vysokém schodišti, někam nahoru, kde probíhaly výslechy. Vešel jsem do obrovské haly a překvapeně jsem ztuhl. Pravděpodobně zde dříve probíhala soudní jednání. Celý Areopág „SMĚRŠe“ seděl přede mnou u několika stolů uspořádaných v řadě. Bylo tu nejméně 30 lidí. Neviděl jsem jejich hodnosti.

Požádali, abych si sedl na osamělou židli před stoly. Na stole je můj malý kufřík, hromada knih s mými básněmi, z nichž většina je zjevně protisovětské povahy. Obsahují touhu po vlasti, nevyhnutelnou bolest vyhnanství a do krve otlučenou duši. Vedle leží v ruském překladu Hitlerova kniha „Mein Kampf“ s nerozřezanými stránkami. Mimochodem, byla téměř v každé české rodině, ale nějak jsem se kvůli věčnému nedostatku času po celých 6 let protektorátu neobtěžoval ji přečíst. Mihla se myšlenka: proč z mé téměř čtyřtisícové knihovny vzali právě tu? Ale tato myšlenka někde zmizí a já pozoruji, jak si důstojníci předávají z ruky do ruky nějakou modrou tenkou malou knížku, listují v ní, kroutí hlavami a dívají se střídavě na ni a na mě.

Banner Nová Orientace Městečko Želiv na Vysočině (Miloš Doležal / využito se svolením autora)

Ukazuje se, že toto je můj zahraniční pas, se kterým jsem cestoval téměř po celé staré Evropě. A tady je první otázka: „Řekněte mi, doktore, byl jste diplomatickým kurýrem?“„Ne, proč si to myslíte?“ Zeptám se překvapeně. – „Ale promiňte, jak mohl obyčejný občan navštívit téměř všechny země Evropy? Zvláštní!“ – „Ano, každá učitelka v naší zemi mohla jet, kamkoli chtěla – koneckonců, všude to bylo blízko, a pro mne to nebylo drahé – měl jsem rozsáhlou lékařskou praxi a vydělával jsem slušné peníze…“ – „Říká se dokonce, že máte ve městě svůj vlastní dům? Kde jste na to vzal peníze?“ Nerozumím ničemu a vysvětlím, že v Československu žije téměř každý dělník ve svém domě. Říkám, že prozatím žiji v domě, který patří klášteru, a postavil jsem si ve městě dům, abych tam bydlel, až odejdu do důchodu. Vysvětluji, že jsem léčil na náklady několika zdravotních pojišťoven, dělal zuby, měl lékárnu atd. Proč bych si nemohl postavit pro sebe dům?“

Zdá se, že Směršovci byli s mojí odpovědí spokojeni, ale přesto se nejvíce zajímali o můj zahraniční pas. Nepokládali žádné další zásadní otázky. Jakýsi důstojník zavolal seržanta a požádal mne, abych šel s ním do vedlejší místnosti. Na dlouhém kancelářském stole byl kalamář, pero a stoh papíru. Seržant neurčité národnosti, který se někde v Rumunsku připojil k armádě, mluvil rusky s přízvukem. Položil přede mne papír a nabídl mi, abych napsal dopis své ženě a komukoli z mých známých. Odmítl jsem to s odkazem na skutečnost, že nemám známku, obálku, ani peníze. Ale on slíbil, že vše zařídí, a já jsem napsal dopis na rozloučenou své ženě a dětem. Pak jsem o tom přemýšlel a napsal generálu Dastichovi, který byl asi osm let vojenským atašé v Moskvě. Byli jsme s ním a jeho ženou přátelé. Později jsem se dozvěděl, že dopisy seržant neposlal. Ve vedlejší místnosti se pravděpodobně rozhodovalo o mém osudu.

