Studentské protesty z roku 1989 patří mezi nejzásadnější události moderních čínských dějin. Vyvrcholily 3.-4. června 1989 masakrem na náměstí Tchien-an-men, který šokoval čínskou veřejnost i mezinárodní společenství a trvale ovlivnil směřování komunistické Číny. Protesty se neodehrávaly jen v Pekingu, ale i v dalších více než čtyřech stech městech. Hlavními organizátory byli studenti, ovšem měly podporu široké veřejnosti. Dnešní Číňané často ani nevědí, co se tehdy stalo, neboť jde o jedno z nejcenzurovanějších témat v ČLR. Náš deník FORUM 24 publikuje unikátní rekonstrukci oněch událostí „den po dni“, kterou připravil renomovaný tým sinologického projektu Sinopsis.

Protesty, během nichž studenti spolu s dalšími účastníky požadovali demokratizaci, svobodu slova a další politické i ekonomické reformy, měly kořeny ve změnách, které v ČLR nastaly po konci tzv. kulturní revoluce, definitivně završené smrtí Mao Ce-tunga v roce 1976. Země zbídačená desetiletím nepokojů zaznamenala na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech prudký rozvoj v návaznosti na ekonomické reformy přijaté Teng Siao-pchingem. Ne všichni však mohli z těchto změn těžit. Rozdíly mezi bohatými a chudými výrazně narostly, část lidí zaměstnaných ve státních podnicích přišla o sociální jistoty, zatímco studenti a absolventi vysokých škol měli pocit, že je vzdělání nepřipravilo na převratné společenské změny. V souvislosti se zlepšující se ekonomickou situací, přílivem myšlenek ze Západu, ale i krizí legitimity Komunistické strany Číny, využívající „kapitalistické praktiky“ přišla souběžně poptávka po reformách politických.

První protesty studentů se objevily již roku 1986. Inspirovala je série přednášek astrofyzika Fang Li-č`, který po návratu z USA do vlasti hovořil o demokracii a možnosti demokratických změn v ČLR. Komunistická strana Číny (KSČ) nebyla jednotná v otázce, jak na požadavky studentů reagovat. Zatímco Chu Jao-pang, generální tajemník ÚV KSČ, obhajoval smířlivý přístup, reformy a pluralitu názorů, předseda ústřední poradní komise KSČ Čchen Jün naopak prosazoval návrat k plánované ekonomice a posílení centralizace. O rok později byl Chu Jao-pang nucen rezignovat na svou funkci a KSČ zahájila kampaně proti buržoaznímu liberalismu a duchovnímu znečištění, čímž na čas zastavila další protesty.

Duben 1989

Dne 15. 4. náhle zemřel generální tajemník Chu Jao-pang, kterého studenti vnímali jako svého zastánce a obhájce politických reforem. Studenti se shromáždili na náměstí Tchien-an-men, aby vyjádřili svůj smutek. Zároveň ale otevřeli diskuzi o tématech demokracie, svobody tisku a korupce.

O den později, 16. 4., se podobná shromáždění objevila i v Šanghaji a Si-anu.

Dne 17. 4. studenti z Čínské univerzity politických věd a práva (Čung-kuo Čeng-fa Ta-süe) pro Chu Jao-panga připravili obří věnec, který ve večerních hodinách položili na na náměstí Tchien-an-men u Velké síně lidu. Na ceremoniál se sešel dav sta tisíc truchlících. Ke studentům z Čínské univerzity politických věd a práva se následně připojili i studenti z Pekingské univerzity (Pej-ťing Ta-süe) a z univerzity Čching-chua. Společně pak formulovali své požadavky, v nichž volali po uznání Chu Jao-pangových názorů na svobodu a demokracii za správné a odsouzení kampaně proti buržoaznímu liberalismu a duchovnímu znečištění; dále žádali zveřejnění příjmů vládních činitelů a jejich rodin, povolení soukromého tisku a konec cenzury, navýšení rozpočtu pro vzdělání a zvýšení platů intelektuálních pracovníků, konec zákazu demonstrací v Pekingu a objektivní informování o studentském hnutí v médiích. Studenti na náměstí Tchien-an-men zůstali i následující dny.

Dne 20. 4. vznikl Nezávislý svaz pekingských dělníků (Pej-ťing Kung-žen C`-č` Lien-che-chuej), který se ke stávkujícím studentům připojil. Později toho dne policie vyzvala shromážděné, aby se rozešli, čehož většina uposlechla. Ti, co zůstali, byli policií rozehnáni s pomocí obušků.

V předvečer Chu Jao-pangova pohřbu, 21. 4., se na náměstí Tchien-an-men opět sešlo asi 100 000 studentů. Začali se sdružovat do různých organizací.

Dne 22. 4. se konal Chu Jao-pangův pohřeb. Studenti se jej sice nemohli účastnit, ale obřad k nim byl z Velké síně lidu přenášený. S jeho průběhem byli studenti, kterých se při té příležitosti na náměstí shromáždilo více než 100 000, nespokojeni, pohřeb se jevil být uspěchaný. Studenti při příležitosti pohřbu zároveň doufali, že se budou moci setkat s vládními činiteli. Zástupci studentů Čou Jung-ťün, Kuo Chaj-feng a Čang Č`-jung klečeli před Velkou síní lidu a čekali na premiéra Li Pchenga, aby mu předali petici se svými požadavky. Wu-er-kchaj-si, jeden z pozdějších studentských vůdců, při čekání pronesl emotivní řeč. Premiér se ale se studenty nesetkal, načež rozhořčení studenti zahájili bojkot výuky.

V tomto dni zároveň studenti ve Wu-chanu uspořádali demonstraci proti provinční vládě a v městech Čchang-ša a Si-an vypukly násilné nepokoje. Čao C`-jang, generální tajemník KS Číny, v reakci na nastalé události svolal schůzi stálého výboru politbyra, na níž sice mluvil o použití veškerých prostředků k potlačení nepokojů a vyzýval studenty k návratu do škol, zároveň ale volal po dialogu vlády se studenty na všech úrovních. Li Pcheng oproti tomu požadoval výraznější odsouzení protestů, což Čao odmítl.

Dne 23. 4. 40 studentů z 21 univerzit založilo Nezávislý svaz pekingských studentů (Pej-ťing Kao-siao Süe-šeng C`-č` Lien-che-chuej), jehož předsedou se stal Čou Jung-ťün. Svaz obratem vyzval studentstvo k bojkotu výuky. Vznik Svazu znepokojil vedení KS Číny, protože nebyl součástí stranických struktur. Čao C`-jang, zastánce dialogu se studenty, v tento den odjel na státní návštěvu do Severní Koreje.

V nepřítomnosti vůči studentům smířlivého Čao C-janga se 24. 4. sešel premiér Li Pcheng, Li Si-ming, tajemník KS Číny v Pekingu, a Čchen Si-tchung, starosta Pekingu, se stálým výborem politbyra. Shodli se na potřebě rázné akce proti studentům. Studenti z Pekingské univerzity zatím zahájili stávku.

