Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Můj otec Nikolaj Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.
Asi dvacet kilometrů od nás na obvodě ordinoval můj přítel, také kozák. Byli jsme rodinní přátelé a často jsme se navzájem navštěvovali. Dozvěděl jsem se, že byl nedávno znovu zatčen, aby mu mohli zabavit auto. Seděl někde ve sklepě, buď u Gončaruka, nebo u někoho jiného v Humpolci. Jeho manželka, moje krajanka, k nám jednoho smutného dne přišla pro radu a morální podporu. Byla to velmi důvěřivá žena, laskavá, a zjevně si plně neuvědomovala, co se děje. V tento den jsem vyčerpaný a depresivní seděl u stolu v jídelně a něco psal. Bylo vedro. Okna a dveře jsou dokořán. Slyším, jak moje žena mluví s někým na chodbě a volá mne. Jdu ven.
Na prahu jsou dva rudoarmějci, ale oba jsou z nějakého důvodu bez výložek. Jeden z nich, vysoký, asi třicetiletý pohledný muž se širokým hrudníkem, se na mě překvapeně podívá a ptá se: „Poslouchejte, doktore, jak jste se ocitl doma? Bylo nám řečeno, že sedíte někde na Moravě.“ Bylo zřejmé, že cizinec byl mojí přítomností nepříjemně překvapen a naštván. Je zřejmé, že sem přišel se svým přítelem za určitým účelem. „Dobrý den. S kým mám tu čest?“ – Ptám se a podávám ruku. Cizinec se váhavě představí: „Plukovník Boris… Říkejte mi tak – jen plukovníku Borisi.“ – „Pro Boha… Proč ale nejste oblečeni v uniformě? Kde máte výložky?“ – „A to je tak nutné – v zájmu služby,“ řekne plukovník a vstoupí do místnosti. „A kdo je to s vámi, soudruhu plukovníku?“ – ptám se a dívám se na jeho společníka. „To je můj pobočník – nikdy se ode mne nehne ani na krok,“ říká Boris a posadí se ke stolu v jídelně.
Upřeně se na mě dívá a ptá se: „A jaký kus papíru jste dostal, doktore, v té instituci, kde jste byl? Ukažte mi to!“ Přináším potvrzení o svém propuštění a Boris, který jej obracel v rukách, nenuceně prohodí: „Nesmysl! Já vám vystavím dokument, to bude dokument! S kremelskou pečetí bude… Ale za to budete muset něco pro mne udělat!“ dokončí a podá mi můj průkaz. „Z Kremlu?“ Zeptám se ohromeně. „Ano, mám u sebe několik formulářů s hlavičkou a razítkem. Vy, doktore, jak jsem se dozvěděl, se také věnujete zubní praxi. Takže – něco za něco: uděláte mi zlaté korunky za všechny moje přední zuby. Tyto!“ ukazuje na perlově bílou podkovu krásných zubů, ve které není ani jedna plomba.
„Děláte si ze mě legraci, plukovníku? Koneckonců, dělat korunky na takové nádherné zuby je nejen nesmyslné, ale to je přímo zločin. Kromě toho nemám ani jeden gram zlata.“ – „Krásné zuby, říkáte? Ale ženy mají raději zlaté, a vy mi je vyrobíte… To je rozkaz!“ – Boris mě přísně přeruší a vstane. V rozpacích mu vysvětlím, že sotva někde seženu zlato na šest předních zubů. Říkám, že si je zkusím půjčit od sousedního zubaře v Červené Řečici. Dnes je, zdá se, úterý. Dohodli jsme se, že Boris přijde ve čtvrtek odpoledne. Potom moji nečekaní hosté odcházejí a poté, co jsem o všem informoval svou manželku, odcházím někam do obvodu za pacienty.
