Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Můj otec Nikolaj Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.
Z nějakého důvodu jsem si znovu vzpomněl na nedávno přečtenou knihu, z níž tuhla krev, od spisovatele-emigranta Romana Gula o Dzeržinském. To je z pohledu lékaře úplná noční můra a nepopsatelná psychopatologie. Je to stav, kdy člověk, který se zbláznil, dostane do rukou kulomet a je mu dovoleno beztrestně udělat vše, co může zplodit chorý mozek. V mých myšlenkách probíhají krvavé stránky, na které nemohu zapomenout do konce života…
Na to jsem myslel na lavičce u kostela. Procházím v mé bohaté paměti spoustu přečteného a vyslechnutého o všem, co se stalo a děje za posledních 26 let v mé vlasti. Lidé, o nichž bylo tolik tak jasně a barvitě napsáno v tisících knih, byli nyní blízko mne, kolem, všude. Neměl jsem ani úplnou důvěru, natož jistotu, že se mnou všechno dobře dopadne. Koneckonců, každá vesnice má svou vlastní zvonici a bohužel i vlastního Pompadoura, jak už dávno popsal naši společnost jedovatý stařík Saltykov-Sčedrin. Copak na mne ještě čeká? Cenný kousek papíru, který jsem dostal od „SMĚRŠe“, mne uklidnil. Nudný strach mě přesto neopustil ani minutu. Byly už dvě hodiny odpoledne.
Vstal jsem z lavičky a šel jsem do domu, kde žil kapitán Kovylin. Musel každou chvíli přijít, pokud samozřejmě dodrží slovo. Hned u vchodu do dvora, kde byli umístěni strážní, mě dojelo auto. Když prudce zabrzdilo, zastavilo vedle mě a vyskočil z něj veselý poručík Orlov, jehož skutečné jméno, jak jsem se později dozvěděl, bylo Mykalov. Viktor Mykalov. Toto skutečné jméno jsem se dozvěděl docela náhodou, když jsem odlepil kousek papíru ze zadní části jeho fotografie. Tuto fotografii mi dal během jedné návštěvy v Želivě. Když jsem jej nečekaně oslovil Mykalove, vyskočil a poplašeně vykřikl: „Jak znáte moje skutečné jméno?!“
Uklidnil jsem ho a vysvětlil, že nejsem špión, a přečetl jsem jeho jméno na fotografii, kterou mi dal. Uklidnil se a, jako by se ospravedlňoval, řekl: „Máme takovou práci, že, no… však víte?“ Pro mne to bylo samozřejmě jasné i bez jeho vysvětlení. Práce to byla – achich ouvej! Orlov-Mykalov byl ve skutečnosti ten bezcitný poďobaný, jehož se vězni našeho dočasného vězení ve „SMĚRŠi“ tolik obávali. Před stanovištěm hlídek mne Viktor radostně objal kolem krku. Upřímně řečeno, zarazila mě jeho rozpínavost, ale instinktivně jsem cítil, že se ke mně z nějakého důvodu choval velmi dobře.
V autě seděla jakási neznámá žena v uniformě poručíka. „A kde je Stepan Sergejevič, kapitáne?“ Zeptal jsem se vyděšeně. „Vždyť už budou dvě hodiny, ale on je pryč!“ Viktor mne uklidnil a vysvětlil mi, že na divizi začala pijatika a kapitána prostě nenechali odjet. Podle Viktora mu kapitán nařídil, aby mě vzal domů, slíbil, že přijde za mnou do Želiva za pár dní. „Tak pojďme, Viktore, jsem připraven!“ – „Ne, nejdřív zajedeme něco pojíst do mého bytu. Posaďte se – pojedeme.“ A navzdory tomu, že jsem se nechtěl zdržovat, trval na svém. Vběhl jsem do domu, rozloučil jsem se s hostitelkami a vrátil jsem jim těch 20 korun, které jsem neutratil. Když jsme se na půl hodiny zastavili u Viktora, vyrazili jsme.
Cestou mi Orlov řekl, že mu náčelník nařídil, aby zajel na všechna místa, kde jsem byl ve vazbě, a pokud možno shromáždil všechny věci, které mi byly zabaveny během přesunů. Nejprve jsme se přesunuli do Žďáru, k Jusufu-Zade. Auto, které chvíli bloudilo ulicemi města, zastavilo před pěknou vilou, kde byla pobočka „SMĚRŠ“. Tady ve sklepě jsem seděl a v jedné z místností jsem podepisoval svůj rozsudek smrti. Poručík spolu se svou společnicí mne požádali, abych zůstal v autě, vešli do dvora a zmizeli v domě. Vchod byl ze dvora.