O den později, 25. 4., se prezident Jang Šang-kchun spolu s premiérem Li Pchengem setkali s Teng Siao-pchingem, faktickým vůdcem ČLR od roku 1978. Na této schůzi se dohodli, že Teng bude mít poslední slovo v otázce řešení studentských protestů. Teng protesty rázně odsoudil a požadoval, aby studenti byli varováni pomocí médií. Li Pcheng informoval o Tengových názorech všechny vůdčí členy strany a mobilizoval je proti protestujícím.

Dne 26. 4. vyšel v Lidovém deníku (Žen-min Ž`-pao) úvodník označující studentské hnutí za protistátní a protistranické. Tento článek, který je známý jako úvodník z 26. dubna (S` Er-liou Še-lun), svým štvavým vyjadřováním probudil bolestivé vzpomínky na Kulturní revoluci. Protestující studenty popsal jako nepřátele státu, což mezi nimi vzbudilo značnou nevoli a rozhořčení, více než 150 000 lidí vyrazilo do ulic Pekingu vyjádřit svou nespokojenost.

Dne 27. 4. se na náměstí Tchien-an-men shromáždilo až sto tisíc studentů k demonstraci pořádané Nezávislým svazem pekingských studentů. Protesty byly podporované veřejností, zejména dělníky, a podporu přišel vyjádřit milion lidí. Demonstrující se úmyslně vyhýbali protikomunistickým sloganům a provolávali zejména hesla proti korupci a nepotismu, aby zdůraznili, že nařčení v úvodníku z předchozího dne byla nepravdivá.

Mluvčí státní rady ČLR Jüan Mu se o den později, 29. 4., setkal se studenty, schůze ale nevedla k žádným výsledkům. Wu-er-kchaj-si a další nezávislí studentští vůdci se setkání odmítli účastnit.

Čao C`-jang se vrátil z Koreje 30. 4. Čao byl zastáncem kompromisního řešení nastalé situace a zároveň podporoval média v pozitivním referování o studentských protestech. Po jeho návratu začala být vláda vůči protestujícím smířlivější.

Květen 1989

Na schůzi stálého výboru Politbyra konané 1. 5. obhajoval Čao C`-jang potřebu demokratizace a transparentnosti, kvůli čemuž se pohádal s Li Pchengem.

Dne 2. 5. v Šanghaji demonstrovalo 10 000 lidí před sídlem městské správy.

I v následujících dnech Čao pokračoval ve svém smířlivém přístupu vůči studentům. 3. a 4. 5. pronesl dva projevy na obhajobu studentských protestů. Označil je za vlastenecké a požadavky na boj s korupcí za legitimní.

Dne 4. 5. zároveň asi 100 000 studentů pochodovalo Pekingem k připomínce sedmdesátého výročí Májového hnutí. Protesty se konaly také v Šanghaji a devíti dalších velkých městech. Značná část studentů však byla spokojena s reakcí vlády a všechny univerzity v Pekingu s výjimkou Pekingské univerzity a Pekingské pedagogické univerzity (Pej-ťing Š`-fan Ta-süe) ukončily bojkot výuky.

Čao se v následujících dnech připravoval na dialog se studenty. Studenti v rámci Svazu volili zástupce, kteří by je při jednáních z vládou zastupovali, byli však nejednotní a mnozí ztratili motivaci pokračovat v protestech. Charismatičtí vůdci jako Wu-er-kchaj-si či Wang Tan považovali nabídku dialogu s členy vlády jen za snahu studenty uchlácholit a volali po rozhodnějších krocích. V těchto dnech se mezi nimi postupně zrodila myšlenka hladovky, pro niž se snažili získat i další studenty.

Čchaj Ling pronesla 12. 5. emotivní řeč vyzývající studenty k zahájení hladovky.

Pod jejím vlivem přišlo 13. 5. na náměstí Tchien-an-men 600 studentů převážně z Pekingské univerzity a vyhlásili protestní hladovku ve snaze přimět vládu k rovnocennému dialogu i k uznání legitimity studentského demokratického hnutí. V čele hnutí stál Wang Tan a Wu-er-kchaj-si. Oba již dříve projevili nespokojenost s mírnými ústupky generálního tajemníka KS Číny Čao C’-janga a snažili se udržet ve hře původní „studentské cíle“. Na náměstí hladovkáře přišlo podpořit dalších asi 300 000 lidí ze všech vrstev společnosti. Protesty se zároveň rozšířily do dalších čtyř set měst.

Dne 14. 5. předseda Oddělení práce na Jednotné frontě a vedoucí Sekretariátu Politbyra Jen Ming-fu pozval studenty k jednání a chtěl s nimi řešit prosazení politických reforem, ukotvení práva na svobodu shromažďování do ústavy ČLR a odvolání úvodníku z 26. 4. označujícího demonstrace za násilné a protistátní nepokoje. Studenti od samého počátku požadovali, aby bylo jednání vysíláno živě.

Vládní představitelé však přímý přenos vyloučili a nabídli vysílání ze záznamu. Setkání se vůdcům studentské delegace zcela vymklo z rukou. Zástupci hladovkářů, původně přizvaní jako pozorovatelé, vznesli vlastní připomínky a pod náporem emocí se křehká diskuze rozpadla. Zároveň z náměstí dorazili rozlícení studenti marně očekávající vysílání. Na jejich nátlak se setkání ukončilo.

Dne 15. 5. poprvé po třiceti letech přiletěl do ČLR na oficiální návštěvu vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov. Návštěva byla pro vedení ČLR zásadní, měla ukončit čínsko-sovětskou roztržku a normalizovat vztahy mezi oběma zeměmi. Uvítání Gorbačova mělo proběhnout na náměstí Tchien-an-men, které však studenti odmítli opustit. Sovětská delegace byla proto přijata na letišti, což představitelé ČLR vnímali jako ztrátu tváře před svým „politickým rivalem“, navíc za přítomnosti médií z celého světa. To jen prohloubilo dosavadní rozkol ve vedení komunistické strany. Liberální křídlo v čele s Čao C‘-jangem výrazně oslabilo. Nálada mezi demonstranty na náměstí byla poznamenána neúspěšným setkáním s vládou z předchozího dne. Wu-er-kchaj-si ztratil důvěru poté, co žádal studenty, aby kvůli Gorbačovovi uvolnili prostor před Velkou síní lidu. S jeho počínáním nesouhlasili Čchaj Ling a Li Lu. Ti ustavili nové ústředí hladovkářů, do jehož čela se Čchaj Ling postavila.

