Naši poslanci a senátoři slibují, že budou svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Členové vlády slibují na svou čest, že budou zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužijí svého postavení. Ale znáte to – sliby se slibují a blázni se radují, a pak taky funguje to, že slibem nezarmoutíš. Petr Havlík připomíná v článku pro FORUM 24, jaký druh lidí stojí za úspěchem diktátorů, politických predátorů a uchvatitelů moci.

Jeden z Murphyho zákonů praví toto: „Pravidlo politických slibů zní: Pravda se mění.“ Někteří politici dokážou slíbit i to, že postaví most i tam, kde vůbec není řeka. Volby pak nejsou o skutečnosti, o pravdě, o realitě, nýbrž o slibech.

Co je to ta čest, na kterou se volení zástupci lidu odvolávají? Co je to to vědomí a svědomí?

Čest lze chápat jako morální kredit, vážnost, kladně uznávaný mravní stav, jako hodnověrnost, jako vizitku bytosti hodné projevu úcty. Vědomí integruje rozmanité duševní i mentální činnosti člověka – vnímání, myšlení, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.

A svědomí? Svědomí je předmětem zájmů zkoumání člověka od antiky až po současnost. Svědomí je vnitřní mravní regulativ osoby. Mělo by být produktem lidské schopnosti sebereflexe. Stačí jeden jednoduchý imperativ, a sice ten, že slušný člověk nepáchá neslušné věci. Nečestní a neslušní lidé se uchylují k podvodům, lži, zradě a zbabělosti, a to i tehdy, když se opakovaně zaštiťují sliby na svou údajnou čest a své údajné nejlepší vědomí a svědomí.

Rčení o tom, že moudřejší ustoupí, pak nezřídka bývá naplněno tím, že prostor uchvátí nemoudří, nečestní a neslušní. Získají většinu v deklarovaných „demokratických“ volbách, které převálcují svojí finanční, mediální a vlivovou převahou, a na půdorysu demokratického skeletu pak uchopí vládu a správu země autoritativním způsobem. Obdobně začínali různí diktátoři, ty největší nevyjímaje.

Okultista, který odhalil Hitlerův náboj

Nástup k moci je výsledkem náročné a nákladné operace. Vůdcové mívají za sebou svoje stvořitele, kteří určují způsoby i strategii prezentace, tedy nabídky voličům. Bylo tomu tak i v první polovině 20. století v sousedním Německu, kdy se k moci vydrápal Adolf Hitler. Z bezvýznamného Rakušana se postupně stal démon, který dokázal doslova zhypnotizovat většinu německého národa. To v něm neobjevil jeho stranický souputník Joseph Goebbels, který jej pak jen dobře prodával jako již hotový produkt. V roce 1919 se Adolf Hitler poprvé setkal s Dietrichem Eckartem, který v Hitlerovi začal probouzet jeho ďábelský potenciál. To on jej utvrzoval v roli mesiáše, spasitele a prorokovaného vykupitele německého národa. Dietrich Eckart se Hitlerovi věnoval intenzivně až do své smrti v prosinci 1923. Byl jeho mentorem.

Eckart byl novinář, vydavatel, spisovatel, básník a taky nedostudovaný lékař a právník. Eckart přivedl Hitlera k okultismu se všemi jeho symboly, a také k silnému antisemitismu. Eckart uváděl Hitlera do vlivných kruhů, aby tak získali finanční prostředky pro sílící stranu NSDAP. Byl to Eckart, který v Hitlerovi otevíral a posiloval jeho řečnické schopnosti, jimiž postupně dokázal uvádět své posluchače do transu. Hitler si byl klíčové role Eckarta dobře vědom a projevoval mu i posmrtně velkou úctu. Během nacistického období bylo Eckartovi vytvořeno několik památek a pomníků. Hitler zasvětil druhý svazek Mein Kampf Eckartovi a také arénu v blízkosti olympijského stadionu v Berlíně nazval po svém stvořiteli.

Dnešní uchvatitelé moci to neradi slyší, ale i Hitler nejprve vyhrál v takzvaně demokratických volbách, podobně jako později u nás Gottwald. Demokracie může být zrádná, když si ji přivlastní a posléze ohnou nedemokraté. Ten proces znásilnění demokracie začíná již ve volební kampani. Základní principy manipulace se vlastně moc nemění. Jiné jsou jen konkrétní reálie v různých zemích a časová období, a jiné jsou i prostředky, ale ta podstata je de facto stejná. Cíl je uchvátit moc doslova všemi prostředky.

Stačí jednoduché heslo, třeba: bude líp. Stratégové kampaní budoucích diktátorů spoléhají na to, že informovaných a vzdělaných voličů je vždy menšina, oni cílí na tu většinu. Pro nástup nového vůdce je důležité se vymezit vůči svým předchůdcům, učinit z nich nepřítele, škůdce, zrádce apod. Pak se k takto stvořeným vnitřním nepřátelům přidají ti vnější, ti jiní… To funguje spolehlivě. Spasitel pak se všemi zatočí a ochrání ty obyčejné lidi, vlastence, kteří přeci chtějí hlavně klid na práci a nechtějí, aby někdo ohrožoval jejich bezpečnost a blahobyt, což jim zabezpečí jedině jejich vůdce. Tečka. To stačí. K tomu pár imaginárních čísel o údajné prosperitě, kterou prý přináší manažerská firemní vláda oligarchů, která nahradila ta dřívější nemehla a zloděje. Hotový ráj na zemi.