V okně se objevil muž v uniformě českého četníka. Z rozhovoru s ním jsem se dozvěděl, že je majitelem vily. Jeho děti si hrály před vchodem. Zeptal jsem se dvanáctileté dívky, zda je dcerou majitele a jestli si se mnou dopisovala, když jsem seděl v jejich polotmavém sklepě, a zvolila velmi důmyslný způsob komunikace. „Ano, doktore, to jsem byla já,“ řekla dívka v rozpacích. „A můj dopis? Poslali jste ho mé ženě?“ – „Ne! Tatínek to nedovolil,“ odpověděla malá holčička a utekla na dvůr. Majitel mě k mému překvapení informoval, že před více než půl hodinou tu byla moje žena se synem Jurijem a hledala mě. Bylo jim řečeno, že jsem tu nikdy nebyl a ani neslyšeli mé jméno.
Zděšen jsem prosil četníka, aby dohonil mou ženu a informoval ji, že jsem tady. Podle něj šli na stanici na vlak. Četník vyslyšel mou prosbu, nasedl na kolo a vyrazil na stanici. O půl hodiny později se vrátil a řekl, že vlak již odjel. Během jeho nepřítomnosti vyběhl z nádvoří rozrušený Jusuf-Zade a rozběhl se k autu a zasyčel: „Doktore, že se nestydíte! Co jste tam o mě řekl? Víte, co mi hrozí?“ Podíval jsem se na něj a překvapeně jsem se zeptal, čeho se bojí, protože já jsem v hlavním „SMĚRŠi“ neřekl nic než pravdu, a že nebezpečí samozřejmě hrozilo mně, ne jemu.
Bylo trapné dívat se na tohoto zmateného „vyšetřovatele“, který se ke mně otočil a řekl: „Poslouchejte, tady jste nechal 1000 korun a pero… Vezměte si to!“ – „Vzal jste mi jen 900 korun, ale já nemám na vrácení peníze. Kromě toho moje pero bylo obyčejné plnicí pero a toto je zlaté,“ řekl jsem a odmítl jsem si vzít podávané předměty. „Berte! Je to jedno – není třeba nic vracet,“ vytlačil ze sebe Jusuf-Zade a strčil mi tisícikorunovou bankovku a nádherné, pravděpodobně „trofejní“ pero.
Viktor vyšel s mladičkou poručicí a já jsem mu řekl, že moje žena a syn teď tady byli, a žádám ho, aby co nejdříve odjel autem do Humpolce, abychom tam stihli vlak. Vůz prudce zatočil a vrhl se nejvyšší rychlostí k Humpolci. Slunce. Obloha je jasná. Podél silnic jsou celé řady vozů, zapřažené páry koní s ruskými oblouky, jaké v Evropě nikdy neviděli. Táhnou se někam na severovýchod, domů, do Ruska. Na každém z nich je velký plakát s portrétem Stalina, stuhy, květiny. Na vozících sedí veselí, zaprášení rudoarmějci, místy promíchaní se ženami. Je to vítězné Rusko, které se vrací domů. Vezou s sebou všemožné krámy, šicí stroje, krabice s něčím, truhly a dokonce i železnou pozinkovanou vanu, která je připevněna k zadní části jednoho vozíku. Smích, písničky…
Všude spousty lidí zdraví vítěze. Je zde absolutní zbožňování Stalina. Z nějakého důvodu mne napadlo, že za starých časů někteří křižáci nebo Attilovi Hunové uctívali své vůdce méně než tito ruští mužici, kteří prošli ruskou revolucí, ježovštinou a šestiletým bezprecedentním masakrem s fašismem. Konečně jsme v Humpolci. Je to malé starobylé město s množstvím textilních továren – tak říkajíc český Manchester. Zdejší tkalci, obohacení zkušenostmi a pěti sty let tradice, vyrábějí perfektní sukna, která v žádném případě nejsou horší než anglická. Říkají, že tyto látky vozí do Anglie, kde jsou označeny anglickými pečetěmi a poslány do celého světa.