Gorbačov se setkal s Teng Siao-pchingem dne 16. 5. Při cestě k Velké síni lidu Gorbačova navzdory snahám představitelů KS Číny vítaly davy studentů s transparenty v ruštině. Představoval pro ně vyslance demokracie, který ve své zemi uskutečnil politické reformy. Studenti naopak stále více kritizovali vedení ČLR včetně Teng Siao-pchinga. Během tohoto již čtvrtého dne hladovky, jíž se nyní účastnily 3 000 lidí, mnozí začali kolabovat a byli převezeni do nemocnice. Zatímco někteří odmítli přijímat i tekutiny, jiní naopak podváděli. Studenti začali být nejednotní a sdružovali se do táborů zastávajících odlišné názory. Jen Ming-fu se ve snaze pokročit v řešení situace vydal na náměstí a nabídl se studentům jako rukojmí, pokud bude hladovka ukončena. K tomu ovšem nedošlo a Jen Ming-fu nakonec v převládajícím chaosu odešel.

Hladovka trvající již pátý den vzbudila ohromný ohlas po celé zemi a 17. 5. na náměstí Tchien-an-men přišel vyjádřit podporu studentským požadavkům milion lidí. Studentské hnutí se proměnilo v celospolečenské volání po změně. Učitelé, dělníci, spisovatelé, umělci, ale i vládní a straničtí úředníci, zástupci armády, policie a komunistického svazu mládeže, novináři oficiálního stranického Lidového deníku a státní televize, ti všichni dorazili na náměstí a hromadně provolávali prodemokratické slogany. Čínské vedení ovšem situaci vyhodnotilo jako ohrožení své autority a legitimity. V rozpolcené komunistické straně získalo převahu konzervativní křídlo a Teng Siao-pching prosadil vyhlášení stanného práva a mobilizaci armády, což generální tajemník Čao C’-jang odmítl podpořit.

Dne 18. 5. byli studenti nečekaně pozváni premiérem Li Pchengem do Velké síně lidu ke třetímu a poslednímu setkání s vládou. Studenti své požadavky nezměnili, ovšem premiér měl jediný cíl – ukončit hladovku a dostat studenty z náměstí. Celý rozhovor slovy reportéra ABC News „skončil zdvořilým nesouhlasem“.

Dočasné uvolnění cenzury iniciované Čao C’-jangem umožnilo médiím otevřeně informovat o veřejném dění a publikovat texty dříve nežádoucích autorů. Noviny jako Kuang-ming Ž’-pao nebo Lidový deník se tak staly zastánci studentského demokratického hnutí. Demonstranti však pomalu začali ztrácet síly, zhroutili se i studentští vůdci Li Lu, Feng Cchung-te a Čchaj Ling. Ti strávili zbytek dne v nemocnici. Na jejich místo přišli další a hladovku drželo kolem 2 000 protestujících. Pravděpodobně tento den odehrál na náměstí koncert Cchuej Ťien, čínská rocková hvězda.

Těsně před úsvitem následujícího dne, 19. 5., přišel mezi protestující Čao C‘-jang v doprovodu Li Pchenga a Wen Ťia-paa. Čao C‘-jang ve svém posledním vystoupení na veřejnosti naléhal na studenty, aby hladovku ukončili. „Myslíte to dobře, nesete zájmy naší země ve svém srdci, ale pokud budete takto pokračovat, situace se vymkne kontrole, a bude to mít hrozné následky,” řekl zjevně vyčerpaný Čao C’-jang a opustil náměstí. Na setkání Stálého výboru Politbyra toho dne Teng Siao-pching označil volbu Chu Jao-panga a Čao C‘-janga na pozice svých nástupců za chybu. Naděje na vyslyšení studentských požadavků tak byla definitivně ztracená. Čao C‘-jang byl odvolán ze své funkce. Čchaj Ling se rozhodla hladovku ukončit a vysílení studenti se po sedmi dnech rozešli. Demonstrovat ale přišly tisíce dalších studentů navzdory šířícím se zvěstem o vyhlášení stanného práva. Studenty navíc ve stávce podpořilo až 1 200 000 lidí ze všech sociálních vrstev.

Vláda dne 20. 5. uvalila informační embargo na události související se studentským hnutím, čínská média přestala vysílat. Premiér Li Pcheng v deset hodin ráno vyhlásil stanné právo a výjimečný stav a pronesl několikahodinový projev, v němž opakoval, že se studenti pokoušejí svrhnout stranu i vládu a že k vyřešení situace je potřeba přijmout nejpřísnější opatření. Pozemní jednotky, které se shromáždily na předměstí Pekingu předchozího dne, se pomalu začaly posouvat do centra. Desetitisíce obyvatel města se vojákům stavěly na odpor a budovaly improvizované barikády z nákladních automobilů i autobusů. Postupu jednotek někteří bránili i vlastními těly.

Odpor obyvatelstva byl úspěšný, vojáci zůstali za zátarasy a nepokusili se do centra města prorazit silou. Nezávislý svaz pekingských studentů, Výbor pro hladovku (Ťüe-š` kchang-i wej-jüan-chuej) a Nezávislý svaz pekingských dělníků vydaly jednotné prohlášení: požadovaly odvolání premiéra Li Pchenga a prezidenta Jang Šang-kchuna.  Stranické vedení do Pekingu povolalo čtvrt milionu vojáků, víc, než ČLR poslala do války s Vietnamem. Vojáci pocházeli ze vzdálených oblastí a často z venkova, aby se snížila pravděpodobnost sympatií se studenty.

Navzdory stannému právu 21. 5. davy studentů i obyvatel Pekingu zapáleně diskutovaly s vojáky. Skupina bývalých generálů zaslala Ústřední vojenské komisi společný dopis, v němž odsoudila výjimečný stav a požadovala stažení vojsk z Pekingu. „Lidová armáda je armádou lidu (…), a proto nemůže stát proti lidu. Tím méně lid potlačovat. Je absolutně vyloučeno, aby vyvolala ozbrojený incident. Aby zabránily zhoršení situace, nevstoupily jednotky do středu Pekingu.“

Velitel 38. armády Pekingské vojenské oblasti Sü Čchin-sien odmítl uposlechnout ústní rozkaz o mobilizaci a prosazování stanného práva. Z funkce poté odstoupil „ze zdravotních důvodů“. Okupační stávka náměstí uvízla po ukončení hladovky na mrtvém bodě. Unavené protestující na náměstí Tchien-an-men rozveselil alespoň spontánní svatební obřad: studentský vůdce Li Lu si vzal svou přítelkyni Čao Min. Svatební doklad tvořil cár papíru, za svědky šli Čchaj Ling a Feng Cchung-te.

Třetí den po vyhlášení stanného práva, 22. 5., lidé stále úspěšně bránili armádě v průjezdu do centra Pekingu, což studenti považovali za velké vítězství. Zároveň však rostly obavy ze zásahu armády. Vláda shazovala na náměstí letáky vyzývající k jeho vyklizení. Mnozí ze studentů sepsali závěť. Nezávislý svaz studentů v čele s Wang Čchao-chua ztratil sílu a schopnost protesty vést. Než se stihl reorganizovat, bylo ustanoveno prozatimní velitelství v čele s představitelkou hladovkářů Čchaj Ling. Wang Čchao-chua však změnu ve vedení protestů vnímala jako převrat. Mnozí starší intelektuálové znepokojení nejednotností studentů se rozhodli do protestů výrazněji zapojit. Wang Ťün-tchao, přední osobnost hnutí Zdi demokracie v roce 1978 a zakladatel nezávislého think tanku, využil své konexe a založil středisko pro pomoc studentům k ujasnění si směřování celého protestu a jeho přeměnu ve vyspělé občanské hnutí. Wang Ťün-tchao byl zastáncem vyklizení náměstí a jednání s vládou.