Když jsem se vracel domů ve 4 hodiny, najednou jsem viděl dva své neznámé návštěvníky, kteří byli u mne dopoledne, sedět na zábradlí mostu. Zdravím. Boris za mnou přijde a zeptá se: „Poslouchejte, doktore, a ta paní, kterou jsem ráno viděl u vás, ještě neodjela? Víte co? Přijdu dnes večer k vám na večeři s pobočníkem – připravte si vodku.“ Neměl jsem jinou možnost než souhlasit. Když jsem dorazil domů, okamžitě jsem řekl našemu hostu: „No, moje drahá, teď se hned sbalte a jděte ke Šlechtům nebo jeďte domů. Víte, koho jsem právě viděl? – Borise a jeho pobočníka… Tuším, že jsou to nějací podvodníci. Z nějakého důvodu se o vás Boris zajímá – myslím, že to nedopadne dobře. Raději odejděte. Nemůžu za nic ručit.“
Z nějakého důvodu k nám naše návštěvnice přišla, aniž by brala v úvahu okolnosti našeho neklidného času, se všemi svými šperky. Rozhořčeně a plačtivě vykřikla: „Takže mě vyháníte, vyháníte mě, když můj manžel sedí? Pořád si vymýšlíte nějaké nesmysly!“ – „Ale nic si nevymýšlím a nebudu vás vyhánět, ale pochopte – to jsou nějací podvodníci a jejich setkání s vámi může skončit špatně.“ Moje vysvětlování bylo neúspěšné a návštěvnice zůstala. Moje žena začala vařit večeři, já – chystat vodku. Stmívalo se. Nakonec se objevili hosté. Posadili jsme se k poměrně bohatě prostřenému stolu. Zněly Borisovy chvástavé projevy o jeho všemohoucnosti v našem okrese. Plukovník mě poplácal po rameni a, jako by mě chtěl uklidnit, rychle řekl: „A vy, doktore, nebojte se ničeho, s mým papírem se vám nic nestane.“
K tomu jsem mu s ironickým úsměvem řekl, že se nemám čeho bát, ale stále se mi zdá, že neomezeným šéfem v našem okrese je major Gončaruk. Boris mi na to řekl: „Rozdrtím tohoto Žida na prach! Neopováží se Vás dotknout prstem.“ Pijeme, jíme. Plukovník se náhle ostře otočil k manželce mého kolegy, vykulil na ni oči a řekl: „A Vás, občanko, já znám… Pomůžu Vám dostat Vašeho manžela z vězení, ale nejprve s Vámi musím mluvit, ano – mluvit. Vím, že jste žila s německými důstojníky a… No, teď vás vyslechnu!“ Návštěvnice pohlédla ohromeně na Borise, zrudla a vykřikla: „Nestydíte se! Jsem slušná žena. Je to lež. Kdo by vám mohl říct takovou podlost?“
Seděli jsme zkoprnělí. Cítil jsem, že záležitost nabrala špatný směr a že to také může špatně skončit. Znali jsme manželku mého přítele jako skutečně příkladnou matku a bezchybnou ženu. Boris odsunul talíře stranou a otočil se ke mně: „Doktore, hned dva listy papíru a tužku! Svižně! A vy všichni hned teď odejděte z místnosti – sám provedu výslech.“ Když jsme přinesli tužku a papír, ukázal nám Boris na dveře. Pobočník mávl rukou a odešel do kuchyně. Následovali jsme ho. Žofka se tam hemžila kolem nádobí a my jsme seděli u stolu a vyměňovali si polohlasem fráze. Pobočník, ošumělý malý vojáček, zcela nepodobný důstojníkovi, se díval na podlahu a řekl: „To je zatracená povaha, když vidí zlato a ženskou, ztrácí hlavu.“ Klíč ve dveřích jídelny se otočil. Seděli jsme tam, bezmocní a tiší, a nevěděli jsme, co dělat.
Asi o 20 minut později se klíč znovu otočil a plačící žena vběhla do kuchyně, už bez prstenů, náušnic a náramků. Vzlykala a řekla nám: „To je nějaký sadista… bestie… Podívejte, co mi udělal.“ Potom se vrátila zpět do jídelny k výslechu. Pobočník, který vyšel na dvůr, někam zmizel a já jsem vzal svoji manželku a Aljošku, odvedl jsem je do podkroví, kde jsem měl malou místnost plnou knih, svou Ermitáž, kde jsem rád četl a psal. Tam jsem je zamkl a s klíčem v kapse jsem šel dolů do ordinace, kde jsem vysíleně ulehl na gauč, na kterém jsem obvykle vyšetřoval své pacienty. Nepamatuji si, jestli jsem spal nebo ne, ale byl jsem v jakémsi letargickém stavu, zcela zničen svojí bezmocností.