Viktor jel autem přímo na nádraží, kde stojí těžce odfukující lokomotiva, tzv. kukačka. Za ní je tucet vagonů plných lidí. Dorazili jsme včas. Skočím do prvního vozu, začínám od lokomotivy a mám v úmyslu projít celým vlakem od začátku do konce. Orlov a poručice na mně čekají na peronu, smějí se a popohání. V jednom z vozů je kupé obsazeno mými známými ze Želiva. Ptám se učitelky Košťálové, mé stálé pacientky, jestli viděla moji manželku a syna. Podívala se na mě zmateně: „Kdo jste? Neznám Vás! Jaká manželka?“ Obyvatelé Želiva se na mě dívají, jako bych byl úplně cizí člověk. „Jsem Váš lékař!“ Cestující rozhazují rukama a někdo přidušeně říká: „Pane Bože! Pane doktore, co vám udělali? Neviděli jsme ani vaši manželku, ani Juru. Nejsou zde. Ale co Vy? Kam vás vezou?“ ptá se někdo žalostně. „Domů! Jdu domů!“ – „Kam? Do Ruska?“ – „Ne, do Želiva! Vidíte na nástupišti dva sovětské důstojníky? Vezou mě domů… Všechno, díky Bohu, je v pořádku.“
Kam odešla manželka? Nebo mě četník ve Žďáru podvedl? Vlak se už začíná pohybovat. Za jízdy vyskočím z vagonu a běžím k Viktorovi. Nyní vůz spěchá do slavné vily továrníka Smrčky v Hradské ulici, kde své sítě roztáhl major Gončaruk. Vstupujeme do dvora. U vnitřního vchodu jsou strážní. Rozhodně nás odmítají pustit do vily. Oba nejsou Rusové. Buď nám nerozumí, nebo dostali rozkaz, aby nikoho dovnitř nepouštěli. Viktor nadává, ale nepomáhá to. Ale teď, naštěstí pro nás, se na schodech ve druhém patře objeví důstojník. Orlov na něj křičí, že je z ústředního „SMĚRŠe“, a požaduje, aby nás pustil. Vstupujeme do prostorné chodby obrovské vily. Zde se otevírají dveře několika pokojů.
Nikdo tady Viktora nezná. Požádal mě, abych počkal na chodbě, s vysvětlením, že chce mluvit s Gončarukem tváří v tvář. V tuto chvíli se ze dveří jedné místnosti objeví Gončaruk a když mě vidí, vztekle křičí: „Co tady děláte, doktore? Jak se opovažujete tady objevit?“ Orlov se mu představí, vezme ho za loket a něco vysvětluje, zmizí v kanceláři tohoto humpoleckého satrapy. Asi o čtvrt hodiny později se dveře otevřou a Gončaruk, který ke mně přišel, už říká úplně jiným tónem: „Poslouchejte, doktore, řekl jste tam, že jsme vám vzali nějaké věci?“ – „Ano. Nové auto… Holandské rádio Philips, gramofon, takzvané gramorádio a… přesně si to nepamatuji – 13 nebo 15 velkých alb desek s ruskými operami, a hlavně cenných desek se Šaljapinem, které jsem s velkými obtížemi objednával z Londýna… Moje žena řekla, že vaši lidé také vzali mnoho knih z mé knihovny… Vlastně nemohu vědět, co tam po mém zatčení ještě vzali. Při setkání v humpoleckém vězení mi manželka ještě cosi říkala, ale opravdu si to nepamatuji – měl jsem jiné starosti.“
Po minutě přemýšlení mě Gončaruk uklidnil: „Podívejte, doktore, bohužel, nemohu vrátit desky – prostě je rozbili. A já zítra přinesu rádio.“ – „Rád bych si chtěl vzít rádio teď, soudruhu majore. Je zajímavá doba – tak bych si ho chtěl poslechnout.“ – „A čert ví, kde je to vaše rádio… Támhle v místnosti je jich hromada. Jděte se podívat! Pokud poznáte to své, vezměte si ho!“ V jedné z místností, naproti Gončarukově kanceláři, se nashromáždila hromada všech druhů rádií. Svého skvělého Philipse jsem našel hned, a majitel všeho toho trofejního vybavení mi jej dovolil vzít. „A moje nové auto, Praga Piccolo, soudruhu majore? Také bych si ho vzal hned teď. Jako obvodní lékař bez auta prostě nemohu pracovat.“ – „Auto? Zdá se, že tady teď není – předali jsme ho do našeho parku ve Floridsdorfu u Vídně. Auto, při veškeré snaze, vám nemohu vrátit!“
Gončaruk lhal: auto tu bylo, jezdil s ním poručík Bagnovský, o čemž jsem se brzy osobně přesvědčil. Z Humpolce do Želiva je to jen 10 kilometrů, zvládli jsme je za 20 minut. Dveře do domu jsou dokořán. Vběhl jsem do místnosti. Žofka, naše služebná, která během protektorátu srostla s naší rodinou, se ke mně vrhá jako vítr. Je upřímně zamilovaná do tříletého Aljošky. Když mě uviděla, vyrazila hurónský křik a vrhla se mi s pláčem kolem krku. Připadal jsem jí jako duch. Podle ní mne moje žena a Jura hledají po celé republice a už včera odjeli někam na Moravu.