Dne 23. 5. v odpoledních hodinách trojice mužů vyvěsila na bránu Tchien-an-men párový nápis „Tímto padá pět tisíc let despocie, zde se loučí kult osobnosti“ a pak na Mao Ce-tungův portrét házela vajíčka naplněná malířským pigmentem. Tito tři muži – řidič autobusu, novinář a učitel – nepatřili mezi studenty a přijeli do Pekingu z rodného Chu-nanu. Frustrovaní nerozhodností studentského vedení se nejprve pokusili doručit na velitelství své návrhy na další postup, jež však obsahovaly i přímé označení komunistické strany za zločinnou a nelegitimní.

Když nepřišla žádná odezva, rozhodli se pro vlastní akci. Studenti tuto skupinu později médii označovanou jako „tři bídáky z Chu-nanu“ zadrželi, distancovali se od jejich činu a následně je vydali policii. Obávali se totiž, že se jedná o vládní konspiraci. Pekingem zároveň prošel průvod sta tisíc lidí požadujících Li Pchengovo odstoupení.

Nové studentské vedení nazvané Velitelství obrany náměstí Tchien-an-men (Pao-wej Tchien-an-men kuang-čchang cung-č`-chuej-pu) se protestujícím představilo 24. 5. V jeho čele stála Čchaj Ling. Wang Tan u příležitosti založení pronesl slavnou řeč, v níž protesty označil za první v historii, kterým jde o ideály, a ne pouze o „jídlo a ošacení“. Čchaj Ling poté nechala studenty na náměstí přísahat, že budou bojovat na život a na smrt. Velitelství následně začalo organizovat život na náměstí – vydávání vlastních novin, čištění náměstí či zajištění vysílání k organizaci protestujících. V tutéž dobu se z předměstí Pekingu stáhla armáda, jíž se kvůli barikádám i protestujícím davům nedařilo projet do centra. Nejednalo se však o vítězství protestujících, ale pouze o přípravu na závěrečný útok.

Wan Li, předseda Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, se 25. 5. vrátil z oficiální návštěvy USA. Během své zahraniční cesty vyjadřoval studentskému hnutí, které označoval za vlastenecké a demokratické, podporu. Mnozí doufali, že po návratu svolá mimořádné zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců, které přehodnotí vyhlášení výjimečného stavu. Do Pekingu však nedorazil, po návratu zůstal ze zdravotních důvodů v Šanghaji, kde byl tou dobou nejvyšším tajemníkem KS Ťiang Ce-min. Ačkoliv předchozí den ustanovené Velitelství obrany náměstí Tchien-an-men projevilo odhodlání pokračovat v protestech, studentským táborem rezonovaly debaty o možném opuštění náměstí. Jang Tchao, studentský vůdce z Pekingské univerzity, navrhl Nezávislému svazu pekingských studentů hromadné opuštění Pekingu, které by město uvolnilo pro jednotky zajišťující stanné právo. Vedle toho jeden ze studentských vůdců Feng Cchung-te zjistil účetní nesrovnalosti v hospodaření s dary na podporu protestujících, z nichž se hradily především potraviny a předměty denní potřeby. Aby tomu do budoucna předešel, zavedl transparentní záznamy, jež měly být každý den zveřejňované přímo na náměstí.

Dne 26. 5. studentský vůdce Li Lu spolu s novým Velitelstvím obrany náměstí Tchien-an-men ustavil nový rozhodovací orgán – studentský parlament, jehož první zasedání proběhlo téže noci. Přítomní zástupci diskutovali, jak pokračovat v protestech. Výsledek hlasování ukázal podporu setrvání na náměstí u většiny delegátů. Studentský vůdce Wang Tan zastupující umírněnější jádro na tiskové konferenci vyzval studenty k pochodu městem, který by se konal v úterý 30. května a po němž by studenti náměstí opustili. Odchod podporovali i Čchaj Ling a Feng Cchung-te.

Li Lu se později postavil zásadně proti nim mimo jiné na základě výsledků hlasování parlamentu. Po několikadenní odmlce též ve státní televizi vystoupil premiér Li Pcheng, studenty považovaný za tvář výjimečného stavu. Přestože jednal na pokyn Teng Siao-pchinga, sám patřil ke konzervativnímu křídlu komunistické strany a demonstranti po celé zemi žádali jeho odvolání. V televizi však premiér Li Pcheng prohlásil, že jeho vláda je jednotná. Zároveň poslal zprávu vojákům na okraji Pekingu, v níž vyjadřoval naději, že „vojska překonají obtíže, jimž čelí,“ a „úspěšně zavedou stanné právo.“

Intelektuálové a zástupci jiných nezávislých skupin se 27. 5. sešli na společné schůzi, nečekaně a jednomyslně se rozhodli opustit náměstí již 30. května a s protivládními protesty se stáhnout do kampusů. Souhlasila i radikální Čchaj Ling, vůdkyně Velitelství obrany náměstí Tchien-an-men. Na náměstí uspořádali tiskovou konferenci, na níž Wang Tan rozhodnutí oznámil, ovšem Čchaj Ling změnila postoj a prohlásila, že Velitelství setrvá na náměstí dle původního plánu až do 20. června, kdy mělo proběhnout zasedání Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců. Nejenže byla zmařena poslední šance na jednotný postup studentů, ale situace na náměstí byla krajně neúnosná i kvůli strašným hygienickým podmínkám a problémům s financováním. Studenti po šesti týdnech protestů již byli vyčerpaní a nespokojení s vedením hnutí, v němž jednotlivé frakce neustále soupeřily o moc a jejichž vůdci se přetahovali o megafon. Mnoho studentů náměstí opustilo, nahradili je však noví z provincií, kteří si založili vlastní organizace.