Zdá se, že to byla druhá polovina června, dny byly nekonečně dlouhé a slunce vycházelo brzy. Když jsem se probudil, bylo v domě mrtvé ticho. Hodiny ukazovaly něco kolem čtyř. Venku bylo světlo. Vylezl jsem nahoru a viděl jsem dokořán otevřené dveře a prázdné místnosti. Na stole je hromada špinavého nádobí a nedopalky cigaret. Šel jsem do knihovny, do ložnice, do malé místnosti s knihami – nikde nikdo. Branka do ulice a dveře z domu na dvůr jsou také dokořán. Ticho je všude. Tráva v zahradě je pokryta šedivou rosou.
Bezduše jsem bloudil po dvoře, šel jsem k odpadní jámě a zaslechl tlumené vzlyky. Rozhlédl jsem se kolem – nikdo. Podíval jsem se do jámy a uviděl naši návštěvnici sedět v rohu na popelu. Vypadala žalostně. Vytáhl jsem ji z jámy, přivedl jsem ji do domu a šel do podkroví, kde byla moje rodina ukrytá v uzamčené místnosti. Byli v pořádku. Nešťastná žena mi vyčítala, že jsem se jí nezastal a že jsem to zvíře nezmlátil. Ale co jsem mohl udělat já, neozbrojený, sotva jsem se vrátil ze SMĚRŠe. Řekl jsem jí, že kdyby poslechla mou radu a odešla včas, všechno by skončilo dobře.
Po návratu ze SMĚRŠe mě neustále pronásledovala otázka: jak jsem se mohl dostat ven se zdravou kůží z této hrozné instituce? Vždyť měli mé protisovětské básně a pouhá skutečnost, že jsem byl bývalý kozácký důstojník, v těch divokých dobách stačila na to, abych byl buď „odprásknut“, nebo alespoň deportován do GULAGu. Proč ve Žďáru nade mnou Jusuf-Zade beznadějně mávl rukou, udělal kříž a můj osud se zázračně změnil, když jsem byl převezen do hlavního sídla SMĚRŠe v Novém Městě? Vysvětlení se našlo brzy. Stal se skutečný zázrak – jinak nemohu kvalifikovat to, co mi řekla moje žena.
A bylo to takhle. Den předtím, než jsem musel ve Žďáru podepsat úplně falešný protokol, přišel k nám do Želiva Jusuf-Zade spolu s nějakým plukovníkem, jehož jméno jsem, přirozeně, nemohl znát. Nevím, co ho k nám přivedlo – zvědavost nebo povinnost. Celý život mám vášeň pro sbírání nejrůznějších materiálů. V emigraci bylo vydáno mnoho časopisů a novin, z nichž většinu jsem si předplatil. Něco z toho jsem po přečtení ničil a ze spousty materiálů dělal výstřižky. Knih, časopisů a novin bylo tolik, že se do místností nevešly, a celé naše podkroví bylo plné emigrantské literatury. Po mém zatčení moje žena, syn a služebná usilovně a systematicky spálili většinu tohoto „kompromitujícího“ materiálu ve třech kamnech.
A po mém návratu jsme okamžitě vykopali na zahradě díru, která připomínala hrob, a odnesli do ní zbytky všeho ostatního, co moje žena nestihla spálit. Všechno jsme polili naftou a spálili, a to, co zbylo, bylo zahrnuto zeminou. Takže moje žena tahala tuto obrovskou hromadu materiálů z podkroví a všechno házela na hromady uprostřed jídelny poblíž kamen. Žofka pracovala v kuchyni, Jura byl nahoře v místnosti. Aljoša – měl necelé tři roky – tahal papíry po místnosti, prohraboval tuto obrovskou hromadu novin a najednou vytáhl z hromady časopis se světle modrým obalem a podal ho matce. „Na, mami, přečti to!“ Dotěrně ji otravoval a strkal matce nikterak nápadný časopis. Na hromadě byly časopisy se zářivými, okázalými obálkami, které, jak víte, nejvíc přitahují pozornost dětí. Ale vybral si tenhle, modrý a skromný.
