
Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz

Můj otec Nikolaj Kelin (1896–1970) byl donský kozák a český lékař. Na jaře 1918 se zapojil do bojů s bolševickou Rudou armádou a z obklíčeného Krymu byl roku 1920 evakuován do Konstantinopole. V roce 1921 se v rámci Ruské pomocné akce, podporované T. G. Masarykem, přesunul do Československa, kde absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Za druhé světové války byl v hledáčku německého gestapa, v roce 1945 jen zázrakem unikl smrti z rukou sovětských oddílů SMĚRŠ. O svých pohnutých osudech sepsal memoáry, z nichž zde na pokračování publikuji kapitolu o létech 1945–1946.
Celé Československo bylo stále plné sovětských vojsk, která postupně odcházela domů. Komunikace mezi vesnicemi a městy byla stále narušena. Autobusy jezdily nepravidelně nebo nejezdily vůbec. Gončaruk někam nenápadně zmizel. Jednou jsme se s manželkou dostali do Humpolce, a když jsme chtěli jet domů, uviděli jsme na náměstí moje auto, které nám dosud nebylo vráceno, a to navzdory skutečnosti, že jsem byl stoprocentně rehabilitován tak vysokou organizací, jako je SMĚRŠ.
V autě seděl můj starý známý podporučík Bagnovskij, který mě jako první vyslýchal, když jsem byl zatčen. Jak jsem již řekl, byl to nevzdělaný člověk, v minulosti elektrikář. Byl to on, kdo několikrát přišel k mé ženě do Želiva a poničil mou obrovskou knihovnu, když jsem seděl v Gončarukově sklepě. Byl to on, kdo vzal a házel knihy ruských klasiků na hromadu do celty a sarkasticky se usmíval. A s pocitem absolutní nadřazenosti nad nešťastnou ženou se ptal: „A vám je asi nemilé, že vám likviduji knihovnu?“ Na to moje manželka, velmi zdrženlivá žena, klidně odpověděla: „Copak nechápete, poručíku, že mě to vůbec nezajímá, v situaci, kdy jste mi vzali mého manžela, otce rodiny?“
Přiblížil jsem se k autu a pozdravil Bagnovského, který se překvapeně zeptal: „Co tady děláte, doktore? Myslel jsem, že už nejste v Želivě.“ – „Ne, jsem… A co Vy? Kam a odkud jedete?“ – „Ano, jsem tu služebně. Naše jednotka je nyní v Pelhřimově. Posaďte se, svezu vás – projíždím Želivem. Pokud jde o auto, vrátím vám ho za týden… Čestné slovo!“
Bagnovskij nás vzal domů, a přestože jsme ho pozvali, aby s námi zůstal na oběd, kategoricky odmítl s tím, že spěchá. Na rozloučenou znovu prohlásil, že si nemáme dělat starosti a že přesně za týden přiveze moje auto do Želiva.
Od té doby jsem jeho ani auto neviděl. Za týden se nedostavil a po 10 dnech čekání jsem jel do Pelhřimova za jeho nadřízenými. Když jsem se ale ptal na Bagnovského, nadřízení mi s překvapením sdělili, že už před týdnem odjel s autem do Rakouska, kde je ve Floridsdorfu údajně sběrné místo, kam jsou soustřeďovány všechny válečné trofeje. Poradili mi, abych tam jel a kontaktoval Koněvův štáb. Bagnovskij řekl svému veliteli, že jeho auto není soukromé, ale trofejní, ukořistěné Němcům. Po jistém rozmýšlení jsem se rozhodl do Floridsdorfu nejet, protože auto i Bagnovskij už nejspíše byli v Sovětském svazu.
Kromě toho mě zarazil incident mého známého, prodejce automobilů Václava Nováka, který v kůlně ukryl několik nákladních vozidel a spoustu náhradních dílů a přes všechno naházel seno. Za šest let protektorátu Němci nic nenašli a on doufal, že to teď všechno prodá. Ale nebylo to tam. Naši zkušení kluci rychle ukradli všechno, co tam bylo. Když bylo Novákovi řečeno, že může na tuto nezákonnou akci podat stížnost ve Floridsdorfu, jel tam, a jak říkal, sotva se odtamtud dostal živý domů.