Dne 28. 5. se na mnoha místech po světě konala shromáždění vyjadřující podporu studentskému hnutí. Na náměstí Tchien-an-men však panovala všeobecná nespokojenost a mnozí je dále opouštěli. Čchaj Ling znepokojená nejistou budoucností hnutí se nakonec rozhodla vzdát své velitelské funkce a náměstí opustit. Ještě předtím však americkému studentovi pracujícímu pro BBC Philipu Cunninghamovi poskytla emotivní rozhovor, v němž ventilovala zklamání z vývoje hnutí a mluvila o zrádcích mezi studenty. Tvrdě odsoudila ty, kteří chtěli náměstí opustit, náměstí je prý třeba bránit do poslední chvíle, vyprovokovat vládu ke krveprolití: pak se lidé probudí. Na otázku, jaké plánuje další kroky, odpověděla: „Já se pokusím přežít. Ale studenti na náměstí musejí vydržet do úplného konce, až vládě nezbyde nic jiného než utopit náměstí v krvi. Ale zároveň věřím, že brzy přijde další revoluce. Až se to stane, opět povstanu. Dokud budu živa, budu usilovat o svržení této nelidské vlády a o vytvoření nové vlády lidské svobody.“

Přes trvající napětí mezi studentským vedením se atmosféra na náměstí Tchien-an-men začala 29. 5. uklidňovat. Z Hongkongu dorazily peníze a stany, na náměstí vzniklo stanové městečko. Navrátila se Čchaj Ling a s novým elánem se znovu ujala své velitelské funkce. Na náměstí se nacházelo mnoho studentů z různých provincií nemajících zázemí ani peníze. Pro zajištění jejich každodenních potřeb, ale i na techniku jako megafony, tiskárny a telefony obdrželi studenti pomoc nejen zahraniční, ale také domácí, z řad pomalu rostoucího soukromého sektoru, a dokonce i z Všečínského odborového svazu – odborové organizace pod kontrolou Komunistické strany. Odbory darovaly hnutí 100 000 jüanů.

Dne 30. 5. byla na náměstí Tchien-an-men slavnostně odhalena deset metrů vysoká socha Bohyně demokracie, jeden ze symbolů protestů. Tři dny na ní pracovali studenti Ústřední výtvarné akademie v Pekingu (Čung-jang Mej-šu Süe-jüan, ). Zatčeno však bylo jedenáct členů motorkářské skupiny Flying Tigers, jejíchž několik desítek až stovek členů jezdilo po městě a pomáhalo s předáváním informací například o pohybu vojenských jednotek. Odpoledne se Čang Po-li a Li Lu pokusili jednat se zástupci vojsk a dozvěděli se, že jednotky již brzy zahájí útok.

Šen Tchung a další studenti dne 31. 5. vyrazili na objížďku Pekingu v jednom z posledních pokusů zastavit postup vojsk. Skrze improvizované reproduktory promlouvali k obyvatelstvu a žádali o opětovnou pomoc se zastavením postupu armádních jednotek. Obyvatelé studenty nadšeně vítali potleskem, někteří jim darovali i jídlo a pití.

Na okraji Pekingu se poprvé od začátku studentských protestů shromáždilo několik tisíc sympatizantů vlády, mezi nimi i rolníci a dělníci. Na této shora organizované demonstraci, během níž zněla provládní hesla jako například „Jsme proti chaosu“, někteří vyzdvihovali Teng Siao-pchinga, jiní dokonce pálili podobizny Fang Li-č‘, astrofyzika, prodemokratického intelektuála a aktivisty za lidská práva, jehož přednášky inspirovaly protesty roku 1986. Na Tchaj-wanu zatím stovky tisíc studentů vytvořily lidský řetězec na podporu protestujícím v ČLR o délce přesahující 380 km – ze severního města Ťi-lung sahal až do jižního Kao-siungu.

Červen 1989

Dne 1. 6. byli uneseni Čchaj Ling a Feng Cchung-te. Po několika hodinách je našel Li Lu svázané ve stanu. Unesli je jiní studenti nesouhlasící s vedením Čchaj Ling a správou financí na náměstí. Tato situace jen podtrhla dlouhodobé rozkoly mezi protestujícími studenty.

Pod sochou Bohyně demokracie se zatím slavil Den dětí, jehož oficiální oslavy byly kvůli výjimečnému stavu zrušeny. Navzdory zákazu srocování na náměstí dorazily tisíce dětí s rodiči. Studenti pro ně uklidili náměstí a dávali jim dárky, zpívali, tančili a fotili se u památníku lidových hrdinů, v samém srdci studentského velení.

Mezitím Li Pcheng v Politbyru a na Ministerstvu státní bezpečnosti šířil zprávu nazvanou „O pravé povaze nepokojů“, v níž označil demonstrace za kontrarevoluční, protistranické teroristické aktivity usilující o státní převrat, a to pod vlivem buržoazního liberalismu přicházejícího ze Západu, zejména z USA. Zároveň oznámil, že „důstojníci a vojáci jsou připraveni jak duševně, tak fyzicky a čekají pouze na rozkaz Ústřední vojenské komise k vyklizení náměstí Tchien-an-men.“

Literární vědec Liou Siao-po, pozdější laureát Nobelovy ceny míru (2010), se 2. 6.  navrátil z USA a inicioval hladovku osobností intelektuálního a kulturního života. Společně s učitelem Pekingské univerzity Čou Tuoem, novinářem Kao Sinem a tchajwanským zpěvákem Chou Te-ťienem zahájil „hladovku čtyř gentlemanů“, jež měla štafetovitě probíhat až do 20. června do sjezdu Všečínského shromáždění lidových zástupců. Usadili se u paty Památníku lidových hrdinů a Liou Siao-po představil manifest kritizující vládu za snahu o potlačení nenásilných protestů a zároveň se zasazoval o rozumný, demokraticky vedený dialog. Opakoval: „Nemáme žádné nepřátele!“ Velkou pozornost vzbudil Chou Te-ťien, kterého nadšený dav povzbuzoval ke zpěvu tchajwanské vlastenecké písně Potomci draka (Lung te Čchuan-žen).

Mezitím „Osm nesmrtelných“ (Pa Ta Jüan-lao), skupina zasloužilých členů KS Číny nemajících oficiální funkci, ale udržujících si značný vliv, rozhodlo o potlačení protestů silou, vojáci v tuto chvíli již obsadili hlavní strategická místa ve městě. Tři jednotky byly tajně vpuštěny do Velké síně lidu v západní části náměstí a armáda zcela uzavřela jeho východní část.

Zbývající tři členové Politbyra se 3. 6. setkali s vojenskými veliteli, starostou Pekingu a šéfem pekingského stranického výboru, aby dali konečnou podobu rozkazu k prosazení stanného práva a silovému obsazení náměstí. Zásah měl začít v devět hodin večer, v jednu hodinu v noci měla vojenská technika dorazit na náměstí, které mělo být do šesté hodiny ranní vyklizeno. Vojáci dostali povolení k použití jakýchkoli prostředků. Televize, rádio i městský rozhlas vysílaly varování, aby lidé nevycházeli z domu, mnozí obyvatelé se přesto znovu vydali do ulic bránit jednotkám v postupu.

