Výřez z portrétu rakouského císaře a českého krále Ferdinanda Dobrotivého (1847). FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
HISTORIE / Byl posledním korunovaným českým králem. Ferdinanda I. Dobrotivého mnozí považovali za slabomyslného, ve skutečnosti však mluvil pěti jazyky, zabýval se botanikou a technikou, hrál na trubku a klavír. Po své abdikaci v prosinci 1848 žil na Pražském hradě, kde také před 150 lety 29. června 1875 zemřel.
Pražané ho měli rádi, potkávali jej při každodenních procházkách na nynější Národní třídě, kde rozdával dětem sladkosti a chudým almužnu. Českému hlavnímu městu pak věnoval celkem 450 000 zlatých, což byla úctyhodná suma, když plat kvalifikovaného dělníka nebo nižšího úředníka v té době činil zhruba 40 zlatých měsíčně.
Nejstarší syn římského a později rakouského císaře Františka II. (I.) a jeho druhé ženy Marie Terezie Neapolsko-Sicilské jménem Ferdinand I. (jako český král Ferdinand V.) se narodil ve Vídni 19. dubna 1793. Kvůli porodním potížím trpěl geneticky danou traumatickou epilepsií a byl tělesně slabý. Do devíti let byl nucen se vyhýbat jakékoliv psychické a fyzické námaze. Lékaři se totiž tehdy domnívali, že by mu to mohlo ublížit a ohrozit ho na životě.
Při epileptických záchvatech, které v některých případech trvaly i několik dnů, nebyl schopen vnímat okolí, někdy upadl i do bezvědomí. Tehdejší lékařská věda však nedokázala tyto jeho stavy účinně léčit. Kvůli své nemoci byl považován za duševně méněcenného a tělesně zcela neschopného. Z těchto důvodů také obdržel několik hanlivých přezdívek.
Teprve později od deseti let ho začal vychovávat císařský úředník Franz Maria von Steffaneo-Carnea, který se k němu choval jako k normálnímu dítěti, což mu možná zachránilo život. Následník trůnu tak absolvoval tělesná cvičení včetně jízd na koni, učil se historii a jazykům. Kromě němčiny aktivně ovládal tehdy mezinárodní dorozumívací jazyk francouzštinu, dále latinu, italštinu a maďarštinu. Ukázalo se, že mladý Ferdinand má též hudební talent, naučil se hrát na trubku a klavír. Do konce života patřil k velmi dobrým klavíristům.
Jeho nevlastní matka Marie Ludovika Modenská mu po odchodu Steffanea-Carney zařídila návaznou výuku vedenou slovinským baronem Jožefem Kalancem Erbergem. Ten nechal habsburského prince vzdělávat v přírodních vědách, zahradnictví a agronomii, v základech mechaniky, geometrie a výtvarného umění. Ve všech těchto oborech budoucí panovník vynikal. To je jasný důkaz toho, že nemohlo jít o duševně nemocného člověka.
Od mládí projevoval korunní princ silné sociální cítění, věnoval se charitě a dobročinnosti. Již jako dvanáctiletý pomáhal v Košicích, kde se ukrýval před dobyvačnou Napoleonovou francouzskou armádou, potřebným lidem. A právě tyto jeho aktivity mu vynesly onen často používaný přídomek „Dobrotivý“.
V roce 1831 se princ Ferdinand oženil s vévodkyní Marií Savojskou, dcerou sardinského krále Viktora Emanuela I. Z důvodu jeho nemoci zůstalo manželství bezdětné. Dlouho se vedly spory o to, zdali je Ferdinand jako právoplatný následník trůnu způsobilý vládnout Rakouskému císařství, nebo jej má v čele země nahradit jeho mladší bratr František Karel, otec Ferdinandova nástupce Františka Josefa I. Nakonec zvítězil legitimismus prosazovaný kancléřem (ministerským předsedou) Metternichem i proti vůli panovníka Františka I. a Ferdinand se po jeho smrti v roce 1835 stal rakouským císařem jako Ferdinand I.
O rok později byl 7. září 1836 pražským arcibiskupem Ondřejem Ankwiczem ze Skarbek-Poslawice korunován v pražské katedrále svatého Víta na českého krále jako Ferdinand V., a to podle korunovačního řádu českých králů vydaného Karlem IV. Slavnosti předcházely vyzvánění zvonů a dělové salvy. Král Ferdinand vstoupil do katedrály po červeném koberci v liturgickém průvodu, nad ním byl nesen baldachýn a český herold, oblečený v dalmatice s vyšitým českým lvem na prsou, nesl tasený meč.
Během mše svaté nový král složil česky předepsané přísahy, položil ruce na evangeliář a políbil korunovační kříž. Byl arcibiskupem pomazán posvěcenými oleji, opásal se svatováclavským mečem, oblečen byl do korunovačního pláště, na prostředník mu byl nasazen korunovační prsten a do rukou vloženy jablko a žezlo. Nejvyšší komoří nasadil králi atlasovou čepičku, arcibiskup požehnal svatováclavskou korunu a tu mu pak za asistence dvou biskupů a někdejšího nejvyššího purkrabího Českého království hraběte Františka Antonína Libštejnského z Kolovrat vložil na hlavu.
Po slavnostních obřadech následoval korunovační banket ve Vladislavském sále Starého královského paláce. Na své si však přišli i ostatní korunovační hosté. Těm byly určeny bombastické slavnosti spojené s ohňostroji a lidovými veselicemi, kdy z kašen teklo víno místo vody. Mezi lid byly rozhazovány mince ražené speciálně k této příležitosti a během velké lidové slavnosti u pražské Invalidovny se podávalo zdarma jídlo a pití, přičemž nádobí ozdobené symboly Českého království si lidé mohli nechat na památku. Korunovační oslavy byly zkrátka velkolepé.
Kvůli svému handicapu však Ferdinand ve skutečnosti nevládl, zemi řídila místo něj státní rada, které předsedal jeho strýc arcivévoda Ludvík a jejímiž členy dále byli dva nesmiřitelní rivalové, totiž kancléř Metternich a český hrabě František Antonín Libštejnský z Kolovrat. Za Ferdinandovy vladařské éry nastal rozvoj průmyslu, v Rudolfově huti ve Vítkovicích byla zapálena první vysoká koksová pec, začaly se stavět parostrojní železnice a v roce 1845 byla uvedena do provozu první telegrafní linka v habsburské monarchii mezi Vídní a Brnem. Revoluční výbuch z roku 1848 přinesl různé změny nejen v Rakouském císařství. V září 1848 byla zrušena robota a v prosinci téhož roku byl Ferdinand donucen abdikovat ve prospěch svého dynamičtějšího synovce Františka Josefa I.
Poté žil Ferdinand na Pražském hradě a k dispozici měl i zámky Ploskovice a Zákupy, kam jezdíval většinou v létě. Ze zákupského panství dokázal zřídit prosperující, dobře řízený a výnosný velkostatek, což opět svědčí o tom, že jeho duševní schopnosti nebyly tak chabé, jak se za jeho života soudilo. V Praze se zúčastnil mnoha dobročinných akcí, a také proto si ho Pražané oblíbili. Zemřel v relativně vysokém věku 82 let a je pohřbený v Kapucínské hrobce ve Vídni, tradičním to místě posledního odpočinku Habsburků.
Autor je ředitelem Českého královského institutu.