Měl jsem ještě jedno auto, Praga Baby, které jsem jako přebytečné uložil v jedné z klášterních kůlen. V mé nepřítomnosti, tedy když jsem byl ve vězení, místní četníci ve víře, že je se mnou konec a už se nevrátím, vytáhli auto ze stodoly, trápili se s ním celý den, dokonce ho vytáhli voly na kopec, ale nedokázali ho nastartovat. Mimochodem, tito frajeři v policejních uniformách, znám jejich jména, ale nechci je zveřejnit, strašlivě zbili mého šestnáctiletého syna Jurku, když zjistili, že šel k někomu do Humpolce hledat ochranu a pokoušel se mi pomoci. Zbili ho v domě starosty ve Vřesníku, vesnici ležící tři kilometry od Želiva, kde byly poté rozmístěny nějaké sovětské jednotky. Tato uniformovaná parta, obdařená mocí, ztratila zábrany, i když se během protektorátu věnovala činnostem, které je nemohly charakterizovat jako dobré vlastence.
Vzpomínám si, jak jeden z nich promluvil k davu v Želivě, bil se do hrudi a křičel: „Víte, jak jsme podporovali partyzány a jaké nebezpečí jsme podstoupili za nadvlády Němců!“ Lidé mlčeli, ale všichni věděli, že toto stvoření, zástupce spravedlnosti, bylo Němci jmenováno na naši policejní stanici poté, co gestapo udělalo razii a poslalo celou osádku stanice do hrozného Terezína. Praporčíci Kos a Jankovec tam zahynuli a jen Lukáš se vrátil sotva živý. Říkalo se, že obyvatelé Želiva pro ně tajně sbírali máslo, peníze atd., aby přežili.
Říkalo se též, že tento řečník, který žádal dav, aby potvrdil jeho pomoc partyzánům, kteří ve skutečnosti v našich končinách nebyli, odnesl sebrané jídlo takzvaným „národním hostům“, tj. německým ženám, které byly převedeny z rozvráceného Německa k nám a byly umístěné v turistických chatách roztroušených na břehu velké přehrady. Tak mi to vyprávěli pacienti. Tak jsem to slyšel a zapamatoval si.
Pamatuji si, jak Želiv, a vlastně celé Československo, vřely jako v kotli. Všude byla spousta sovětských vojsk. Na některých místech byli Rumuni, kterým jsme my ani Češi nemohli zapomenout jejich nedávné spojenectví s Němci. Chodil jsem se po Želivě jako lovený zajíc s červeným křížem na rukávu, což, jak se mi tehdy zdálo, bylo jakési stéblo trávy, kterého jsem se křečovitě držel v domnění, že mě to nějak může zachránit před nepředvídanými okolnostmi. Stále nebyl k sehnání žádný benzín a já jsem jezdil na jednom z bicyklů, který mi zbyl z konstrukce, na které jsem s rodinou chtěl odjet na západ.
Jednou jsem zastavil před vilou nadlesního Šlechty a uviděl jsem dvě ženy v uniformě důstojnic Rudé armády. Vyšly z branky, stály a o něčem se bavily. Na ramenou měly výložky vojenských lékařů: hvězdy a číše s hady, které měly symbolizovat lékařskou moudrost. V této krajině řádili vojáci Malinovského armády, kradli, znásilňovali ženy a přenášeli pohlavní choroby dovezené z válečných tažení.