O hodinu a půl později někdo zakřičel ze sálu: Seržante! Přiveďte zatčeného.“ Když jsem vešel do sálu, viděl jsem, že celý Areopág zmizel a za stolem seděl nějaký unavený kapitán v pěchotní uniformě. Poslal pryč seržanta a pozval mě, abych si sedl na židli stojící nedaleko od stolu, na kterém ležely moje věci.  Kapitán se na mne dlouho mlčky díval. Potom vzal do rukou protokoly mého žďárského výslechu, začal mi ukazovat list za listem, s mými podpisy pod každou stránkou. Pak nečekaně prohodil: „Je to váš podpis?“ – „Ano!“ – „Proč jste to podepsal? Vždyť to je váš rozsudek smrti… Ale poslouchejte, doktore, vůbec nejste takový člověk, jak se to tady píše… Víme o vás všechno… Tak proč jste podepsal zjevnou lež?“

Omráčený jeho slovy jsem odpověděl: „Ale musel jsem to podepsat, soudruhu kapitáne.“ – „Ale proč?“ – kapitán byl překvapen. – „Jak proč? Nadporučík Jusuf-Zade mi řekl, že moje podpisy nemají žádný význam a že tak či onak stejně budu zastřelen… Totéž mi již v Humpolci řekl major Gončaruk. A poručík Bagnovský.“ Kapitán zrudl: „Jak znáte jméno našeho spolupracovníka Jusufa-Zade?“ – „Je to velmi jednoduché… Výslechy trvaly mnoho hodin a unavený Jusuf-Zade někdy opustil místnost, zavřel složku s protokoly a na ní bylo napsáno jeho příjmení.“ Kapitán se zjevně uklidnil a ukázal na mé knihy poezie, ve kterých bylo hodně napsáno o našem kozáckém osudu: „Milujete kozáky, doktore?“ Já se vší přesvědčivostí a emocemi, jaké mi v mém postavení zbývaly, řekl: „Ach, soudruhu kapitáne… Kdybyste znal kozáky, kdybyste mezi nimi alespoň chvíli žil, viděl byste, jak úžasní to jsou lidé!“ Kapitán na mě ostře pohlédl, pomalu zamumlal: „Ale já sám jsem kozák!“ Jako by mnou proletěl blesk.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

Vyskočil jsem, udělal jsem krok ke stolu a vykřikl: „Ale to není možné! Jaké vojsko? Jaká stanica?“ – „Jsem těrský kozák, profesí inženýr… Bývalý bezprizorný sirotek!“ – dokončil zapálením cigarety. „Soudruhu kapitáne! Prosím vás, zachraňte mě, zachraňte můj život… Ne pro mne – už jsem docela starý, ale mám malého Aljošku – zahyne beze mne… Zachraňte, prosím vás, proboha!“ Kapitán na mě upřeně hleděl a pomalu drtíce slova řekl: „Doktore! Jsem v příliš vysoké pozici, což mě zavazuje být zcela objektivním. Opakuji, podle mého názoru nejste taková osoba, jak je to napsáno v protokolu. Sám vás vyslechnu… A pak uvidíme.“ Když mne propustil, nabídl mi krabičku cigaret, a když zjistil, že nekouřím, schoval cigarety do kapsy. Ale obrátil jsem se k němu a požádal jsem ho, aby mi cigarety dal. „Pro koho? Vy nekouříte, že?“ – „Pro mé přátele, se kterými sedím. Všichni jsou hodní kluci, ale nemají co kouřit.“ Kapitán mi s úsměvem podal krabičku, zavolal seržanta a předal mne. Při odchodu zavolal: „Brzy vás předvolám a vyslechnu osobně.“

V cele mne obklíčili spoluvězni a dychtivě se ptali na výsledky a podrobnosti výslechu. Poté, co mě vyslechli, všichni se shodli, že mám vyhráno, že budu brzy propuštěn. Pouze jeden skeptik se zeptal: Kdy vám kapitán slíbil, že budete předvolán?“ – „Myslím, že ve čtvrtek“, odpověděl jsem, aniž bych tušil podraz. – A mimochodem, neřekl vám, který čtvrtek? Zdá se, že jich je 52 v ​​roce…“  Okolní lidé byli naštvaní – bylo jim nepříjemné, že mě zjevně zkušený chlap za takových okolností připravil o naději na rychlé propuštění… Uplynul ale den nebo dva a já jsem k slíbenému výslechu stále nebyl předvolán. Pomyslel jsem si, že šlo o obvyklý trik člověka, pro kterého život jiného, ​​natož někoho, jako jsem já, nemá cenu zlámané grešle… Určitě kapitán lhal.