Po celý den probíhaly na různých místech ve městě střety mezi vojáky a obyvateli Pekingu. V civilní dodávce studenti objevili zbraně, které se armáda snažila propašovat do města, zabavili je a předali policii. Okolo deváté hodiny večer vojáci zahájili postup směrem k náměstí, tentokrát se však nezastavili a za použití těžké techniky bořili barikády. Po prvotní střelbě do vzduchu vojáci pálili přímo do davu lidí stojících podél silnic. Neozbrojení lidé až dosud nevěřili, že by mohlo dojít na ostrou palbu, a byli šokováni pohledem na zastřelené. Na některých místech zbloudilé kulky zabily ty, kteří stáli za okny nebo na balkónech. Civilisté v reakci na armádu útočili klacky, kameny a Molotovovými koktejly a zapalovali armádní vozidla. Na mostě Mu-si-ti, dějišti jednoho z velkých střetů, vyrostla barikáda z hořících trolejbusů. Lidé za zpěvu Internacionály skandovali protivládní hesla. Mezi desítkami potvrzených mrtvých na tomto místě byl i lékař ošetřující raněné.

V brzkých ranních hodinách dne 4. 6. se armáda přiblížila po hlavní ulici Čchang-an k náměstí, kde u Památníku lidových hrdinů setrvávalo asi 4000 studentů. Ve dvě hodiny ráno vojáci obklíčili náměstí Tchien-an-men ze všech stran, zastavili se a vyčkávali, zatímco z tlampačů znělo: „Propuklo kontrarevoluční povstání, všichni okamžitě opusťte náměstí.” Z něj ale nebylo jak uniknout. Ve čtyři hodiny náhle zhasly všechny lampy a vojáci strhli sochu Bohyně demokracie. O několik minut později se rozsvítily reflektory, vojáci vypálili varovné výstřely a pomalu vyrazili kupředu.

Chou Te-ťien a Liou Siao-po se vydali vyjednat odchod z náměstí. Dostalo se jim odpovědi, ať okamžitě odejdou. Li Lu naléhal na studenty, aby se drželi principu nenásilného protestu až do úplného konce. Čchaj Ling ve svém posledním proslovu zdůraznila, že pouze jejich oběť zachrání národ a otevře oči zbytku světa. Po zmateném hlasování, kdy nebylo vidět na ruce hlasujících, Li Lu rozhodl, že vyhráli zastánci odchodu a většina studentů náměstí opustila volným koridorem v jihovýchodním rohu. Liou Siao-po se svými třemi společníky odešel jako poslední. Za nimi jela vojenská vozidla drtící vše, co na náměstí zbylo. Ráno se stále ještě ozývala sporadická střelba, na ulicích zbyly desítky ohořelých vozidel, vojenské jednotky střežily všechny hlavní komunikace. Rodiče snažící se najít své děti se k náměstí nesměli přiblížit, přeplněné nemocnice měly zakázáno podávat jakékoli zprávy o počtu raněných a mrtvých. Očití svědkové líčili:

  „Když jsme přicházeli od jihu k západní třídě Čchang-an, viděli jsme, jak se po ní řítí obrovskou rychlostí směrem na západ čtyři tanky. První dva vrazily do studentů. Přejely přes ně. Všichni jsme byli zděšeni. Já také. Napočítal jsem 11 mrtvých… Vojáci ze třetího tanku na nás hodili nálož se slzným plynem. Nějaký občan se rozhodl přikrýt mrtvá těla. Čtvrtý tank na nás začal pálit z kulometu. Zasáhl čtyři lidi. Když tanky odjely, snažili se lidé shromáždit mrtvá těla na jedno místo. Viděl jsem ta těla zřetelně. Měla rozšklebená ústa a oči jim lezly z důlků. Křičeli jsme, protože nám pukala srdce.“

Den po masakru a násilném potlačení protestů, 5. 6., bylo náměstí Tchien-an-men už plně pod kontrolou armády. Během dne vznikla fotografie „Muže před tankem“. Snímek dodnes neznámého muže, který se s nákupními taškami v rukou staví do cesty koloně tanků opouštějících náměstí, se stal symbolem masakru. Město stále bylo ve stavu „po bitvě“ – mnoho obchodů, firem a továren bylo zavřených, lidé zůstali doma a stále docházelo k občasným střetům vojáků s občany.

Demonstrace a nepokoje pokračovaly v dalších městech. Generální stávka studenty vyhlášená na tento den proběhla v Si-anu, Lan-čou, Čchang-ša, Wu-chanu a v Šanghaji, kde také vyšly do ulic tisíce studentů. Zablokovány byly i důležité železniční tratě. V Čcheng-tu protesty násilně rozehnala policie. Výsledkem byly stovky mrtvých a zraněných a několik vypálených obchodů a restaurací. Ústřední výbor a Státní rada vydaly oficiální vyhodnocení událostí určené „všem komunistům a všem lidem země“, v němž protesty označily za kontrarevoluční povstání s cílem uskutečnit ozbrojený převrat, jemuž „moudré a laskavé vedení země“ nedokázalo zabránit jinak než hrubou silou.

„Ti, co páchali zvěrstva, násilně útočili, ničili, rabovali a zapalovali, jsou především bývalí nenapravení vězni, houfy politických výtržníků, zbytky Bandy čtyř a jiná spodina společnosti. Stručně řečeno se jedná o reakcionáře, kteří chovají hlubokou zášť vůči Komunistické straně a socialistickému systému,” psala stranická média.

Veřejná doprava byla 6. 6. v Pekingu ještě stále ochromena, do práce se vydala jen hrstka občanů. Objevily se informace, že někteří zahraniční novináři byli zatčeni, zbiti nebo postřeleni kvůli obavám ze šíření nežádoucích informací. Téhož dne policie zatkla Liou Siao-poa. V odpoledních hodinách mluvčí vlády Jüan Mu na televizní tiskové konferenci pronesl první oficiální komentář čínské vlády k vojenskému zákroku: „Vůbec by nedošlo k nynější situaci, neměli bychom tolik raněných a mrtvých (…), ani tolik škod na vybavení a zbraních, kdybychom nezaujali postoj zdrženlivosti.”

Následně prolomil mlčení vyjádřením na adresu obětí události: „Po několikerém ověřování statistik se zjistilo, že bylo zraněno přes pět tisíc vojáků a důstojníků Čínské lidové osvobozenecké armády a dva tisíce povstalců, kteří se dopustili zločinů, i diváků, kterým nebyla jasná podstata věci. Téměř 200 lidí je mrtvých, vojáků i civilistů. Mezi civilisty jsou darebáci, kteří si zaslouží být potrestáni, i příslušníci mas usmrcení nedopatřením… Dotazem na vysokých školách bylo zjištěno, že zahynulo 23 posluchačů pekingských vysokých škol.“

Důstojník vojsk stanného práva Čang Kung na konferenci zdůraznil: „Mezi 4:30 a 5:30 ráno 4. června, kdy vojáci stanného práva čistili náměstí Tchien-an-men, rozhodně nezabili žádného studenta ani civilistu. Vojenská vozidla nikoho nepřejela.” Záznam tiskové konference neuvádí žádný dotaz od čínských novinářů. Velká Británie oznámila, že původní plán navrácení Hongkongu v roce 1997 Číně se nemění.

