Český rozhlas sestříhal rozhovor se Zemanem a lhal, že tomu tak nebylo

Pořad Českého rozhlasu Region – Xaver a host, v němž vystoupil prezident Miloš Zeman, budí rozruch. Jak se totiž ukázalo, veřejnoprávní rozhlas umístil do svého archivu sestříhanou verzi interview. Chybělo několik otázek a odpovědí, v nichž hlava státu vypráví o svém oblíbeném jídle, vztahu k ochrance, nebo prozrazuje, kdo za ním smí bez ohlášení. Na upozornění deníku FORUM 24 rozhlas celý záznam vyměnil za nesestříhanou verzi. Přitom tiskový mluvčí zprvu tvrdil, že k zásahu do délky rozhovoru nedošlo.

Zeman se u Xavera rozpovídal převážně o nepolitických tématech. Mezi ně patřila třeba oblíbená hudba nebo filmy. Hovořilo se i o vztahu k osobním strážcům nebo o jídle. Tyto části se ovšem z nějakého důvodu do verze, kterou veřejnoprávní rozhlas umístil do archivu, nedostaly. Každý, kdo slyšel živé vysílání a verzi na webu Českého rozhlasu, stanice Region, musel si rozdílu všimnout.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Tiskový mluvčí ČRo však v první moment tvrdil opak. „Do archivu se dává mluvené slovo a rozhovor je zde kompletní. Z důvodu autorských práv nejsou do archivu dávány pouze písničky, které v průběhu každého pořadu Xaver a host zaznívají,“ napsal Jiří Hošna na otázku deníku FORUM 24. Později na upozornění, že se jeho slova nezakládají na pravdě, zareagoval znova.

Tentokrát však došlo k údajně nechtěnému obelhání veřejnosti kvůli veřejnoprávnímu médiu, které se již poněkolikáté představuje jako podivně fungující. Je smutnou realitou, že Zemanovo vyprávění o tom, jaké jídlo je „fuj“, je nehodno prezidenta, ale není to důvodem, aby byla jeho slova ze záznamu vystřižena.

Údajně celý rozhovor z archivu Českého rozhlasu:

Část rozhovoru Zemana s Veselým, která je v archivu ČRo vystřižena:

Pane prezidente, teď se chci ptát, jak to chodí tady na Pražském hradě nebo když jste v Lánech. A začnu od jídla. Můžete si Vy jako prezident republiky poručit, co chcete uvařit, na co máte chuť, anebo je tady nějaká nabídka, nechci říkat závodka, a musíte jíst, co Vám dají?

Je tady nabídka, ale ta nabídka obsahuje několik jídel a já mám právo vybrat si z té množiny jídel, které mně nabízejí, ale nemůžu si samozřejmě vybrat jiné jídlo, které v té nabídce není.

Každý člověk má občas na něco chuť třeba několik dnů, když se Vám toto přihodí, Vy nebudete výjimka v tomto určitě.

No.

Tak komu Vy to jako svěříte? Já mám chuť na krupicovou kaši už několik dnů.

Fuj.

Dobře, tak zkusím něco jiného, na rýžový nákyp třeba.

Fuj.

Plíčka na smetaně?

No, částečně fuj.

Koprovka?

Ano.

Tak.

Koprovku já rád.

Napočtvrté.

Napočtvrté, ale podívejte se, já jsem v době, když jsem měl cukrovku, začal jíst sladká jídla, a samozřejmě pár hlupáků se mně posmívalo, že léčím cukrovku požíváním sladkých jídel. Mohu Vám sdělit výsledek. Poslední měření cukru 5,3. Jestli víte, co to je, tak hranice mezi cukrovkou a ne cukrovkou je 6 bodů. Cokoli je pod ní, znamená, že nemáte cukrovku.

Gratulujeme, dobrá zpráva. A teď mi řekněte, pane prezidente, jsou věci, na které jste si zvykal těžko v okamžiku, kdy jste se stal prezidentem? Protože třeba ten život s ochrankou. Já si říkám, že to mnohdy musí být strašná obtíž.

Vůbec ne, já si, když jsem v Lánech, zase odlišuji Lány a Hrad. Hrad je takový studeně oficiální a Lány, tam jsem doma, tam můžu studovat, přemýšlet a tak dále. Takže v Lánech si vždycky večer sednu s ochrankou a zhodnotíme uplynulý den. Já jim říkám, co jsem všechno přečetl, co mě zaujalo a co mě naopak naštvalo. Jsou to chytří kluci, takže je mi s nimi dobře.

Máte právo být úplně sám, když chcete?

Samozřejmě.

Řeknete, buďte za dveřmi, nebo…

Ne, ne, ne, ne. Tak já je pozvu, když je ta sklenička vína na závěr, a předtím jsou patrně na chodbě. Já ochrance nevelím. Ochranka prezidenta má spoustu lidí, ale já nemohu jmenovat jediného člověka, se kterým bych si nesednul. Mohu říci, že ve všech případech mých ochrankářů jsou to nefalšovaně přátelské vztahy.

Kolik je lidí, pane prezidente, kteří k Vám mohou, kdykoli si vzpomenou? Kromě rodiny.

Vždycky je dobré, když alespoň zdvihnou telefon a řeknou, že chtějí přijít. Potom je tu ten nejužší tým, a ti ostatní musí chvíli čekat, než se dostanou do programu.

Což znamená, že třeba Vaše paní a dcera mohou kdykoli za Vámi přijít, aniž by se ptaly ochranky, je to tak, doufám?

Je to samozřejmě tak. Dokonce i můj pes za mnou může kdykoli přijít.

No, a když Vás někdo má ráno třeba vzbudit, protože potřebujete brzy vstát kvůli nějakým povinnostem?

Tak

Kdo to je? Ten, kdo přijde a s Vámi zatřepe.

Já mám, netřepe mnou nikdo, ale já mám dvě velmi hodné paní, dámy, které se střídají, a vždycky, když je potřeba, tak mě jedna vzbudí. Ale netřepe mnou.

A jak Vás budí? Vůní kávy chcete říct, pane prezidente, nebo jak?

Klepáním na dveře. Velmi prozaickým způsobem.

Funguje to?

Ano funguje.

Já si to neumím představit, že by mě někdo vzbudil klepáním na dveře, víte?

No a teď ještě z těch zakázaných věcí, existuje vůbec jedna jediná věc, kterou byste rád jako prezident, ale nemůžete? Třeba kvůli ochrance, třeba kvůli povinnostem. Něco, co…

Já si nedovedu takovou věc představit. Kdybych něco chtěl, a nebyl by to samozřejmě kriminální počin, o tom se vůbec nebavím, Xavere.

Jasně.

No tak se rozhodnu, že to udělám, a taky to udělám.

Mám třeba na mysli takové to slavné utíkání Václava Havla, kdy utekl ochrance do restaurace. Něco takového Vás…

Ne. V tomto případě, když bych chtěl utéci do restaurace, tak ochranka půjde se mnou a já ji pozvu na pivo.