A pak jednoho večera vtrhl do místnosti seržant a zakřičel: Keline! Pojďte za mnou! Pospěšte si! Neberte si své věci!“ Vyskočil jsem, nahodil si košili a cestou se zapnul, vyběhl jsem k seržantovi, který mě předal vojákovi čekajícímu na chodbě. „Pojďme!“ Chtěl jsem se vrhnout na schody vedoucí do soudní síně, ale voják mě zastavil a ukázal dolů a vedl mě po schodech k východu. Kam mě vedou, teď, v noci? Takže mne teď „odprásknou“? Po stranách vchodu stojí dva znudění strážci, kteří nám nevěnují pozornost. Rudoarmějec mě vede někam doprava po chodníku, kde je vedle budovy soudu přilepený malý přízemní dům. Bránou vstoupíme na malé nádvoří, kde stojí nějaké vozy. Kolem je pološero letní noci. Z nízké verandy jsem se ocitl ve špatně osvětlené místnosti. Obyčejný měšťanský byt lidí s průměrným příjmem. Je tu klavír, police s knihami, stůl uprostřed. U jedné zdi je postel. Když se rozhlédnu, vidím v šeru u vzdálené zdi gauč, na kterém někdo leží. Bílá noční košile, ale je vidět, že muž je v kalhotách a vysokých vojenských botách. Nohy spočívají na boku pohovky. „Buďte zdráv, doktore…“, slyším uvolněný, tichý hlas. „Vezměte si židli a posaďte se u mne.“

Přibližuji se a vidím: na gauči, natažený, leží můj kapitán. Je buď nemocný, nebo ve stavu hluboké deprese. Nepodá mi ruku. Sednu si. „Co se to s vámi děje, soudruhu kapitáne? Nejste nemocný?“ – ptám se a dívám se mu do tváře. – Ano, už několik dní se cítím nevalně. Nespím. Buší mi srdce… Úplná ztráta sil. Je to na kulku do čela… Slyšel jsem, doktore, že jste vynikající lékař. Pomozte mi, prosím.“ Překvapeně se na něj podívám a najednou se znovu cítím jako lékař a říkám: „Ale jak vám mohu pomoci, drahý kapitáne? Vždyť tu nic nemám – ani tužku a papír.“  Alespoň formálně jej podrobně vyšetřuji od hlavy k patě. Vždyť v rukou této osoby je můj život. Nenašel jsem nic somatického. Je mi jasné, že je přede mnou úplně nervově vyčerpaný člověk, který má za sebou šest let spalující války a nyní tuto vysilující a neméně hroznou práci: noční výslechy, pravděpodobně často končící rozsudkem smrti, a časté opilecké tahy.

Otočil jsem se k němu a chlácholivě říkám: „Drahý pane! Jak hroznou práci děláte? Vy rozhodujete o osudu lidí. Přežil jste válku, stal jste se z bezdomoveckého sirotka inženýrem a teď tohle… Ano, musíte si prostě odpočinout, vypadnout z tohoto pekla, vyspat se, co nejrychleji se dostat do normálního lidského prostředí a všechno se vrátí do normálu. Koneckonců, jste mladý… Kolik vám je let? Pravděpodobně ne více než 35? Vím, že to všechno je nyní nemožné. Nicméně, proti vyčerpání vám předepíšu lék, který vám, myslím, pomůže… Říká se, že Němci před útokem dávali tento lék svým vojákům, aby jim zvedli náladu. Dejte mi papír a pero – po cestě mi odebrali všechno.“ Napsal jsem mu recept na skutečně účinný lék „Psychoton“, který byl tehdy u nás známý, a další komplexní mixturu s luminalem, bromem a kozlíkem lékařským.