Bylo to číslo „Kozáckého hlasu“ vydávaného v Paříži separatistickou kozáckou organizací, který redigoval Kalmyk Šamba Nyudelič Balinov. Obsah článku v tomto časopise jsem citoval již dříve ve svých vzpomínkách. V každém případě mě alespoň zachránil před desetiletým sibiřským vězněním. V roce 1938 jsem nepřikládal obsahu článku žádnou důležitost, časopis jsem někam položil a zapomněl jsem na něj. Aby se manželka otravného chlapce zbavila, vzala časopis a náhodně jej otevřela. Okamžitě jí padl do oka můj podpis pod velkým článkem publikovaným v „tribuně čtenářů“ s názvem „Argumenty proti nám“, kde jsem odsoudil separatismus a doporučil kozákům, aby se drželi raději Ruska nebo toho, co se z něj stalo, Sovětského svazu.
Poté, co zběžně prolétla text a byla překvapena, že píšu prózu, šla moje žena do knihovny a položila „Kozácký hlas“ na černou skříňku knihovny s tím, že si článek přečte později. A teď, sotva spálila hromadu tisku, vstoupil do místnosti Jusuf-Zade s neznámým plukovníkem a mladým poručíkem z oddělení žďárského SMĚRŠe. Vešli do jídelny sousedící s knihovnou a představili se, že přijeli ode mne, ale neřekli odkud. Jen řekli, že se cítím skvěle, žiji v krásné místnosti a nic nepotřebuji. „Prosím, dejte mi židli!“ obrátil se poručík k mé ženě. – „Ale tady máte židle, vezměte si kteroukoli,“ odpověděla Olga a ukázala na čalouněné židle v jídelně. – „Ne, potřebujeme tvrdou!“ Zdůrazňuji, že tento důstojník byl v našem domě poprvé! Poručík vzal židli, kterou si přinesl z kuchyně, šel do vedlejší knihovny a postavil ji k vysoké skříni, na které ležel „Kozácký hlas“, a vzal do rukou časopis. Otevřel jej, jako by nějakou intuicí okamžitě narazil na článek podepsaný mým jménem. „Vezměte si to, plukovníku! Víte, doktor trval na tom, že nikdy nepublikoval prózu, ale pouze poezii.“ Plukovník letmo a lhostejně listoval časopisem.
Když si vzali několik dalších bezvýznamných knih, po krátkém pobytu v našem domě okamžitě odešli. Tento časopis, jak jsem zjistil později, plukovník připojil ke zbytku materiálu, který mě doprovázel. Tento článek obrátil všechno vzhůru nohama, rehabilitoval mě v očích nejvyšších představitelů SMĚRŠe a můj osud se radikálně změnil. Později mi byla vrácena kniha mých básní s verši podtrhanými vyšetřovatelem červenou tužkou a vrácen také tento časopis a já si je schovávám jako relikvii. Čas od času žehnám šťastné ruce svého tříletého syna, který byl samozřejmě veden osudem, nebo, chcete-li, Bohem, Prozřetelností, ale fakt zůstává faktem. Od té doby se nemohu zbavit myšlenky, že se tehdy stal zázrak.
Pamatuji si, jak se kapitán Kovylin se mnou loučil a řekl: „Doktore, poslali jsme část vašich knih s poezií do Ústředního archivu v Kremlu. Pro budoucnost vám doporučuji zničit ve svém bytě a knihovně všechno, co by mohlo urazit sovětskou moc. Chápeme vás. Milujete vlast, možná víc, než ji milujeme my, a nyní, navzdory skutečnosti, že některé vaše básně jsou protisovětské povahy, jsme vás propustili. Není vyloučeno, že po nás přijde někdo, nějaký blbec, a můžete mít potíže. Mimochodem – knihy vašich básní jsou na nočním stolku našeho šéfa Mechlise a on si je po večerech čte.“
Po té nezapomenutelné noci, kdy u nás řádil záhadný Boris, který okradl manželku mého přítele, den uběhl v jakési mlze. Nervy byly pocuchané vážně a po procházce Želivem jsem šel brzy spát. Ale nepodařilo se to. Ještě jsem nestačil usnout, když jsem uslyšel rychlé kroky, a do ložnice v doprovodu mé ženy vběhl radostný a vzrušený Viktor Orlov. Přiběhl k posteli, pevně mě objal, políbil a zakřičel: „Vstávejte, Nikolaji Andrejeviči, jedeme do Nového Města – důstojníci oslavují a chtějí vás vidět. Náčelník nařídil, abych se bez vás nevracel.“ – „Ale kam jet teď v noci, Viktore, už je devět hodin“ – pokusil jsem se protestovat. Manželka kategoricky prohlásila: „Nenechám ho nikam jít! Někam ho odvezete a já ho zase budu hledat po celé republice!“ Ale přesvědčování nepomohlo. Orlov slíbil, že mne zítra odpoledne přiveze zpět.