Postavil jsem kolo u branky a obrátil jsem se na tyto doktorky s prosbou, aby mi nějak pomohly a trochu zmírnily erotické nadšení vítězů. Řekl jsem jim, že před válkou jsme u nás tyto nemoci neměli, a myslel si, že mi jako lékaři budou rozumět a alespoň mi nějakým způsobem pomohou. Ale jedna z žen na mne zlostně pohlédla a ostře zakřičela: „Jste místní lékař? Ano? Pamatujte, že naši vojáci nemohou šířit infekci, protože každý voják Rudé armády nosí v kapse sulfonamidy… A podívejte se,“ řekla a ukázala na záclony v oknech Šlechtovy vily, „vy si tady žijete se záclonami a my jsme prošli peklem války! “ A poté přidala poučení: „No, a pokud někdo onemocní, tak ho budete léčit: Od toho jste doktor!“ Vyhnul jsem se tomuto Aeskulapovi v sukni a litoval jsem, že jsem doktorku žádal o pomoc. Ale na druhou stranu jsem viděl novou ruskou inteligenci zblízka a z toho mne zamrazilo.
Sovětská vojska se postupně odsouvala. Tanky Vasky Kobeleva nenápadně zmizely, Gončaruk odešel a Stepan Kovylin zmizel navždy. Zdálo se, že se život začal vracet do normálu, ale najednou byly noviny plné zpráv o jakýchsi nových „retribučních“ dekretech, malých i velkých, které byly vyhlášeny vládou prezidenta Beneše. Dekrety měly jediný účel: filtrovat český národ přes hustá síta a oddělit kozly od ovcí. Kozlové byli lidé, kteří skutečně nebo údajně spolupracovali s Němci během šestileté okupace republiky. Velký dekret hrozil buď provazem, nebo mnohaletým vězením. Malý trestal i bezvýznamné delikty.
Najednou do Želiva přišli čeští vojáci. Armáda republiky byla znovu obnovena a vedena důstojníky, kteří nedávno byli za Němců obchodními cestujícími, prodavači a ti šťastnější úředníky. Vojáci zdejší posádky byli ubytováni v části klášterních budov, velitelství a štáb ve vile „Nirvána“ na Kocandě. Velitelem naší malé posádky byl velmi kultivovaný a sympatický kapitán Votruba, který nás občas navštěvoval. Byl jsem požádán, abych byl posádkovým lékařem, s čímž jsem samozřejmě souhlasil.
Už se blížily Vánoce. Aktivisté posádky se připravovali na oslavu svátku svatého Mikuláše, tradičně v Čechách oslavovaného. Připravovali program a skromné dárky. V předvečer svátku, večer 5. prosince 1945, nás navštívil kapitán Votruba. U večeře pozval celou rodinu na večírek do kláštera s tím, že pro nás byly připraveny zajímavé dárky. Mimochodem řekl, že dnes ráno ho navštívili důstojníci vojenské kontrarozvědky z Prahy, něco vyšetřovali a říkali, že brzy bude v Želivě senzační zatýkání. „Nechystají se mě zase sebrat, pane kapitáne?“ zeptal jsem se ustaraně. „Ano, bavili jsme se o vás, ale dal jsem jim vynikající reference a mohu vás ujistit, že je s vámi vše v pořádku. Naopak, vaše jmenování posádkovým lékařem bylo potvrzeno a vy se nemusíte ničeho obávat,“ uzavřel, rozloučil se a připomněl nám, že zítra na nás on a důstojníci určitě čekají. Pořád nevím, jestli si tehdy dělal legraci, nebo to opravdu nevěděl.
Ráno 6. prosince, v den mých jmenin, jsem sešel dolů do ordinace a začal jako obvykle ošetřovat své početné pacienty. Všechno šlo dobře, ale asi v deset hodin na vnitřním schodišti vedoucím z bytu dolů do zubařské ambulance, kde jsem právě byl, bylo slyšet těžké, rychlé kroky několika lidí. Ztuhl jsem.