Vojenská přehlídka ke Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě (24. 6. 2020) (Profimedia.cz)

Chtěl jsem odejít, ale on mne nepustil a téměř do rána jsme si povídali. Když mě propustil, dal mi další krabičku cigaretu pro mé nové přátele v cele a řekl: Nedělejte si starosti, doktore, myslím, že vás brzy vyslechnu sám. Jen se musím dát do pořádku.“ Křídla naděje ve mně rostla, ale přesto jsem, až po okraj naplněn emigrantskou literaturou, nevěřil tak docela slibům a možnosti šťastného konce. Ale druhý den jsem byl předvolán nahoru do soudní síně k výslechu. Seržant mne předal nějakému staršímu muži, bylo mu asi 50 let, kapitánovi Lastočkinovi. Jak jsem se dozvěděl později, pocházel z tkalců z Ivanova, kteří byli po kronštadtských námořnících považováni za druhou nejspolehlivější oporu strany. Byl jsem odveden do nějaké malé místnosti sousedící s halou, kde se poručík, pravděpodobně vzděláním právník, posadil ke stolu a mne posadili naproti němu. Lastočkin se beze slova otočil a odešel z místnosti.

Poručík něčím znepokojený za ním volal: „Soudruhu kapitáne! Kam jdete? To je přece vážná věc – já sám nemohu…“ Lastočkin však bez otočení řekl, že poručík může provést výslech bez něj, mávl rukou a odešel. Potom poručík listoval mým rozsáhlým protokolem a začal něco psát na prázdný list papíru. Po napsání půl stránky řekl: „A teď vám přečtu nový protokol,“ a začal: „Já, ten a ten, narozený tam atd. atd., prohlašuji, že jsem nikdy nezradil svou vlast a v zahraničí neprováděl podvratnou práci proti Sovětskému svazu…“  Podíval se na mne a zeptal: „Je to tak? Souhlasíte s tím, co je zde napsáno, doktore?“ Rozzářil jsem se a vymačkal ze sebe: „Samozřejmě, souhlasím, protože toto je absolutní pravda!“

V tuto dobu začal z nádvoří vanout kouř ze spálené kaše, kterou nás zde krmili. „Brzy bude oběd, soudruhu poručíku. Cítím kaši“ – „Ano? Proč si myslíte?“ – „Voní to spáleninou jako vždy.“ Právník se usmál a řekl: „No, vy tuhle kaši už dlouho jíst nebudete.“ – „Proč? Zastřelí mne? A kdy bude soud?“ – „Ale proč byste měl být souzen? Brzy odejdete domů… Faktem je, že vrchní velitel se zdržel v Praze a podepsat propouštěcí papíry musí on… Mimochodem – dostal jste se k nám omylem. Koneckonců, naše instituce je vážná – 20 let nebo… Vy jste očividně měl nějaké problémy s vaším řezníkem, který na vás napsal udání?“ – „Nevím – nebyly žádné problémy. Myslím, že jde o to, že u nás máme dva řezníky. Jeden má velkou rodinu a někdo byl neustále nemocný. Druhý, pan Holoubek s jedinou dcerou, je zdravý jako býk a samozřejmě nevyužíval mé služby. Je možné, že moje žena vždy chodila k tomu prvnímu, který platil za léčbu a léky v naturáliích. Víte, Češi jsou velmi dobří obchodníci, spořiví a já docela chápu, že se tento řezník na mě zlobil.“

Znovu mě vzali do cely. Osvobození mělo přijít dnes nebo zítra, maximálně za pár dní. Druhý den, po skromném obědě, vtrhl do cely vzteklý mladý četař. Za ním se stoličkou, holicím strojkem a nůžkami přišel vojákholič. Postavil stoličku doprostřed místnosti. „Sedejte jeden po druhém, bando!“ – křičí četař a mává samopalem. Vězni si sedají na stoličku a strojek dělá svoji práci. Mimochodem, neholil jsem se téměř měsíc a na tvářích mám vousy jako Hemingway. Sedím, opřený o zeď, s pevným rozhodnutím: stříhání, a dokonce dohola strojkem, to odmítnu – koneckonců říkali, že už mne pustí domů. Nakonec zůstanu poslední. Seržant ke mně: „Hoď sebou, dědku! Co věšíš nos? Nezdržuj!“ – „Nechci a nenechám se ostříhat!“ – říkám rozhodně. Chlapec byl v šoku: „Co? Chystáš se zde pěstovat vši? Hoď sebou! Nebo ti jí fláknu pažbou!“ – „Ale já jdu zítra domů, jak mohu, znetvořený, přijít do ordinace? Tady v Československu se stříhají dohola jen blázni a zavšivení.“ – říkám přesvědčivě. – „Říkáš, že jedeš druhý den domů? A neřekli ti, který druhý den? Sedej! … do rakve… do duše… Nezdržuj!“