Jak jsme se nezabili na silnici – nechápu! Autíčko bylo, zdá se, malý, český trofejní „Populár“ a Viktor, stejně jako tehdy všichni, byl opilý. Když jsem odcházel, vzpomněl jsem si, že se Boris zítra objeví, a požádal jsem svou ženu, aby mu vyřídila, že na mne má počkat, než se vrátím. Ze Želiva do centrálního SMĚRŠe je to nejméně osmdesát kilometrů. Kolem půlnoci jsme vstoupili do místnosti, kde vedle okresního soudu žil kapitán Kovylin, nyní již můj přítel. Pravděpodobně jsme si byli sympatičtí, protože mne později se svým štábem navštívil 3x nebo 4x v Želivě. V místnosti je zakouřeno tak, že by se dala sekera věšet. Na stole je spousta občerstvení a lahví koňaku. Vítězové slaví své vítězství. Oni, tito krásní ruští kluci, si to zaslouží.
Přivítal mne přátelský řev a byl jsem usazen na čestné místo. Okamžitě se přede mnou objeví čajová sklenka koňaku. „Na vítězství, doktore!“ – křičí unisono společnost. – „Na vítězství? Ano, na vítězství se napiji, i když nejsem piják. Ale kdo pije takové homérské porce?“ – Říkám, a vyprázdním sklenici až do dna. „Rusové pijí takové porce,“ říká Stěpan. „Jsme zvyklí na velké dimenze.“ Doslova za minutu je moje sklenice znovu naplněna až po okraj. „Na vlast!“ křičí někdo a zvedne sklenici. „Vždycky piju do dna na svou vlast!“ – Křičím vzrušeně a piju do poslední kapky.
Ale to už bylo příliš. Cítil jsem, že jsem to přehnal, ale moje sklenice je opět plná až po okraj. Rozhodl jsem se nepít. Rozhodl jsem se už za žádných okolností nepít – jinak se tu svalím. Ale v tuto chvíli hostitel zvedl sklenici a hlasitě křičel šíleným hlasem: „Na Stalina!!! Hurrrrá!“ Ano, to byl přípitek. Byla to rána, jak se říká, pod pás – zkuste nepřipít na hrozného Stalina ve SMĚRŠi. V duchu jsem se pokřižoval, ať se stane, co se má stát, a vypiji třetí sklenku koňaku. Společnost se hlasitě baví, zpívá, dupe nohama a já cítím, že začínám padat někam do bezedné propasti. Asi za půl hodiny nebo hodinu cítím, že se mi všechno vznáší před očima, že jsem ztěžkl jako pytel a někam mne nesou…
Probudil jsem se asi v pět ráno hlukem v místnosti. Vidím, že ležím oblečený na posteli a několik sovětských důstojníků chodí po místnosti a hlasitě se baví. Vidím mezi nimi také kapitána Kovylina. Někteří mají na obličeji krev. Co se stalo? Kde jsem?? Odlepil jsem se od polštáře a udiveně si prohlížím celou tuhle společnost. Na moji zmatenou otázku Kovylin říká: „Když jste usnul, doktore, rozhodli jsme se ráno, že pojedeme do sousední divize za našimi přáteli. Cestou jsem si sám sedl za volant… A v nějaké zatáčce mne oslepil nákladní vůz. Trhl jsem volantem do strany a auto vyskočilo, převrátilo se a zůstalo na střeše s koly vzhůru. Motor se nezastavil, ale okna se roztříštila a poškrábala nás. Nebojte se, doktore, to jsou maličkosti, nic se nám nestalo. Nejzajímavější však je, že když jsme auto obrátili zpátky na kola a jeli dál, ukázalo se, že při nehodě se otočilo předkem dozadu… krajinu neznáme a… představte si, že jsme se znovu ocitli v Novém Městě, odkud jsme odjeli. Ďábel nás popletl. A teď už to nestojí za to někam jezdit. Doufám, že jste se vyspal? Pusťte mne do postele – potřebuji si zdřímnout.“ – „No, poslyšte, soudruhu kapitáne, jak k nám můžeme jet ve dvě hodiny, když je auto rozbité?“ – „Nevadí, odjedeme ve dvě, už jsem vydal rozkaz, aby auto opravili a přistavili ve dvě. Jděte, jděte a nebojte se,“ řekl Kovylin a sundal si boty.