Oficiální komentář mluvčího čínské vlády k vojenskému zákroku na Tchien-an-men (v čínštině).

Jednotky zajišťující stanné právo 7. 6. kompletně potlačily protesty v Pekingu, kde nadále setrvaly. Solidaritu s Pekingem po vojenském zákroku však nadále projevovali občané v desítkách dalších čínských měst. Například v Šanghaji zátarasy paralyzovaly dopravu a tovární dělníci byli v generální stávce. Studenti také naléhali na zaměstnance velkých státních podniků, aby stávku podpořili. Vedení města po událostech v Pekingu varovalo protestující, že svým počínáním stojí „na okraji srázu“ a mohou očekávat „neblahé následky“. Přesto studenti z hlavních univerzit v Šanghaji zabrali části školních areálů, aby tam postavili máry na památku mrtvých v Pekingu.

Poprvé po masakru se na veřejnosti objevil Li Pcheng společně s viceprezidentem Wang Čenem až 8. 6. Setkali se s několika vojenskými jednotkami ve Velké síni lidu. Velitelství jednotek zajišťujících stanné právo prohlásilo, že má situaci plně pod kontrolou. Vyzvalo občany, aby o „kontrarevolucionářích“ poskytli informace. Pro případné udavače bylo zřízeno 17 zvláštních telefonních linek, na něž však volali pouze rozhněvaní občané, kteří místo udávání podávali klamné informace. V Pekingu byl zatčen Lee Cheuk Yan přivážející finanční dar z Hongkongu na podporu studentského hnutí. Dar byl zabaven a Lee krátce poté propuštěn. Čchaj Ling ve Wu-chanu s pomocí místních studentů nahrála svou výpověď z masakru na audiokazetu. Tato nahrávka byla poté propašována do Hongkongu, odkud se šířila do celého světa.

Poprvé po více než týdenní odmlce se 9. 6. na veřejnosti objevil Teng Siao-pching. Během slavnostního přijetí důstojníků jednotek zajišťujících stanné právo a představitelů nejstarší dosud žijící generace stranických funkcionářů přednesl zásadní projev, jímž kodifikoval hodnocení předchozích událostí na další desetiletí. „Soudruzi, odvedli jste dobrou práci,“ zahájil Teng svůj proslov. „Události vznikly jako demonstrace, přerostly v nepokoje a posléze v kontrarevoluční puč.” Odmítl, že by hnutí vzniklo jako snaha upozornit na nezdravé praktiky vlády. Naopak tvrdil:

„Našimi protivníky je část mas, která nerozlišuje mezi správným a špatným, skupina vzbouřenců a velké množství společenské spodiny. (…) Od samého počátku měli naši protivníci dvě hesla – pryč s komunistickou stranou a pryč se socialismem. Jejich cílem bylo založit buržoazní republiku. Hesly [proti korupci] chtěli pouze zmást stopu.“

Zdůraznil roli starých zasloužilých soudruhů, tzv. Osmi nesmrtelných: „Naše štěstí spočívá v tom, že dosud mezi námi žijí staří soudruzi zocelení podobnými bouřemi, a těm bylo od počátku jasné, o co jde. To oni nás podporovali v úsilí přijmout energická opatření. (…) Kdybychom neměli oporu v tolika osobnostech z řad starých soudruhů naší strany, těžko bychom určovali dokonce i to, jaký charakter události mají.“

Podle Tenga může Čína dosáhnout hospodářského pokroku pouze skrze centralizovanou politickou kontrolu. Nutné je upevňovat stranickou ortodoxii mezi mladými lidmi. Čínské sdělovací prostředky hodnotily projev jako geniální analýzu a publikovaly nesčetné rezoluce, v nichž „pracující lid celé země“ vyjadřoval s Tengem nadšený souhlas. Ruku v ruce s propagandou kráčely sílící represe.

Video: Projev, v němž Teng Siao-pching schvaluje vojenský zásah.

Šest dnů po masakru, 10. 6., zatímco Čao C’-jang byl od svého posledního vystoupení na veřejnosti v domácím vězení, Teng Siao-pching hledal jeho nástupce, generálního tajemníka třetí generace, a nečekaně vybral tajemníka výboru komunistické strany Šanghaje Ťiang Ce-mina, jenž důvěru Osmi nesmrtelných získal během studentských protestů, které v Šanghaji dokázal potlačit bez použití síly.

Video: Rozhovor s editory nedávno vydaných Čao C‘-jangových pamětí.

Komunistická strana 11. 6. zahájila tvrdou perzekuci účastníků protestů. Příbuzní, známí a všichni, kteří věděli o pohybu hledaných osob, museli spolupracovat s bezpečností. Vláda vydala seznam 21 hledaných studentů a tří představitelů Nezávislého svazu pekingských dělníků. Výzvy k udání aktivistů vysílala státní televize, rozhlas i ampliony na všech nádražích, ve vlacích i na letištích. Až čtyři miliony lidí měly být vyšetřovány pro zapojení v protestech a desetitisíce osob bylo zatčeno.

Na pomoc disidentům k útěku z ČLR do zahraničí se 13. 6. v Hongkongu rozjela operace Yellowbird (Chuang-čchüe sing-tung). Ustavila netradiční alianci, do které se zapojily například francouzská diplomacie a západní zpravodajské agentury včetně britské zpravodajské služby MI6 a Ústřední zpravodajské služby USA (CIA). Mezi další angažované patřili politici, celebrity, podnikatelé a v neposlední řadě členové hongkongského podsvětí, tzv. Triády.

Dne 15. 6. Komunistická strana Číny zahájila čistky ve vlastních řadách a spustila rok a půl trvající nápravný program.

Závěr

Krvavé potlačení demonstrací vzbudilo ve světě zděšení a znechucení. Západní země, ale i mnohé státy tehdejší východní Evropy masakr na náměstí Tchien-an-men odsoudily. Austrálie, Kanada, Francie, západní Německo, Itálie, Japonsko, Filipíny, Singapur, Tchaj-wan, Maďarsko, Polsko a později i SSSR vyjádřily znepokojení. Nizozemsko a Švédsko s ČLR zmrazily diplomatické styky. Spojené státy přerušily kontakty na nejvyšší úrovni, uvalily embargo na prodej zbraní Číně a zablokovaly jí též půjčky od mezinárodních organizací, nicméně George Bush později s čínskou vládou tajně vyjednával a snažil se udržet si s ní dobré vztahy.

Stejně tak masakr kritizovala i Velká Británie, přesto však oznámila, že na plánu navrátit Hongkong pod čínskou správu v roce 1997 se nic nemění. Zejména asijské státy se k útokům často nechtěly vyjadřovat, například indická vláda se snažila šíření informací o masakru co nejvíce omezit, aby zabránila zhoršení vztahů s Čínou. S potlačením demonstrací na náměstí Tchien-an-men naopak souhlasily Kuba, Severní Korea, Pákistán či NDR, jejíž představitelé Hans Modrow, Günter Schabowski a Egon Krenz dokonce plánovali vyjádřit svou podporu státní návštěvou. Podporu čínské vládě vyjádřilo i Československo.

