Český komplex oběti a kapitulantství. Je nejvyšší čas se ho zbavit

Miloš Zeman během piety v Národní památníku na pražském Vítkově (8. 5. 2021) (ČTK/Šimánek Vít)

Miloš Zeman během piety v Národní památníku na pražském Vítkově (8. 5. 2021) | FOTO: ČTK/Šimánek Vít

Když jsem letos 6. června na sociálních sítích připomněl výročí vylodění spojenců v Normandii otázkou, zda se tím také nenapravovala neschopnost Evropanů včas se bránit Hitlerovi, v prvé řadě Československa, které kapitulovalo bez boje, ač vyzbrojeno, mobilizováno a s velkou veřejnou podporou, strhla se velká debata. O tom, zda má vůbec smysl takovou otázku klást a zda by mělo smysl bránit se proti přesile hitlerovského Německa s perspektivou porážky a bez pomoci spojenců.

Nicméně stále zůstává rébus, proč se českoslovenští vojáci, generální štáb a občané chtěli bránit, a politici, zejména prezident Beneš, ne. Proč se třeba Finsko bránilo přesile při napadení Sovětským svazem, zatímco Norsko podobně jako my kapitulovalo a pak i kolaborovalo.

Nejtěžší je příklad, podle některých „zbytečného odporu“ Poláků, kteří napadeni Hitlerem z jedné strany a Stalinem – v dohodě s Hitlerem – z druhé nakonec byli poraženi a decimováni.

Mimochodem pro nás je podstatné také srovnání s Izraelem, který od svého vzniku opakovaně čelil značné přesile a vojenskému obklíčení sousedy, ale ubránil se, za což je u nás dlouhodobě uznáván a obdivován. My ale nejsme Izrael, že… Ale proč ne? ptám se.

Banner Nová Orientace Prezident Zeman s manželkou Ivanou na olympiádě v ruském Soči s plyšovými maskoty, Mynářem, Nejedlým, Dukou, Remkem, Kmoníčkem a Forejtem (9. 2. 2014) (ČTK/PR/KPR/Jiří Ovčáček)

Debata to není zbytečná

Vzdálená historická debata se dnes může jevit skoro zbytečná. Máme přece jiné starosti než řešit, zda jsme se v roce 1938 neměli zachovat jinak. Pokud si ovšem připomeneme, co nás kapitulace stála jako stát, jako společnost, na životech občanů, genocidě židovských a romských Čechoslováků, na popravených v odboji, padlých v boji nad Londýnem, v Africe, na karpatských svazích, s přičtením zničených životů dalším půlstoletím komunismu, nelze se neptat, zda nám kapitulace před Hitlerem za tuto cenu opravdu stála.

Po možnostech vojenské obrany proti sovětské invazi v roce 1968 se už raději ani neptáme. Bylo by to zcela nemožné, říká se, a ta cena… Jak slyšíme z dnešní Moskvy od předních představitelů, Rusové na nás vlastně dlouhodobě dopláceli, živili nás, a my, jako příživníci, jsme se živit nechali, dotovanou naftou, surovinami a vším, co si v Sovětském svazu odtrhávali od úst, protože upřednostnili pomoc spojencům. A dnes jsme se v ruských očích jen přehodili a necháváme se živit od Američanů a od Západu.

Jak je možné, že nás Moskva oficiálně vykresluje jako nesvéprávné příživníky? Podle znalců Ruska nás opravdu dnešní ruská vládnoucí třída takto hodnotí. Absurdnost debaty o mnichovské kapitulaci nebo rezignaci a normalizaci po invazi v srpnu 1968 poněkud mizí, když se podíváme na to, co si Rusko ze svého pohledu u nás dovolilo v roce 2014 ve Vrběticích, po napadení Ukrajiny.

Andrej Babiš (ČTK/Dospiva Jakub)

A také jak se my po odhalení ruského napadení Vrbětic chováme, bráníme a postupujeme směrem k potrestání pachatele. Z jedné strany je zřejmé, že Rusové neměli žádné zábrany zaútočit na muniční sklad na cizím území, nechat ho explodovat včetně ztrát na životech. Měli z nás prostě pocit, že si takovou věc u nás mohou dovolit a my si ji necháme líbit.

Proč Zeman Rusy omlouvá

Na druhé straně, pokud se prezident s místopředsedou vlády skutečně zabývali myšlenkou vyměnit ututlání útoku za vakcínu nebo Prahu jako místo setkání prezidentů USA a Ruska, pak se Rusové v našem hodnocení nepletli a prvotní myšlenkou našich ústavních činitelů opravdu nebylo potrestat útočníka, ale domluvit se s ním, poddat se, kapitulovat a něco z toho kapitulantství vytřískat.