Seděl jsem na stoličce a byl jsem nucen podstoupit civilní popravu. Když jsem viděl, jak mé silně prošedivělé vlasy padají na podlahu zpod cvrlikajícího strojku, řekl jsem seržantovi: „Znetvořil jste mě, seržante. Vrátím se domů a nebudu tak dlouho chodit do práce, dokud mi vlasy nenarostou.“ Četař se chytil boky a řehtal se: „A co budeš do té doby jíst, magore?“ Neodpověděl jsem. Dialog skončil, hlavu jsem měl holou jako meloun. Po této proceduře mě opustila jistota, že mne pustí domů. Svět, ve kterém jsem byl, byl pro mě úplně cizí a nepochopitelný.

Chystají ruští výsadkáři "dovolenou" na Ukrajině? (wikimedia commons)

Druhý den ráno pro mě přišli: „S věcmi!“ zakřičel stejný četař. Nervy už mi povolovaly. Teď jsem už nevěděl a byl jsem zmatený terminologií: „Předvolávají k popravě s věcmi, nebo bez věcí?“ Věcí jsem měl minimum – polštářek a tašku se zbytky cukru a chleba. To vše jsem někomu nechal. Všechno mi bylo nějak úplně lhostejné. Na strážnici mi dali můj klobouk s odtrženou stuhou. Voják mě vyvedl ze vchodu do soudní budovy a vzal mě do stejného domu, kde žil můj kapitán. Místnost byla naplněna šedým kouřem a kolem sražených stolů, naplněných až po okraj občerstvením a trofejním koňakem, sedělo a chodilo nejméně 15 lidí. Něco oslavovali. Když mne viděl veselý a radostný kapitán, přišel ke mně, podal mi ruku a začal všem přítomným představovat: Tady, soudruzi, je doktor, který mě postavil na nohy,“ řekl a hlasitě se smál a poplácával mne po rameni.

Přistoupil ke mně statný pohledný muž s čechovovským vousem, jako by vystoupil z nějakého ruského obrazu, a když mi podal ruku, představil se: „Hlavní lékař divize… A řekněte mi, prosím, čím jste léčil mého pacienta?“ Vysvětlil jsem mu to. Poté se doktor postavil do teatrální pózy, kategoricky prohlásil: „A já, pro případ zvláštní ztráty sil, jsem stál s injekční stříkačkou někde na trati lyžařského závodu, okamžitě jsem dal sportovcům intravenózní injekce… s glukózou – rozumíte? Šup šup, raz dva, a je hotovo… A hned vyrazili!“ – „Ale poslouchejte, plukovníku, především v mé situaci, když jsem byl u kapitána, neměl jsem glukózu ani stříkačku… Mimochodem, nevím, jak podávat injekcí glukózu v běhu…“

Seděl jsem u stolu a můj kapitán Stepan Sergejevič Kovylin, jak jej oslovovali, mi okamžitě nabídl něco k jídlu. „Jezte, doktore, všechno je vám k službám. Tady je máslo, občerstvení, husa, koňak…“ – „Děkuji vám, soudruhu kapitáne, nebudu nic jíst – nemám chuť k jídlu. Ale sklenici čaje s citronem si dám rád. Vidím, že tu je.“  Kovylin mi podal čaj. Nevím proč, došly mi nervy, nebo to byl pocit, že jsem v přátelském lidském prostředí, nemohl jsem sklenici čaje udržet – ruce se mi třásly a klepaly. Kapitán na mne soucitně pohlédl, položil přede mě sklenici a řekl: „Člověče drahý! Jak skvěle jste se choval při všech výsleších… A teď vám snad ruply nervy?“  Mlčel jsem. „Počkejte, doktore, teď vám přinesu váš lék, kterým jste mě léčil.“