Čínská vláda od samého začátku odmítala zveřejnit data o počtu obětí, který je dodnes předmětem dohadů. Současné údaje uvádějí několik set až několik tisíc obětí a zakládají se zejména na očitých svědectvích, zprávách z nemocnic a informacích od příbuzných. Zatímco čínská vláda prohlašuje, že na samotném náměstí nikdo o život nepřišel a v celém Pekingu nezemřelo více než 300 lidí včetně příslušníků ozbrojených složek, odhady studentských vůdců, zahraničních novinářů či pracovníků ambasád uvádí počty obětí v rozpětí dvou až čtyř tisíc. Dle údajů britské ambasády, které byly odtajněny v roce 2017, však mohlo v Pekingu při potlačení protestů zemřít až 10 000 lidí. Údaje o počtu obětí zahrnují jen zemřelé při potlačování protestů v Pekingu. V následujícím týdnu však protesty probíhaly ještě asi v 80 dalších městech, obvykle bez přítomnosti svědků ze zahraničí. Patrně nejnásilněji byly potlačené v Čchen-tu, kde bylo 5. června zabito více než 300 lidí, přičemž nemocnice měly zákaz přijímat zraněné studenty a ambulance byly zavřené policií.

Bezprostředně po masakru na náměstí Tchien-an-men začal stát se zatýkáním i popravami aktérů protestů. Mnoha z nich se však podařilo uprchnout do zahraničí. Z 21 nejhledanějších studentů jich těsně po protestech uniklo z Číny díky operaci Yellowbird sedm, mezi nimi i Wu-er-kchaj-si, Čchaj Ling, Feng Cchung-de, Li Lu či Wang Čchao-chua, která musela opustit svého tehdy pětiletého syna, s nímž se mohla setkat až po 15 letech. Zbývajících čtrnáct osob na seznamu se buď vydalo policii, nebo byli dopadeni a zatčeni. Mezi nimi byl i Wang Tan odsouzený k sedmi letům vězení. Zatčen byl i Liou Siao-po, jeden z iniciátorů a signatářů Charty 08 a laureát Nobelovy ceny míru (2010), který byl za své aktivity s přestávkami vězněn až do své smrti roku 2017. Wang Ťün-tchao, přední osobnost hnutí Zdi demokracie a vůdčí intelektuál při protestech, byl nejprve odsouzen ke třinácti letům vězení a v roce 1994 propuštěn do exilu ve Spojených státech. Profesor Fang Li-č`, na nějž byl také vydán zatykač, přestože se protestů neúčastnil, se více než rok se svou ženou skrýval na americké ambasádě v Pekingu, než mu úřady povolily opustit zemi. „Tři bídáci z Chu-nanu“ házející vajíčka po portrétu Mao Ce-tunga byli odsouzeni na 16 let, 20 let a doživotí.

„Tank man“ byl podle některých zdrojů zatčen a popraven, nicméně podle jiných informací i dle generálního tajemníka Ťiang Ce-mina jej čínská vláda nenašla. Zároveň byl zaveden zákon o zrychleném vyšetřování zločinů. Trest smrti, který dle čínských úřadů dostalo pouze několik desítek obviněných, se nejprve vykonával deset dnů po odsouzení, později tři dny, a nakonec prakticky okamžitě po odsouzení.

Rodiny popravených nedostaly žádné zprávy, pouze prázdnou nábojnici, pouta a účet k uhrazení nákladů na popravu. Uvěznění, jejichž počet se odhaduje na desítky tisíc, pocházeli ze všech vrstev společnosti, byli mezi nimi mimo jiné dělníci, studenti, intelektuálové, učitelé, pracovníci výzkumných ústavů, redaktoři.

V Čínské lidové republice se zároveň po potlačení protestů rozjely masivní politické čistky. Čao C`-jang strávil zbytek života v domácím vězení. O období své vlády, které je považované za nejliberálnější v historii ČLR, namluvil na kazetové nahrávky deník, který v roce 2009, čtyři roky po jeho smrti, vyšel knižně v Hongkongu. V deníku mimo jiné označuje parlamentní demokracii západního typu za jedinou možnost řešení problémů. Čaův spolupracovník Chu Čchi-li, který spolu s ním hlasoval proti vyhlášení výjimečného stavu, byl vyloučený ze stálého výboru Politbyra. Wan Li, předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců, byl nejprve držen v domácím vězení a později vykonával již jen funkce ceremoniálního charakteru.

Ve vězení skončil Pao Tchung, poradce a blízký spolupracovník Čao C`-janga, byl uvězněn na 7 let. Od svého propuštění se zasazuje o lidská práva v ČLR, je jedním ze signatářů Charty 08 a kvůli svým aktivitám neustále zažívá perzekuci. Na celostátní úrovni se Komunistická strana Číny snažila zbavit všech svých členů sympatizujících se studenty (jejich počet se odhadoval až na 800 000) a do roku 1992 zrušila členství více než 150 000 členům.

Protesty na náměstí Tchien-an-men z roku 1989 jsou dodnes jedním z nejcenzurovanějších témat v Číně a mnoho tamějších lidí o nich nikdy neslyšelo. Členové Hnutí matek z Tchien-an-men (Tchien-an-men mu-čchin), které se zformovalo v září roku 1989 a požaduje vyšetření zásahu, respektování práva na pokojné truchlení nebo například propuštění lidí vězněných v souvislosti se zásahem, jsou opakovaně zatýkáni, vyšetřováni a drženi v domácím vězení. Nejen že vláda blokuje šíření informací o těchto událostech, ale kolem 4. června pravidelně zavírá místa s protesty spojená, aby zabránila vzpomínkovým akcím, posiluje kontrolu sociálních sítí, ale také zatýká aktivisty a zahraniční novináře.

Jediným místem pod správou Čínské lidové republiky, kde bylo možno si masakr na náměstí Tchien-an-men připomínat, byl Hongkong. V roce 2020 jen pár dní před výročím masakru však vstoupil v platnost Zákon o státní bezpečnosti (Siang-kang Kuo-ťia An-čchüan-fa), na jehož základě bylo nejméně 24 lidí obviněno z účasti na nepovolené připomínkové akci. I v roce 2021 byly veškeré připomínkové akce v Hongkongu zakázané.

Cenzura se však šíří i do zahraničí zejména díky nadnárodním společnostem působícím v Číně, které se snaží přizpůsobit své podnikání čínským zákonům. V roce 2020 tak kalifornská společnost Zoom blokovala účty organizátorů on-line připomínkových akcí, přestože se tito nacházeli mimo území ČLR. V roce 2021 zase vyhledávače společnosti Microsoft cenzurovaly výsledky odkazující k ikonické fotografii Tankmana uživatelům ze Singapuru, Německa, Francie či Spojených států.