Jak se ukázalo, všichni v Želivě usoudili, že je to můj konec, a můj nečekaný příjezd Žofku jednoduše ohromil. Řekla mi, že moje žena byla mnohokrát u Gončaruka, ale tam jí vždy řekli, že žiji v krásném pokoji a že se o mě nemusí bát. Při jedné z cest, když moje žena bezmocně stála před vilou tohoto místního šlechtice, nějací dva mladí důstojníci jí řekli, že pokud mě chce ještě vůbec vidět, měla by okamžitě zajet do Žďáru, kde by se mohla se mnou setkat. Ale tam, jak se ukázalo později, jí Jusuf-Zade řekl, že neví, kde jsem, možná, že jsem v Bratislavě, ale nedoporučil jí, aby tam jela.
Odtrhl jsem se od plačící Žofky a vešel jsem do jídelny. Na gauči v dlouhé růžové košili stála moje modrooká radost – Aljoška. Když mě viděl, natáhl ruce a začal zalykavě šeptat: „Tati … tati … můj tati…“ Vedle, na křesle, byla velká taška s Aljošovými věcmi a nahoře trčely jeho boty. „Co se děje, Žofko? Co to tady dělá? Jdeš s ním někam?“ – „Ano, teprve před půl hodinou odešli dva rudoarmějci. Spali tady… Slíbili, že se brzy vrátí. Říkali, že vás pošlou na Sibiř, na těžbu dřeva, vaše žena bude také někde umístěna a Jurka bude poslán do Rudé armády. Nařídili shromáždit všechny potřebné věci pro Aljošu. Bude odvezen do SSSR a předán nějaké instituci… Vzali všechny klíče od skříní… Pane, kdybyste věděl, čím jsme si tu prošli!“
Za mnou stál Viktor s poručicí a já jsem se na něj bezmocně ohlížel a hledal podporu. „Viktore! Co mám dělat? Vždyť přijdou… Zůstaň tu se mnou – je to hrozné.“ Orlov však byl zvyklý na horší věci. Řekl mi, že večer by se měl vrátit do Nového Města. Požádal mě o alkohol, který jsem někde schoval. Musel jsem mu dát dva nebo tři litry, on se rozloučil a odešel. Moje jediná naděje a obrana proti možnému novému zatčení byl kousek papíru od SMĚRŠe, podepsaný kapitánem Kovylinem. Nějak mě to ale úplně neuklidnilo a věděl jsem, že mi to může kdykoli odebrat jakýkoli rudoarmějec nebo sovětský důstojník. Rudoarmějci se mohli vrátit každou chvíli, sebrat Aljošu a mne. Co dělat? Pane Bože, pomoz!
Celou noc jsem nezamhouřil oko. Nebylo s kým se poradit nebo někde najít pomoc. Můj přítel Karel Šlechta, klášterní nadlesní, bývalý starosta Želiva, byl uvězněn v humpolecké věznici… Nevím, kde je Olga. A tak jsem se rozhodl, že pokud do rána vše půjde dobře, přesunu se do Prahy, do centra, kde se pokusím pořídit asi 10 fotokopií vzácného dokumentu potvrzujícího mé propuštění a nechám je ověřit na notářství. Pokud mi jeden seberou, budu jich mít ještě devět. Rozhodl jsem se rozdělit některé z nich mezi své přátele a některé schovat. Pravidelná autobusová doprava s Prahou nefunguje. Jezdí pouze železnice, a i ta jen nepravidelně. Bylo nutné někoho zastavit na silnici a požádat o odvoz do Brodu nebo Humpolce.