Vypotácel jsem se na dvůr. Bylo mi špatně a točila se mi hlava. Tři sklenice koňaku vykonaly svou práci. Vím, že nikdy v životě, ať už před tím, nebo později, jsem nebyl tak opilý jako tehdy na návštěvě u „směršovců“. Když jsem vyšel na dvůr, zeptal jsem se vojáků, jestli vědí, kde je poblíž řeka, jezero nebo rybník – potřeboval jsem se vykoupat: tak se rychleji zbavím kocoviny. Řekli, že na okraji města je velký rybník, kam chodí vojáci Rudé armády plavat. V doprovodu jednoho z vojáků jsem šel k vodě.
Neměl jsem plavky – musel jsem plavat v ruském stylu. Rudoarmějci udělali totéž. Když jsem se svlékl, vrhl jsem se do vody. Kolemjdoucí se dívají na bezprecedentní podívanou, kroutí hlavou, šeptají a my skáčeme v rybníce jako mladí delfíni. V Československu bezprecedentní jev. Není zde zvykem plavat bez plavek. Kolem jedenácté hodiny jsem byl téměř střízlivý a zeptal jsem se jednoho ze štábních vojáků, kteří se mnou plavali, kde opravují auto, ve kterém bychom měli jet do Želiva. Rudoarmějec mi ukázal nějaký malý domek stojící asi půl kilometru od rybníka. Oblékl jsem se a šel podívat, jak je oprava daleko. Na malém dvorku jsem viděl auto. Kolem něj se hemžilo několik vojáků. Střecha a blatníky byly dokonale vyrovnány, čalounění bylo odstraněno a leželo na hromadě.
Voják držel v rukou kbelík s nitrolakem, namáčel do něj kartáč na boty a nanášel barvu na střechu a boky vozu. Na horkém slunci lak okamžitě zaschl a auto vypadalo jako nové. Byl jsem ohromen uměním svých krajanů. Když zjistili, kdo jsem, jeden z nich vesele a povzbudivě řekl: „Nebojte se, doktore, to nic není; ještě přibijeme čalounění a můžete jet. Dorazili jsme do Berlína a Prahy a tohle…“ – odplivl si opovržlivě a pokračoval ve své práci.
Ve dvě hodiny odpoledne bylo auto jako nové, zaparkované před domem, a my jsme vyrazili do Želiva. Připojilo se k nám další auto s důstojníky, kteří si přáli vidět, jak žije v cizině jejich právě rehabilitovaný krajan. Uvítala nás radostná Olga. Viděla, že tentokrát jsem se neztratil a nezmizel beze stop, jak se to stalo nedávno. A jaký nám připravila boršč! Bylo tam i hodně vodky, ale já už nemohl pít. „A co Boris? Přišel?“ Zeptal jsem se znepokojeně. Pamatoval jsem si, že jsem slíbil, že na něj ten den počkám. A slovo jsem vždy dodržel. Jsem hluboce přesvědčen, že člověk přestává být člověkem, když nedodrží své slovo.
Olga odpověděla, že Boris přišel ráno, a když se dozvěděl, že jsem na návštěvě u důstojníků SMĚRŠe, byl zmatený, polekal se, spěšně sáhl do kapsy a položil na stůl všechny zlaté věci, které sebral mé nepředvídavé a neopatrné návštěvnici. „Promiňte!“ řekl a srazil podpatky. „Tehdy jsem jen žertoval… Předejte prosím vaší známé tyto věci,“ otočil se a chtěl odejít. „Ale plukovníku, počkejte,“ řekla manželka. – „Kam spěcháte? Důstojníci SMĚRŠe už brzy manžela přivezou a pak si s ním promluvíte o vaší nabídce. Posaďte se!“ Boris se ale vymluvil, že nemá čas, a rychle zmizel. Při poslechu tohoto příběhu jsem se zasmál, ale pochopil jsem, že s Borisem něco není v pořádku…
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny, spoluzakladatel občanského sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).