Náhle se dveře otevřely a skrz ně se protlačil tlustý a odulý kapitán Přibyl, který byl kdysi krejčím, nyní velitelem četnictva humpoleckého okresu. Za ním se objevily další dvě neznámé figurky četníků. Přibyl se zastavil na horním schodu a řekl přísně: „Doktore, jménem republiky jste zatčen! Odevzdejte zbraně! Zvedněte ruce!“
V údivu jsem zvedl ruce a odpověděl: „Pane kapitáne, nemám žádnou zbraň. Celý můj život byly mými zbraněmi teploměr, injekční stříkačky a stetoskop. Myslím, že došlo k nějakému smutnému nedorozumění…“ Kapitán slezl ze schodů a rychlými profesionálními pohyby prohmatal mé kapsy, sáhl mi mezi nohy a do podpaží. Poté, co se ujistil, že jsem opravdu neozbrojený, se uklidnil a nařídil mi jít nahoru, kde bude v mém bytě provedena prohlídka.
Každý, kdo nebyl nikdy zatčen, neví, o co jde. Každé zatčení je hrozná věc. Napíná všechny nervy, ničí je a člověk se cítí tak malý a bezvýznamný, že se stydí jak za instituci, která to dělá, tak za stát, který nařizuje příslušným orgánům páchat násilí na osobě, která se obecně necítí vinnou a nedopustila se žádného trestného činu proti společnosti a jejím jednotlivým členům.
Byl jsem šestkrát zatčen: dvakrát na Bílém Donu, třikrát v obnovené Československé republice a jednou v Sovětském svazu. A pokaždé zbytečně, pro nic za nic, jen proto, že moc je ozbrojená a musí být ostražitá. Pokud si spočítáte, co mne tato trvalá duševní traumata stála, není divu, že jsem po celý život nenáviděl policii, její uniformy a zbraně.
Na základě svých hořkých životních zkušeností jsem se přesvědčil, že v policii a obecně v bezpečnostních orgánech, určených pro ochranu státu a jeho občanů, by měli být pouze lidé s vyšším vzděláním, vysoce kvalifikovaní a citliví, nikoli lidský odpad, který se kromě policie nemohl nikde uplatnit.
A kde na to přišel podivín Gorkij, že v naší chaotické době by mělo být slovo „člověk“ psáno s velkým začátečním písmenem? Často myslím na tohoto velkého a milovaného spisovatele, který se v politice ukázal být stejně velkým fantastou jako zmatencem.
Policisté mne odvedli do jídelny a posadili mne na moje obvyklé místo ke stolu. V bytě začala razie. Prolezli doslova všechno. Nevím, co hledali. Znovu jsem řekl Přibylovi, že podle mého hlubokého přesvědčení bylo moje zatčení naprostým nedorozuměním, ukázal jsem mu papír SMĚRŠe, který mě osvobodil, a výnos doktora Kamyšanského, který potvrzuje moji protiněmeckou činnost během protektorátu.
Ale on se hloupě díval na ruský text dokumentu, obracel jej na všechny strany a řekl, že nerozumí „azbuce“. Potom jsem vzal manželčinu aktovku a vložil jsem do ní tyto dva dokumenty, které dokazovaly mou nevinu, a žádal jsem o jejich okamžité předání soudu, prokurátorovi nebo vyšetřovateli. Aktovku si vzal, ale… Současně jsem naléhavě žádal Přibyla, aby telefonicky kontaktoval Prahu, a ujistil jsem ho, že nedorozumění se vysvětlí a já budu propuštěn. Vyhověl mé žádosti a nechal dva četníky, aby na mne dohlíželi, šel na místní poštu a kontaktoval Ministerstvo vnitra v Praze, které podle něj vydalo příkaz k zatčení. Asi o hodinu později se Přibyl vrátil a oznámil, že ministerstvo trvá na okamžitém zatčení s přísnou izolací, pokud možno na samotce.
A všechno začalo znova. Zase prohlídky a konfiskace věcí v bytě, opět výslechy a nejistota. Necítil jsem žádnou vinu a nemohl jsem najít vysvětlení důvodu mého zatčení. Přivedli mě do malého humpoleckého vězení, kde nebylo více než 30 všemožných „zločinců“… Co „spáchali“, nikdo nevěděl: ani oni sami, ani jejich soudci, ani žalářníci. Hlavním velitelem vězení byl čilý a vychytralý Jaroslav Dvořáček. Spíš by měl nahradit některého ze svých svěřenců.