Z vedlejší místnosti přinesl léky a já jsem byl překvapen, že ani tuba s Psychotonem ani mixtura profesora Klemperera nebyly otevřeny. Kapitán je nepoužil. Proč? Myslím, že komentáře jsou zbytečné. Z povahy své služby nedůvěřoval mně ani českému lékárníkovi, který mu připravil lék podle mého předpisu. Během obecného rozhovoru u stolu jsem se někoho zeptal, kdy odjíždí vlak z Nového Města do Humpolce. Věděl jsem, že tu existovalo nějaké spojení přes Žďár, kde jsem předtím seděl ve sklepě Jusufa-Zade. Na moji otázku Kovylin se smíchem odpověděl: „Proč potřebujete vlak, doktore? Nepotřebujete ho!“ Ztuhl jsem… Je to všechno jen divadélko, jedna z „legrácek“, které občas „humoristé“ hrají s vězni? „Proč ten vlak? Ale já myslím, že smím jít domů?“ Zeptal jsem se s bušícím srdcem. Na to se Stepan Sergejevič znovu usmál a řekl: „Osobně vás odvezu mým autem k rodině. Myslím, že chudák manželka je vyčerpaná čekáním na vás. Je mojí povinností odvézt vás k ní!“

Všichni slavíci světa se rozezněli v mém srdci a já jsem s úlevou vydechl. „Jedeme ve dvě odpoledne!“ – uzavřel Kovylin. V tom okamžiku se ale v místnosti objevil pobočník, podal kapitánovi úřední zásilku a hlasitě oznámil: „Naléhavé, soudruhu kapitáne, z velitelství divize!“  Stepan Sergejevič nervózně roztrhl obálku a po přečtení zamumlal: „Ach, k čertu! Hned se musím dostavit do divize. Je tam nějaká oslava a já musím být při rozdávání vyznamenání vojákům.“ Znovu jsem ztuhl. „Do 14:00 se nevrátíte, soudruhu kapitáne.“ – „Vrátím se! Řekl jsem ve dvě hodiny – takže ve dvě!“ – vstal a omluvil se svým hostům. Vyskočil jsem, přiběhl k němu a prosebně se zeptal: „Soudruhu kapitáne! Pro všechny případy, vystavte mi potvrzení, že jsem byl propuštěn… Koneckonců, bez příslušného dokladu budu znovu zatčen buď Čechy, nebo vaší jinou jednotkou.“ Potřeboval jsem se pojistit pro všechny případy.

Miloš Zeman – agent Rosatomu a bojovník za ruské zájmy (Jekatěrinburg, 2017) (ČTK / Vít Šimánek)

Kapitán chvíli přemýšlel a řekl: „Víte, naše instituce nikdy nevydává vůbec žádná potvrzení.“ Trval jsem na tom a poukazoval na výjimečnou povahu mého postavení. Potom kapitán oslovil poručíka, který mě vyslýchal a povzbuzoval a nařídil mu, aby na psacím stroji okamžitě napsal požadovaný dokument. Ten o pár minut později přišel z vedlejší místnosti s kouskem papíru, dal ho Kovylinovi podepsat a podal mi ho. Kapitán okamžitě odešel a hosté se začali rozcházet. Po přečtení dokumentu jsem se skepticky obrátil na poručíka: „Poslouchejte, tady je pečeť nějaké vojenské jednotky Rudé armády… Ne SMĚRŠe…“ Poručík s úsměvem vysvětlil: „Doktore! Věnujte pozornost číslu na papírku. Vidíte: 02440? Celá Rudá armáda ho zná.“ Poručík odešel a já jsem zůstal sám. První věc, kterou jsem udělal, bylo, že jsem si pečlivě přečetl osvědčení. Tady je:

POTVRZENÍ

Doktor Nikolaj Kelin z Želiva u Humpolce byl od 19. května do 12. června 1945 ve vazbě a pro neexistenci inkriminovaných údajů byl propuštěn s povinným navrácením všech občanských a služebních práv.