Hvězdy politické manipulace: Mark Penn, Alex Braun, Petr Topinka a Marek Prchal

Hlavní tvář americké agentury PSB (která v roce 2013 stvořila Andreje Babiše) Mark Penn má ve své práci tyto „zásady“: „Masivní negativní kampaň dokáže utvářet názor voličů, aniž jim předložíte jediný důkaz,“ anebo: „Řekněte lidem, co chtějí slyšet, lidskost a odpovědnost do kampaně nepatří!“

Agentura PSB se specializuje na marketingové strategie, politické konzultace a průzkumy veřejného mínění. Působila i na Ukrajině, v Srbsku, Venezuele, Kolumbii, ale i v Číně. Jsou drazí, ale pro jejich klienty je to asi dobrá investice. Mezi jejich klienty patřil mimo jiné i Silvio Berlusconi. U nás měli kromě Babiše v péči i Jiřího Paroubka.

Na své učitele z PSB, mezi něž patřil i Slovák Alex Braun, navazuje Babišův tandem Marek Prchal a Petr Topinka. Oba vyznávají marketingový brutalismus, jakýsi reklamní ring volný. Petr Topinka říká, že v kampani ANO nejde o žádný program a ideje, ale o značku. A dodává: „Prostě ji prodáme!“ Babiš se stal produktovou značkou a chlapci ji prodávají všemi možnými způsoby. Hodnotová politika, čest, nejlepší vědomí a svědomí, odpovědné vize…, to vše nehraje v těchto hrách žádnou roli.

Jejich produkty se připravují na jiné role, na technology a údržbáře moci. Politika je pro ně jen pokračováním byznysu jinými prostředky. Kšeft je kšeft. Čím více moci a vlivu, tím lepší kšeft (a samozřejmě i kontrola nad veřejnými penězovody). Byznysová strategie nahradila politickou nabídku.

Je to jednoduchý reklamní trik. Vůdce pak snadno uvěří své uměle stvořené „dokonalosti“ a začne mít diktátorské roupy, tedy touhu měnit pravidla, omezovat svobodná média, marginalizovat a kriminalizovat politickou i občanskou opozici, a v neposlední řadě zametat stopy po svých rejdech. A přesně v tomto stavu se nyní nacházíme. Opravdu si někdo vážně myslí, že jsme na tom lépe než v Polsku, v Maďarsku a pravděpodobně i v rodné zemi našeho bosse na Slovensku?

Babiš má vlivného spojence v osobě prezidenta republiky a spoustu námezdních sil, které se rekrutují zejména z bývalých i dnešních milovníků starých pořádků a z oportunistických praktiků života, kteří si taky chtějí užít trochu té „radosti“ u žlabu. Doporučuji velmi pozorně sledovat aktuální příběh obce Hrčava, tam se naplnil manuál ANO totálním způsobem (Orwellovy vize v praxi). Z totálních způsobů pak bývá jen krůček k totalitním.

Měli bychom si už konečně přestat nalhávat, že se u nás nic tak neblahého vlastně neděje, že je všem fajn a máme přeci tu demokracii a svobodu. Skutečně? Kdepak. To se jen excesy staly novou normou. Postkomunistická většina v parlamentu si teď odhlasuje, co bude chtít, po Křečkovi třeba zrušení lustračního zákona. Cokoliv. Nejde jen o konkrétní dopady toho či onoho aktu, pro ně je klíčová demonstrace síly a zjevná symbolika. Je to vzkaz jejich fandům v podhradí, že to mají pod kontrolou, i když s tím pár křiklounů nesouhlasí.

Důvodů k vyjádření občanského vzdoru a k hlasitému protestu je více než dost, a to i kdyby to prozatím neznamenalo okamžitou nápravu. Ona je totiž stále ve hře ta jimi zneužívaná čest a to nejlepší vědomí a svědomí. A to je sakra pádný důvod k tomu se zvednout a hlasitě říct NE. Nemyslíte? Když už pro nic jiného, tak alespoň pro naši duševní hygienu a rovnou páteř.

Petr Topinka, bývalý šéf kreativní agentury Mark BBDO, se na PR summitu na plném Žofíně v roce 2014 vytahoval tím, jak „udělal“ Babiše. Přinášíme k dokreslení článku Petra Havlíka body, kterými prý Topinka prosadil Babiše na politické scéně.

Zásadní pro úspěch Babišova hnutí byly podle Topinky čtyři věci:

• značka a jasný plán (neměli prý na zřeteli jen nejbližší volby, ale hnutí na víc než jeden rok, značka pořád investovala, ať už do sociálních médií nebo do PR, v závislosti na momentálním dění, potažmo potřebě),
• nový jazyk, vizuální styl a nové formy (než s tím přišlo ANO, dosud se nepoužívala infografická videa k představení programu, celkový zásah takových klipů z produkce hnutí byl nakonec asi 1,5 milionu zhlédnutí),
• propojení médií a respektování jejich individuality
• a konečně centralizace komunikace, v níž nefigurovali žádní politici (v týmu kampaně nebyli a neovlivňovali jej tedy příliš, kromě superšéfa, v širším týmu byli sociologové i politologové, každý přitom dostal prostor pro práci, „nestalo se tedy, co se stalo Topce, že uhnula“).

Pan Topinka tehdy cudně zapomněl ještě na tyto tři body, které dovedly Babiše k moci:

1. Nekonečné peníze Andreje Babiše, finanční základna holdingu
2. Nekonečné lži o zkorumpované a zničené zemi
3. Absolutní ignorování pravidel demokratické společnosti. Zejména svobody médií a jejich oddělení od politické moci a oddělování byznysu od politiky.