Kromě něj tu byli tři žalářníci: dělník Ságl, živočišný a podobný bílé gorile, jemuž se zjevně nechtělo pracovat; druhý – jistý Komers – poeticky naladěný hráč na akordeon, člen komunistické strany, který pochyboval o její účelnosti a neustále nadával na marxisty a náš nudný stesk ředil melancholickými melodiemi na chromatické harmonice. Třetí, zcela bezbarvý, mi jaksi vypadl z paměti, ale jak jsem se nedávno dozvěděl, nesl podivné příjmení Koča.
Samotky byly mezitím obsazeny, a tak jsem byl umístěn do společné cely, místnosti velké jako stodola, kde bylo nejméně 25 lidí, takzvaných „nepřátel lidu“. Na špinavé podlaze se válely špinavé matrace plné blech, na některých místech znečištěné zaschlou krví. Zdi byly také pokryty stříkanci krve. Jednalo se, jak říkali, o pozůstatky prvních dnů zatýkání, kdy ti, kteří byli přivedeni, byli uvítáni bitím čímkoli, co bylo po ruce, a přesnými údery jim vyráželi zubní protézy spolu se zbylými zuby.
Takto prý uvítali i našeho želivského Bambase, nenápadného dělníka, který se ale ničeho nedopustil. Nelíbí se mi lynčování, nemohu vystát davovou psychózu, která někdy zcela nepochopitelně zachvátí lidi v podstatě mírumilovné, kteří se často bojí zabít slepici.
Ale se mnou všechno proběhlo dobře: nikdy mě nebili ani neuráželi. Všichni mě tu znali a moje povolání lékaře mě nějak neviditelně chránilo před zbytečnými hrubostmi, kterým je vystavován člověk v mé situaci. Byli tam dva obzvláště nebezpeční vězni, a říkalo se, že beznadějní z hlediska trestu, který je čeká: starý Němec Wildt, který po sobě zanechal takzvanou „Wildtovu linii“ – řadu primitivních zákopů, které podle představ tohoto podivína měly zablokovat postup Rudé armády do Humpolce.
Druhý, odporně vypadající Čech, byl konfident gestapa František Nacházel. Pocházel z nejodpornější odrůdy lidí, kteří prodají svou vlast za talíř polévky. S oběma jsem se střídal na jedné matraci, seděl v samotce a poslouchal jejich nespočetná vysvětlování. Mimochodem, oba byli oběšeni na nádvoří humpolecké věznice, kam jsme směli každý den chodit na procházku.
Jednou do cely, kde jsem seděl s Nacházelem, vstoupil malý žlučovitý mužíček se žlutě bledým opileckým obličejem fanatika. Jak jsem později zjistil, byl to španělský interbrigadista Josef Hušek, který v současné době zastává vysokou pozici předsedy protifašistického svazu v Praze. Teď se z blahobytného života zakulatil, a já, když jsem ho viděl na televizní obrazovce, jsem byl překvapen, jak teplé místo změní člověka k nepoznání. Nyní je z něj dobromyslný český pivař. Tehdy to ale bylo opravdu zvíře v lidské podobě. Vešel do cely, přísně na mě zakřičel a nařídil mi stát čelem ke zdi. Musel jsem stát, neohlížet se, tiše, v pozoru. Ztuhl jsem a očekával úder do týlu, který by mi nevyhnutelně rozbil obličej o zeď. Napjal jsem ze všech sil svaly na krku a čekal, protože jsem věděl, že v tomto vězení docházelo k vraždám.