Velitel Vojenské jednotky 02 440

Kapitán Kovylin

Zůstal jsem sám, rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml jsem si zrcadla a šel k němu. Zapotácel jsem se. Díval se na mě úplně cizí obličej. Hlava holá jako vejce, s odstávajícíma ušima, tváře zapadlé k nepoznání, zarostlé jakýmsi strništěm a oči, hrozné a ne moje – oči úplně uštvaného zvířete.

Když jsem odcházel, kapitán mi řekl, abych se u něj zařídil jako doma a čekal na jeho návrat. Po chvíli vstoupil do místnosti starší voják s řídkým plnovousem ve stylu Dostojevského a začal pomalu kráčet z rohu do rohu. „Proč jste tady?“ – zeptal jsem se opatrně. „Máte mne hlídat?“ Voják na mě lhostejně pohlédl a znechuceně zamumlal: „Proč bych vás měl hlídat?“ Otočil se a odešel. Moje první myšlenka byla poslat telegram Olze a oholit se. Začal jsem koncipovat akční plán. Vyšel jsem na verandu. Když jsem se rozhlédl, sešel jsem dolů na dvůr, kde pod přístřeškem kůlny koně pravidelně žvýkali seno. U zdi je několik vozů. Opatrně jsem přistoupil k jednomu z koní – miluji je celý život – objal jeho krk a začal líbat jeho sametovou srst. Kůň, vnímající pohlazení, tiše stál a já jsem lačně vdechl známý zápach koňského potu a tiše jsem plakal. Pane Bože, jak je to dobré!

Potom jsem šel k brance, tiše ji otevřel, nohu položil přes práh, znovu se rozhlédl a vyšel na ulici. Vedle je soudní budova. U vchodu se strážci jako vždy nudí. Udělal jsem pár kroků z branky na ulici a očekával jsem okřiknutí. Ale všude bylo ticho – nikdo, ani strážní, mi nevěnovali pozornost. Když jsem viděl kostel, šel jsem rovně přes náměstí k němu a tam, v chladném tichu, klečel před oltářem a ztuhl na studených deskách. Potichu jsem se modlil k neznámému Bohu a poděkoval mu za vysvobození, plakal, aniž jsem si utíral slzy. Uklidněný, asi o hodinu později, jsem opustil kostel a šel hledat poštu. Nebyla daleko. Ale cestou jsem si vzpomněl, že v kapse nemám ani korunu. Vrátil jsem se do domu poblíž soudu a našel majitelku. Žily tam dvě starší ženy – sestry. Vysvětlil jsem jim, kdo jsem, a požádal je, aby mi půjčili 20 korun na telegram a holiče.

Nyní jsem s jistotou opustil bránu a šel na poštu. Telefonní operátorka, když mne spatřila, zašeptala s hrůzou: „Jste odtamtud?“ – „Ano!“ Řekl jsem, aniž bych tušil, že si ta česká žena byla jistá, že jsem jedním z osvobozených vězňů z nacistických táborů. Když se dozvěděla, že chci poslat telegram do Želiva, tedy do Čech, řekla mi, že spojení mezi Moravou a Čechami bylo přerušeno, ale pro mě se za každou cenu pokusí dostat zprávu přes slovenskou Bratislavu. Přes veškeré úsilí této milé poštovní úřednice se nepodařilo navázat ani telefonické, ani telegrafní spojení s Želivem.

Do dvou hodin, kdy jsme měli jet do Želiva, bylo ještě daleko. Nevím, z jakého důvodu jsem se už nedostal k holiči. Opouštím poštu, vrátil jsem se na náměstí a posadil se na lavičku. Všude je spousta plakátů – portréty Stalina téměř na každé zdi. Po ulicích se potulovaly malé skupinky rudoarmějců. Kolem procházejí důstojníci všech druhů zbraní – je tu jakési centrum, ale nad vším dominuje hrozný „SMĚRŠ“.

Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]