Asi v šest ráno, když jsem doma udělal příslušná opatření pro případ, že by se moje žena nebo Jura vrátili, jsem běžel k poště. Jezdilo tam mnoho vojenských i civilních vozidel. Než jsem dorazil na poštu, viděl jsem, jak ze zastaveného vozu vyskočila známá postava. Byla to Olga… Ale jak vypadala?! Krk, vyhublý až na doraz, držel hlavu mučedníka. Když mě viděla, zalapala po dechu a vrhla se mi do náruče. Samozřejmě, slzy radosti, otázky… Stručně jsem jí vysvětlil situaci a řekl, že nepůjdeme domů, ale že jedeme do Prahy, hned teď. Vyzvedlo nás další auto a přes Německý Brod jsme se dostali do Prahy. Na nádraží se tísní davy lidí …
A zase náhoda. Když jsme v obrovském davu odcházeli z pražského Hlavního nádraží, nějací dva civilisté mi pokynuli prstem a chtěli vidět mé doklady. Myslím si, je zle! Jeden z civilistů, když se střídavě díval na můj průkaz a na mne a na v něm přilepenou fotografii, zdvořile řekl: „Můžete jít!“ Ale co mě to stálo? Pravděpodobně můj vzhled nevzbuzoval důvěru, nebo jen detektivové hledali někoho, kdo se mi podobal. Vězení na člověku rychle zanechává jakýsi zvláštní otisk. Okamžitě ze stanice jsme spěchali dělat kopie. Říkali, že to připraví za týden. Řekl jsem, že chci mít dokumenty za hodinu – platím jakoukoli cenu. Dal jsem fotografovi nějaké závratné peníze a o hodinu později jsme byli v notářské kanceláři, kde bylo ověřeno všech 10 kopií.
Večer téhož dne jsme odjeli do Želiva. Jak jsem očekával, naši rodinu nenechali na pokoji. Téměř každý den ke mně chodili čeští četníci s tím, že na ně čeká nějaký sovětský důstojník, který, aniž by chtěl uvést své jméno, požadoval, abych mu poslal list papíru, který jsem dostal ve SMĚRŠi, k nahlédnutí. Rozhodně jsem odmítl vydat osvědčení a vzkázal jsem důstojníkovi, aby přišel k nám. To se několikrát opakovalo. Zajímalo mě, kdo to může být, kdo je tak vytrvalý. Jednou k nám přišel nějaký neznámý chlapec a dal mi dopis. Na mou otázku, od koho je, řekl, že to nemůže říci, protože dopis mu předal nějaký sovětský důstojník, který měl podle toho chlapce přivázaný nějaký maškarní vous. Auto, ve kterém seděl, bylo bez poznávací značky. Chlapci bylo vyhrožováno, že bude zabit, pokud poskytne jakékoli informace o osobě, která dopis zaslala. Takže jsem se od něj nic nedozvěděl.
Otevřel jsem obálku a viděl jsem, že dopis byl napsán rusky, nevzdělaným člověkem. V něm mi neznámý „přítel“ napsal, že pokud chci zachránit svou rodinu i sebe, dnes se v jedenáct hodin večer dostavím do tzv. Koutské Borové, což je klášterní les, který se nachází pět kilometrů od Želiva ve směru na Humpolec. Dopis byl podepsán mně neznámým příjmením Popov, a na konci byl dodatek, že pokud nebudu brát vážně varování svého záhadného „přítele“, budu zabit. Páchlo to Rocambolem: auto bez čísla, falešný vous a další atributy hodné nezletilého chlapce, který četl Pinkertona. Vzali jsme varování vážně a na radu manželky jsme udělali pravý opak.
Okamžitě telefonovala do kanceláře velitele humpolecké posádky a řekla, že nějaký pologramotný dobrodruh psal to a to. Požádala o rozkaz Národnímu výboru v Želivě, aby nám dali dvě nebo tři pušky, abychom ochránili sebe a náš dům před možnými překvapeními. Neměl jsem zbraň – nikdy jsem zbraně nemiloval a to, co jsem kdysi měl, mi Němci sebrali už v roce 1939. Dostali jsme pušky a téměř týden jsme čekali na všechny druhy potíží. Ale všechno dopadlo dobře. O rok později jsem se od našeho četníka Lukáše dozvěděl, že kdybych v noci přišel do lesa, vystřelili by na mě dávku ze samopalu.
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