Zemanovy pokusy zpochybnit ruskou odpovědnost za útok i ochota neobviňovat Rusko ze státního terorismu, ale naopak jej obhajovat při návštěvě ve Vídni, jsou nepřehlédnutelně kapitulantským postojem hlavy státu, který byl napaden aktem vojenské agrese a rezignoval na svou obranu.

A připomeňme, že sotva pár dnů před potvrzením doživotního trestu pro válečného zločince, srbského generála Mladiče, tribunálem v Haagu se tentýž Zeman omluvil „srbskému národu“ za vojenskou operaci NATO, která ukončila etnické násilí v Kosovu a ještě před tím vojenské zabíjení civilistů v Sarajevu.

Informační centrum pro Nord Stream 2 v německém Lubminu vizualizuje geostrategický význam projektu pro Rusko  (ČTK/DPA/Jens Büttner)

Omluvili jsme se tím ústy své hlavy státu také za masakr civilistů ve Srebrenici, který má paralelu snad jen v Lidicích? Seděli jsme tehdy přece v Radě bezpečnosti OSN a přihlíželi tomu, že holandské modré přilby nedostaly leteckou podporu, aby odehnaly právě srbské hrdlořezy generála Mladiče.

Omluva za letecký útok NATO proti srbským vojenským a později infrastrukturním cílům, který ukončil válku ve zdivočelé bývalé Jugoslávii, je omluvou za úsilí našich tehdy čerstvých spojenců v NATO zastavit válku.

Operace jsme se, tehdy jen týden po našem vstupu do Aliance, ani vojensky neúčastnili. Česká vláda v čele se Zemanem tuto operaci v demokratickém NATO jen formálně podpořila. Omluvili jsme se tedy za spojence a plivli na jejich snahu? Co si takoví spojenci mohou myslet o naší schopnosti a vůli bránit se?

Zřejmě, a nikoli náhodou, to byli právě spojenci, kdo zabránil Zemanovi a vládě pokořit se a kapitulovat před zjištěním o ruském původu výbuchů ve Vrběticích.

Památník Operace Anthropoid v Praze-Libni (místo úspěšného útoku čs. parašutistů na R. Heydricha) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Jen seškrtaná ruská ambasáda

Chování našich ústavních činitelů vůči spojencům v NATO i naše manévrování okolo ruského útoku ve Vrběticích rozhodně potřebujeme zkoumat. I proto se k tomu opakovaně vracíme. Může se stát, že jediným důsledkem, jakkoli třeba pro naši bezpečnost významným, zůstane nakonec redukce velikosti ruské ambasády.

Vyčíslit škodu za Vrbětice a vymáhat ji na Rusku se zdá být nad naše síly. Zůstane tím ale pachuť z toho, jak nás spojenci tahali z dalšího kapitulantství, jak se od nás nedůvěřivě odtáhli ve společném zásahu proti Kremlu, aby se vyhnuli riziku blamáže, jako byla například ta s ruským nařčením a Zemanovým dezinformačním doznáním, že vyrábíme novičok, kterým Kreml zaútočil v Salisbury.

Zůstaňme v úrovni hypotézy, protože nelze zpětně měnit realitu mnichovské kapitulace ani rezignace na vzdor a následné perzekuce vlastních lidí po sovětské okupaci Československa v roce 1968.

Ona hypotéza je, že jsme dosti hluboce zasaženi historickými kapitulacemi a komplexem oběti, poddáváme se nepřátelskému útoku a nedokážeme se bránit bez ohledu na rizika a ztráty. Tímto komplexem trpíme nejen ve své politice, obranném chování, ale jsme prokazatelně takto vnímáni našimi nepřáteli a bohužel asi i našimi spojenci.

Rudé trenky jako symbol Zemanova prezidentství – demonstrace před Pražským hradem (2019) (ČTK/Říhová Michaela)

Obdobně situaci v mnichovském období platí, že naše armáda ani dnes neztratila schopnost obstát v těžkých situacích, se spojenci se podílet na bojových operacích a obraně demokratického světa.

Ovšem neméně obdobně je i dnes patrné, jak spolu s prezidentem a jeho nohsledy upadá i naše politická odvaha a schopnost čelit nepříteli v otevřeném střetu. Odvaha nekapitulovat a nepodlézat s cílem vyhnout se silové konfrontaci, ale zůstat stát na vlastních nohou bez ohledu na sílu nepřítele.

Mnozí si toto chování ústavních činitelů spojují s jejich morálním či politickým úpadkem, což samozřejmě nelze vyloučit, stejně jako příslovečné švejkování nebo kverulantství. Ve své podstatě a v praktických důsledcích takového postoje jde ale o komplex oběti a právě s ním spjaté kapitulantství a poraženecké chování. Tohoto komplexu oběti a kapitulantství je nutné se ve vlastním zájmu zbavit. Čím dříve, tím lépe.

PhDr. Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.  

Text vyšel 14. 6. 2021 na zpravodajském webu Hlídací pes, zde jej publikujeme mírně upravený s laskavým svolením autora a redakce.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]