Hušek nařídil přinést do naší cely, která měla ve skutečnosti sloužit jako samotka, několik stoliček, na které Nacházela položili na břicho. Nevěděl jsem, co se stane, ale najednou bylo slyšet těžké rány do něčeho měkkého a byl slyšet nelidský řev zbitého. Bili jej dlouho a tvrdě. Napjatě jsem čekal, kdy přijde řada na mne. Mučení však přestalo a bylo slyšet jen Nacházelovo vzlykání a sténání. Hušek se zastavil na prahu a ukázal na mě a zeptal se žalářníka: „A proč tu sedí tenhle?“ Když Hušek dostal odpověď, že to hlídač neví, odešel. Tento muž toho podle všeho zažil hodně a nyní se mstil za svůj polámaný život. Ale osud k němu byl milosrdný a nyní, když se stal vysokým hodnostářem, je pravděpodobně šťastný, že se dočkal svého snu.
Dveře cely se zabouchly a já jsem s úlevou vydechl. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl Nacházela sklouzávat ze stoliček. Vypadal hrozně. Stále byl bez kalhot a celý se chvěl. Lýtka a nohy nad koleny měl černé a fialové; kůže na nich místy popraskala, svaly vypadaly jako krvavé želé a nešťastník se mohl pohybovat po cele jen po čtyřech. Při pohledu na něj jsem přemýšlel, zda opravdu žijeme v polovině 20. století.
Občas jsem byl předváděn k výslechu. Výslech obvykle prováděl mladý soudce, který se nyní stal vyšetřovatelem, Dr. Katzer, který si nyní změnil své německé příjmení na Koval. Byl to mimořádně dobromyslný a laskavý člověk. Přímo mi řekl, že v podstatě neví, proč sedím a z čeho jsem obviňován. Výslechy byly pomalé, nesmyslné a vůbec nebyly revoluční. Jednou mě vyslýchal četnický kapitán Přibyl, který mě zatýkal. Během výslechu jedovatě poznamenal: „No, vy, doktore, víte, jak se bránit. Nemůžeme vás na ničem nachytat!“ – „Je pro mě snadné se bránit, kapitáne, a nachytat mě není na čem – v životě jsem nikdy nic nelegálního neudělal.“
Moje žena mne často navštěvovala a brala s sebou Aljošku. Stejně jako dřív nejezdily téměř žádné autobusy a ona musela často překonávat vzdálenost do Humpolce pěšky. Aljoška stál před masivními mřížemi a překvapeně se zeptal žalářníka: „Proč jsi dal mého tatínka za mříže? Vždyť to není tygr?“ Malý nerozuměl tomu, že za mřížemi jsou chována nejen divoká zvířata, ale i nevinní lidé. Při pohledu na něj jsem to nějak nevydržel a v očích se mi objevily slzy, hořké a skoupé. Aljošenka se na mě podíval a zeptal se: „Tati, proč ti tečou sliny z očí? Utři si je!“
Brzy jsem musel přestat kouřit – leukoplakie se zhoršila a na levé straně u kořene jazyka se vytvořil bolestivý vřed, který hrozil, že se promění v rakovinu, a to, jak víte, by znamenalo už jen dva roky života. Vězeňským lékařem byl ukrajinský emigrant z Haliče, doktor Malczyk, nemluvný člověk, který nesnášel Rusy. Při jednom z vyšetření mi nabídl převoz do místní okresní nemocnice, kde byl vedoucím lékařem drsný moravský lékař Melichar, který se nedávno přistěhoval do Humpolce. Byl jsem potěšen – přinejmenším nebudu muset drhnout latríny, umývat podlahy, řezat dříví a hlavně zametat sníh na humpoleckých ulicích, kde mě všichni znali. Tato činnost mi nějak neladila s pozicí lékaře, sice zatčeného, ale neodsouzeného.
Jednou, pravděpodobně ze zvědavosti, přišel primář Melichar do vězení, zastavil se uprostřed velké společné cely, ukázal na špinavé matrace rozházené na podlaze u zdí a řekl s pobouřením veliteli vězení Dvořáčkovi: „A vy je tu držíte jak v evropském hotelu… ještě jim dáváte matrace… Ale to když jsme seděli my (mimochodem, on nikdy nikde neseděl), spali jsme jen na holé podlaze… Dal bych ty matrace pryč! “ – uzavřel tento z Božího dopuštění Aeskulap. Nejspíš si přál získat u našich žalářníků levnou popularitu.
A právě k tomuto lékaři mě přivezl dozorce Komers. Když jsme vstoupili do nemocnice, primář nás náhodou potkal na chodbě. Když mě Melichar uviděl a dozvěděl se, že mě sem přivedli kvůli léčení, vykřikl: „Nechte ho tady, ale varuji vás: Nebudu vám ho hlídat!“ Setkání s kolegou nebylo právě příjemné. Tento muž se choval obecně velmi zvláštně. Podle mého názoru trpěl megalomanií a strašně mu lichotilo, když mu někdo z jeho podřízených nebo z nás, lékařů, řekl, jak rychle provádí operace. Později jsem tuto jeho slabost často používal.
Byl jsem umístěn v jednom z pokojů ve druhém patře, kde leželi tři pacienti. Jeden z nich byl velmi zábavný kněz obdařený komickým talentem. Vyprávěl spoustu anekdot a vyjadřoval se příslovími. Na hlídání mi byl přidělen pomocný dělník, kamnář, který si tuto funkci možná dobrovolně vybral, zcela primitivní notorický alkoholik, který pak téměř 20 let ovládal celou okresní nemocnici a její lékaře. Bylo smutné pozorovat, jak se před tímto zvířecím a téměř vždy opilým neandertálcem plazili velmi kultivovaní čeští lékaři pod vedením primáře. Ale… tehdy byla taková doba…
Rána na jazyku se brzy zahojila, ale doktor Melichar mi kategoricky zakázal opustit pokoj a jít třeba jen na chodbu. Nevím, co vedlo tohoto podivného, nevyrovnaného člověka, který po mém propuštění, když jsem začal znovu pracovat na obvodě, často jezdil se svou rodinou k nám do Želiva a prohlašoval, že si jen u nás dokáže uklidnit nervy (z čeho?) a odpočine si, jak se patří. Po několika letech však zemřel na záhadnou nemoc, dříve, než se dožil padesátky.
Jednou přijel z Prahy důstojník vojenské kontrarozvědky a vyslýchal mě z nějakého důvodu v gynekologické ordinaci, kterou mu za tímto účelem Melichar poskytl. Výslech v pološeré místnosti netrval déle než 20 minut. Vyšetřovatel se mě zeptal pouze na mé křestní jméno, příjmení, rok narození a na to, jakou mám rodinu. „Kde je Váš syn?“ – „Učí se na sovětském gymnáziu v Praze,“ odpověděl jsem. Kontrarozvědčík prudce vyskočil ze židle a hrubě a hystericky křičel: „Váš syn! Váš syn je v sovětské škole? Jak se opovažuje?“
Z nějakého důvodu mě naštval jeho tón a nemístná ironie. Vyskočil jsem ze židle a zaťal pěsti a přistoupil ke stolu, kde psal protokol. „Kde si myslíte, že by měl být můj syn? Vy!?“ Důstojník kontrarozvědky popadl revolver a zakřičel: „Posaďte se a neopovažujte se přiblížit ke stolu! Zbytek otázek vám položím příště!“ Vstal a zmizel. Od té doby jsem ho už neviděl a nikdo mne nevyslýchal. (pokračování příště)
Alexej Kelin (*1942) je synem Nikolaje Kelina, donského kozáka, a Olgy, rozené Dudové, která se narodila na Ukrajině českým emigrantům. Studoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB a nesměl vykonávat původní profesi. Po roce 1989 působil jako personální ředitel v Českých radiokomunikacích. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny. Spoluzakládal občanské sdružení Ruská tradice. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského za hranicemi, tj. exilové republiky donských kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem Dějin Ruska XX. století (česky 2015).